Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Litera Plzeň, s. r. o., sídlem Školní 940/68, Plzeň, právně zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2024 sp. zn. 64 Co 349/2023 a ze dne 10. června 2024 sp. zn. 0 UL 13/2024, usnesením soudního exekutora JUDr. Josefa Lavičky, Exekutorský úřad v Chebu, ze dne 15.
února 2023 č. j. 176 EX 04108/16-185 a ze dne 17. ledna 2024 č. j. 176 EX 04108/16-247, a proti postupu soudního exekutora JUDr. Josefa Lavičky v exekučním řízení, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů či jeho částí, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Plzni a soudního exekutora JUDr. Josefa Lavičky, Exekutorský úřad Cheb, sídlem 26. dubna 10, Cheb, jako účastníků řízení, a Klubu českých turistů, sídlem Revoluční 1056/8a, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její základní práva, konkrétně čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka jako povinná je účastna exekučního řízení, s jehož průběhem není spokojena a všemi možnými prostředky se snaží jeho průběh ovlivnit. V komplikovaně formulované ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že "Po dobu více než 5 let exekutor koná v rozporu s občanským soudním řádem při splnění povinnosti provést důkaz předloženým znaleckým posudkem, případně opatřit jiný, revizní posudek. Přestože v předloženém znaleckém posudku je stanovena hodnota vymáhané věci na 0 Kč, zadržuje po celou dobu bez relevantního důvodu a pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekutor částku ve výši 302 439,50 Kč, která představuje 1/4 ročního obratu stěžovatelky po dobu bezmála 5 let. V dané situaci pak žádný soud ani ministerstvo či Exekutorská komora neposkytly stěžovatelce účinnou ochranu".
3. Exekučním titulem je podle stěžovatelky předběžné opatření vydané usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2016 č. j. 21 Cm 20/2016-14, kdy výrokem I. bylo uloženo, aby stěžovatelka vydala vedlejšímu účastníkovi seznam předplatitelů časopisu Turista, který bude aktualizován ke dni 2. 9. 2016, bude obsahovat datum narození, jméno a příjmení a kontaktní adresu předplatitelů. Na základě tohoto předběžného opatření bylo pak zahájeno exekuční řízení, a to pověřením soudního exekutora k provedení exekuce ze dne 19. 9. 2016. Exekuce podle stěžovatelky byla vedena od samého počátku nezákonně s ohledem na to, že vydané předběžné opatření se domáhalo vydání věci, která jednak nebyla v možnostech stěžovatelky (neměla data narození), ale zejména za situace, kdy měl vedlejší účastník, tedy oprávněný, možnost s uvedenými daty se seznámit.
4. Stěžovatelka velkou část ústavní stížnosti věnuje popisu průběhu exekučního řízení.
5. Pro ústavní stížnost je však podstatné, která rozhodnutí jsou stěžovatelkou napadena v zákonné dvouměsíční lhůtě. Dne 25. 3. 2022 stěžovatelka požádala o odstranění průtahů a dále o zaslání elektronické kopie exekučního spisu a o vydání dalšího rozhodnutí týkajícího se nákladů exekuce. Následně pak byl ze strany stěžovatelky podán i podnět Exekutorské komoře a Ministerstvu spravedlnosti k prošetření postupu. Poté soudní exekutor vydal dne 15. 2. 2023 usnesení č. j. 176 EX 04108/16-185, kterým vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení doložila podklady ke stanovení ceny hodnoty databáze. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Dne 8. 9. 2023 soudní exekutor sdělil stěžovatelce, že se jedná o usnesení o vedení řízení a odvolání není přípustné, proto nebylo odvolacímu soudu postoupeno a odvolání bylo posouzeno jako sdělení ve věci s tím, že v řízení bude pokračováno bez poskytnuté součinnosti stěžovatelky. Na základě stížnosti a podání podnětu exekučnímu soudu pak předložil soudní exekutor věc odvolacímu soudu. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 64 Co 349/2023 bylo odvolání odmítnuto.
6. Po zrušení původního příkazu k úhradě nákladů exekuce vydal soudní exekutor další příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 176 EX 04108/16-231 dne 27. 11. 2023. Tento příkaz byl doručen právní zástupkyni stěžovatelky dne 1. 12. 2023 a dne 11. 12. 2023 proti němu byly podány rozsáhlé námitky. Vydaným příkazem rozhodl soudní exekutor o nákladech exekuce ve výši 185 735 Kč a nákladech oprávněného ve výši 132 313,50 Kč. Na základě námitek vydal soudní exekutor dne 17. 1. 2024 usnesení č. j. 176 EX 04108/16-247, kterým shora uvedený příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil. Proti tomuto usnesení nebylo odvolání přípustné. Stěžovatelka se chtěla domoci řádného odůvodnění uvedeného usnesení prostřednictvím návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Tento návrh byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. 0 UL 13/2024 zamítnut.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také brojí proti "pasivním i aktivním zásahům" soudního exekutora, soudů a Ministerstva spravedlnosti do jejích práv, která prý trvají delší dobu. Stěžovatelka má za to, že ve všech případech je splněna podmínka uvedená v § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, protože tyto zásahy stále trvají a stěžovatelka se snažila využít veškeré prostředky k jejich odstranění, včetně podaných podnětů na dohled nad činností exekutora soudem, Ministerstvem spravedlnosti i Exekutorskou komorou. I kdyby však Ústavní soud měl za to, že nebyla lhůta zachována, protože stěžovatelka využila možnost podat odvolání a návrh na stanovení lhůty pro provedení úkonu před podáním ústavní stížnosti, má stěžovatelka za to, že jsou splněny podmínky uvedené v § 75 odst. 2 písm. a) i b) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost spojila stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů či jeho částí, ve znění pozdějších předpisů.
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Ústavní soud po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
13. Pokud se jedná o napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 64 Co 349/2023, z jeho odůvodnění vyplývá, že odvolací soud nesdílí názor stěžovatelky o možnosti podat proti usnesení soudního exekutora ze dne 15. 2. 2023 č. j. 176 EX 04108/16-185, upravujícímu vedení řízení, opravný prostředek, a aniž nařizoval jednání (§ 254 odst. 8 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání nelze projednat. Pokud jde o napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. 0 UL 13/2024, soud stěžovatelce vysvětlil, že ve vztahu k usnesení soudního exekutora ze dne 17.
1. 2024 č. j. 176 EX 04108/16-247 zvolila postup podle §174a zákona o soudech a soudcích k dosažení (procesního) cíle, k němuž institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu neslouží. Smysl tohoto institutu spočívá v tom, že příslušný soud nařídí na návrh účastníka (toho, kdo je stranou řízení) soudu, vůči němuž návrh směřuje (v posuzované věci soudní exekutor), aby ve stanovené lhůtě provedl procesní úkon, u něhož dochází v řízení k průtahům. Návrh tedy nelze chápat jako mimořádný opravný prostředek určený k přezkoumání rozhodnutí soudů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tul 3/2014).
14. Ústavní soud neshledal, i s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí, že by obecné soudy či soudní exekutor jakkoli zasáhli do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
15. Pokud jde o další části petitu, v nichž stěžovatelka žádá Ústavní soud o vydání zákazů či příkazů, je zjevné, že tuto část ústavní stížnosti pojímá jako ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. K tomu Ústavní soud uvádí, že pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje ve své judikatuře Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu [viz nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243)]. Tato podmínka tedy není splněna tam, kde se stěžovateli nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky [viz LANGÁŠEK, Tomáš. § 72 (Ústavní stížnost, komunální stížnost). In: WAGNEROVÁ, E., DOSTÁL, M., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu: Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer (cit. 2024-4-25). Dostupné v Systému ASPI.].
16. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z ústavních stížností jí předcházejících, však vyplývá, že stěžovatelka v průběhu trvajícího exekučního řízení využila možnosti podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným soudním exekutorem, která byla vyústěním stěžovatelkou rozporovaného postupu. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
17. Pokud jde o stěžovatelkou namítané další zásahy, které jsou podle jejího názoru trvajícího charakteru (neúčinná dohledová činnost ze strany relevantních orgánů, zadržování peněz bez důvodu), zde se uplatní lhůty stanovené v § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu a jedná se tedy o návrhy opožděné.
18. A konečně co se týká návrhu stěžovatelky na odstranění průtahů exekučního řízení, k tomu Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k základnímu právu na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je prostředkem k jeho ochraně návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích (nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04
(N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05 , usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16 ). Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka takový návrh sice v průběhu řízení podala, nicméně ten byl zamítnut (viz výše). Samotné posouzení možných průtahů v průběhu celého řízení, o nichž je stěžovatelka přesvědčena, je pak věcí obecných soudů, a to v rámci jiného řízení za situace, kdy stěžovatelka využije "jiný právní nástroj" a bude žádat odškodnění za nepřiměřené průtahy v řízení.
19. Závěrem Ústavní soud uvádí, že ve věci stěžovatelky neshledal podmínky pro postup dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jak navrhuje v ústavní stížnosti.
20. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti jinému zásahu jako nepřípustný a opožděný [§ 43 odst. 1 písm. e) a b) téhož zákona]. Protože podle judikatury Ústavního soudu sdílí návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení jako návrh akcesorický osud ústavní stížnosti, byl spolu s ní odmítnut i tento návrh [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu