Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Janou Kümmelovou, CSc., advokátem se sídlem Štefánikova 65, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ, č. j. 6 C 3 01/2008-47 ze dne 20. 11. 2008, rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 26 Co 171/2009-57 ze dne 03. 06. 2009, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. 23 Cdo l527/2010-84 ze dne 25. 02. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho "základní právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"), jakož i "jeho základní ústavní právo zakotvené v čl. 3 odst. 3 Listiny a to, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech při uplatňování jeho základních práv a svobod".
Dne 8. července 2011 podal stěžovatel Ústavnímu soudu stížnost proti výše uvedeným soudním rozhodnutím, která Ústavnímu soudu došla dne 11. července 2011. Jelikož návrh na zahájení řízení nesplňoval požadavky kladené na něj zákonem o Ústavním soudu, zejména postrádal zvláštní plnou moc udělenou advokátovi pro zastupování stěžovatele před Ústavním soudem, byl stěžovatel vyrozuměn výzvou (přípisem) ze dne 13. července 2011 o tom, aby odstranil vady svého návrhu ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení této výzvy s poučením, že jinak Ústavní soud stížnost odmítne.
Zvláštní plná moc pro zastupování advokátem v předmětném řízení byla Ústavnímu soudu zaslána nejprve faxem 22. srpna 2011 spolu s žádostí o prodloužení dvacetidenní lhůty na odstranění vad v učiněném podání, 26. srpna ji pak soud obdržel i v klasické písemné podobě. 1. září bylo Ústavnímu soudu zasláno doplnění podání v podobě "aktualizované" ústavní stížnosti faxem, přičemž její klasická listinná podoba spolu s dalšími vyhotoveními byla soudu poslána 5. září. Jelikož Ústavní soud prodloužení lhůty vyhověl, lze konstatovat, že vady návrhu byly odstraněny včas.
II. ÚS 92/01
", z něhož stěžovatel ve své stížnosti obsáhle cituje. Nadto při jednání o odvolání se prý mělo postupovat v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/06
, v němž se podává, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavní soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Stěžovatel má za to, že těmito právními vadami soudy zatížily řízení, včetně Nejvyššího soudu, který vady neodstranil, resp. se jimi zabývat odmítl, čímž prý stěžovateli odepřel základní práva uvedená v čl. 3 odst. 3 a 36 odst. 1 Listiny.
sp. zn. II. ÚS 92/01
se totiž jednalo o posuzování ústavnosti ve vztahu k obesílání více příjemců (v daném případě manželů) jednou společnou zásilkou, nehledě na to, že šlo o ustanovení § 47 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Nález tedy na stěžovatelův případ aplikovatelný není, neboť jím namítanou vadu nelze porovnat s tou, jejíž protiústavnost byla v citovaném nálezu vyřčena.
Co přesně stěžovatel sleduje citací z druhotně zmíněného nálezu, není zcela zřejmé; pravděpodobně jde o potvrzení obecné závaznosti nálezů Ústavního soudu a jejich aplikovatelnosti v řízení před soudy obecnými. To ovšem není třeba nikterak dokazovat, jelikož obecná závaznost nálezů Ústavního soudu vyplývá constitutione ipsa, resp. vůbec z povahy ústavního soudnictví samotného.
Pokud jde o námitku, že Nejvyšší soud vady neodstranil a že tím stěžovateli odepřel právo domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, pak je nutné poznamenat, že toto právo nelze chápat a vykládat tak, že z něj plyne nárok domáhat se jej před všemi soudy anebo za všech podmínek či okolností. Z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, je evidentní, že dovolací soud se odmítl zabývat námitkami již proto, že se jednalo o tak řečený bagatelní spor, v jehož případě není dovolání přípustné ex lege. Není-li Nejvyšší soud oprávněn dovolání ze zákona připustit k projednání, nelze mu ani vytýkat, že domnělé vady nenapravil. Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu