Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Barbary Bejvančické, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 33 Cdo 3343/2022-554, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Martina Bejvančického a obchodní společnosti Invest Troja s. r. o., sídlem Květnového vítězství 135/24, Praha 11 - Chodov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 12. 2017 č. j. 10 C 38/2014-270 zamítl stěžovatelčinu žalobu o určení, že blíže označené pozemky v katastrálním území Troja jsou ve společném jmění (bývalých) manželů - stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a stěžovatelce uložil, aby nahradila vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 57 789,60 Kč a vedlejší účastnici ve výši 168 918,70 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 29. 6. 2022 č. j. 11 Co 215/2018-517 rozsudek obvodního soudu potvrdil (avšak) s tím, že se zamítá žaloba o určení, že sporné pozemky jsou ve spoluvlastnictví z jedné poloviny stěžovatelky a z jedné poloviny vedlejšího účastníka a dále rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nemá nikdo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 154 105,60 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není přípustné. Podle Nejvyššího soudu, poukazujícího na § 241a odst. 1 o. s. ř., stěžovatelkou předložená otázka ("vázanosti odvolacího soudu jeho vlastním právním názorem, který v téže věci vyslovil v předchozím kasačním rozhodnutí") přípustnost dovolání nezakládá, neboť závěr o tom, zda se účastníku podařilo v řízení prokázat svá tvrzení (konkrétně zda stěžovatelka dne 12. 3. 2007 předala vedlejšímu účastníkovi (v té době i jednateli vedlejší účastnice) listinu obsahující uplatnění námitky relativní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 10. 6. 2005, kterou vedlejší účastník sporné pozemky převedl na vedlejší účastnici, má skutkovou povahu, přičemž předchozí rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno toliko na tvrzení stěžovatelky, že k předání této listiny došlo.
5. Stěžovatelka uvádí, že městský soud potřetí potvrdil rozsudek obvodního soudu, ačkoliv byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v rozsudku ze dne 24. 10. 2019 č. j. 24 Cdo 538/2019-343, podle kterého nelze z rozsudku obvodního soudu ani městského soudu zjistit, jaký byl učiněn závěr o skutkovém stavu z pohledu jeho následného právního posouzení, a namítá, že městský soud se tímto právním názorem neřídil. Způsob, jakým Nejvyšší soud v napadeném usnesení rozhodl o podaném dovolání, považuje stěžovatelka za nepředvídatelný, v rozporu s jejím legitimním očekáváním, přičemž tomuto soudu vytýká, že pominul její argumentaci, podle které městský soud nepředvídatelně změnil svůj předchozí právní názor, aniž by pro to měl oporu v provedeném dokazování.
6. Závěry městského soudu stěžovatelka považuje za stojící v "extrémním rozporu" se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v rozsudku ze dne 12. 1. 2022 č. j. 24 Cdo 1939/2021-500, což v dovolání namítala, avšak Nejvyšší soud se s tím nevypořádal. Napadené usnesení je ve vztahu k námitce tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními formalistické, demonstrující nechuť Nejvyššího soudu se stejnou věcí potřetí zabývat. Stěžovatelka odmítá, že by její polemika se skutkovými závěry městského soudu byla projevem odlišného náhledu na správnost skutkového zjištění, a napadené usnesení označuje i za nepřezkoumatelné s tím, že nezohledňuje všechny okolnosti.
7. V souvislosti s tvrzeným "extrémním rozporem" závěrů městského soudu s jeho předchozími závěry a závěry Nejvyššího soudu stěžovatelka, poukazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 (N 149/86 SbNU 511) a ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), uvádí, že ve svém dovolání odkázala na relevantní judikaturu, jde-li však o zmíněný rozpor, ten vyplývá z judikatury Nejvyššího soud v této věci, což podle stěžovatelky prý zakládá dovolací důvod. K tomu uvádí, že Nejvyšší soud v již zmíněném rozsudku č. j. 24 Cdo 1939/2021-500 konstatoval, že podle zjištění městského soudu byla dne 12. 3. 2007 písemnost obsahující námitku relativní neplatnosti předána vedlejším účastníkům a že takto zjištěný skutkový stav nemůže být ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybněn, a v této souvislosti upozorňuje, že městský soud své rozhodnutí založil na tom, že neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že zmíněnou písemnost předala.
8. Současně stěžovatelka městskému soudu vytýká, že ji v daném ohledu pouze formálně poučil a vyzval k tomu, aby k prokázání svého tvrzení navrhla důkazy, neboť když tak učinila, jejím důkazním návrhům nevyhověl. Postup městského soudu byl podle stěžovatelky zcela nepředvídatelný a následné hodnocení důkazů se vymyká zásadám a podmínkám, pro ně plynoucím ze zákona a judikatury. Rozhodnutí městského soudu bylo o to překvapivější, že nebylo v celém řízení pochyb, že k předání předmětné listiny došlo.
9. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů [nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 (N 38/84 SbNU 439)] stěžovatelka dále argumentuje, že městský soud v předchozím rozhodnutí uvedl, že k doručení písemnosti obsahující námitku relativní neplatnosti darovací smlouvy sice došlo, ale tato nebyla účinná vůči vedlejší účastnici, v dalším rozhodnutí se ale přiklonil k argumentaci obvodního soudu, který poukázal na rozpory ve výpovědích svědků. To podle ní činí jeho rozhodnutí překvapivým. Současně stěžovatelka poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů městským soudem s tím, že to namítla i v dovolání, Nejvyšší soud však její námitky nereflektoval.
10. Podle stěžovatelky městský soud zatížil své rozhodnutí vadami, které spočívají v porušení obecných procesních principů a zásad vyjádřených v Listině, což prý nepochybně představuje dovolací důvod, neboť jde o nesprávné právní posouzení věci. Pokud pak Nejvyšší soud takový postup "posvětil", zakládá to denegatio iustitiae. Následně stěžovatelka cituje z bodu 34 nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 a dále poukazuje na nálezy ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) a ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16 (N 251/83 SbNU 903), které se týkají posuzování dovolání Nejvyšším soudem z hlediska jeho náležitostí a přípustnosti, a tvrdí, že v dovolání poukázala na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, s níž se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal, a dopustil se tak zásahu do jejích základních práv uvedených shora.
11. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že napadené usnesení je nejasné, nesrozumitelné, nepřesvědčivé, a tudíž nepřezkoumatelné, že Nejvyšší soud postavil napadené usnesení na odlišném právním názoru, než jaký předtím zastával, aniž by to náležitě odůvodnil, a že právní názor, podle kterého dovolací soud k vadám řízení přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, je nesprávný a nepřiměřeně zasahující do jejího legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces.
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek neměla k dispozici.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Úvodem považuje Ústavní soud za potřebné upozornit, že stěžovatelka se, ač tak učinit mohla, nedomáhala zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu (případně i obvodního soudu), ale výslovně jen napadeného usnesení Nejvyššího soudu (viz § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu (a s ohledem na dispoziční zásadu) se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda Nejvyšší soud postupoval ústavně konformním způsobem, když stěžovatelčino dovolání odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.
15. K tomu Ústavní soud doplňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě jen některých vad, kterými jsou nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a podmíněně také procesních pochybení (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). I proto § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu poskytuje účastníkům řízení po jeho vyčerpání (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) možnost napadnout ústavní stížností i předcházející soudní rozhodnutí, tj. rozhodnutí odvolacího soudu, a uplatnit v ní námitky, které v dovolacím řízení uplatnit nelze (tj. námitky skutkové povahy) anebo kterými se v daném případě nemohl dovolací soud zabývat, protože nebyly splněny zákonné podmínky (tj. námitky vad řízení). Nadto Ústavní soud připomíná, že v určitých případech (zejména tam, kde bylo soudní řízení stiženo zásadními procesními vadami) lze rozhodnutí soudů nižších stupňů napadnout žalobou pro zmatečnost podle § 229 a násl. o. s. ř.; v takovém případě je třeba (i) tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, jinak tato není přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
16. Ústavní soud se v prvé řadě nemůže ztotožnit se stěžovatelčinou námitkou, že by napadené usnesení bylo nepřezkoumatelné, naopak z jeho odůvodnění je zcela jasně patrno, jaké důvody Nejvyšší soud k odmítnutí stěžovatelčina dovolání vedly. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že městský soud ve výše uvedeném rozsudku dospěl k právnímu závěru, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení (ve vztahu k námitce relativní neplatnosti předmětné darovací smlouvy vznesené stěžovatelkou) je důvodná, když předtím po skutkové stránce uzavřel, že stěžovatelka neprokázala své tvrzení, podle kterého dne 12. 3. 2007 vedlejším účastníkům předala listinu obsahující námitku relativní neplatnosti daného právního úkonu, a že ani netvrdila, že by tuto námitku uplatnila jiným způsobem do 10. 6. 2008 (tj. v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Stěžovatelka s tímto právním závěrem vyjadřuje nesouhlas, který se zakládá na tom, že své tvrzení prokázala, přičemž má za to, že soudy nižších stupňů provedené důkazy vadně zhodnotily. Nejvyšší soud, který posuzoval dovolání podle obsahu, však přiléhavě vystihl, že nejde o přípustný dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
17. Vytýká-li stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že se neřídil svým právním názorem vysloveným v předchozím rozsudku č. j. 24 Cdo 1939/2021-500, je třeba připomenout, že se k danému skutkovému závěru nevyjadřoval, a ani s ohledem na § 241a odst. 1 o. s. ř. vyjadřovat nemohl. V rozsudku č. j. 24 Cdo 538/2019-343 pouze Nejvyšší soud konstatoval nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, protože nebylo zřejmé, k jakému skutkovému závěru dospěl; ani v tomto případě žádný závazný právní názor ke sporné skutkové otázce nevyslovil, a ani tak nemohl učinit.
18. Městský soud se spornou skutkovou otázkou fakticky zabýval až v rozsudku č. j. 11 Co 215/2018-517. Předtím totiž v podstatě jen vyšel z tvrzení samotné stěžovatelky, když tuto otázku evidentně, a to s ohledem na svůj nesprávný právní názor, který byl následně korigován Nejvyšším soudem, nepovažoval z hlediska výsledku řízení za významnou. Možno dodat, že touto spornou skutečností se předtím zabýval obvodní soud, a to se stejným výsledkem, k jakému následně dospěl městský soud, přičemž vedlejší účastnice v průběhu řízení stěžovatelčino tvrzení o předání zmíněné listiny opakovaně odmítla. Stěžovatelkou předložená otázka "vázanosti odvolacího soudu jeho vlastním právním názorem", nereflektuje, že městský soud ve skutečnosti žádný závazný právní názor nevyslovil, ale že se k této otázce musel s ohledem na argumentaci vedlejší účastnice "vrátit" v dalším stadiu řízení, tedy poté, co jím uplatněný rozhodovací důvod neobstál u Nejvyššího soudu. Nicméně i kdyby Ústavní soud dospěl k opačnému závěru (tedy že městský soud svůj názor změnil), musel by konstatovat, že změna právního názoru by za těchto okolností nebyla v rozporu s judikaturou, na kterou Nejvyšší soud poukázal.
19. V souvislosti s otázkou tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry Ústavní soud poukazuje na body 54 a 55 stanoviska svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)], podle něhož dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží, a ani sloužit nemůže (viz bod 54), a že podstata přezkumu bude spočívat v tom, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, což je již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (viz bod 55).
20. Jinými slovy řečeno, i v takovém případě vedle označení konkrétního nesprávného (procesně)právního posouzení a uvedení důvodu nesprávnosti (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.) se - v souvislosti s tímto právním posouzením - musí z dovolání (alespoň) podávat otázka procesního práva (neprovede-li dovolatel sám její formulaci), na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí; ve vztahu k ní pak musí být uvedeno, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel považuje za splněný a případně (v závislosti na konkrétním předpokladu) proč tomu tak má být, a to označením relevantní judikatury Nejvyššího soudu, event. i Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) či usnesení ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3438/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
21. K tomu je třeba doplnit, že zákon žádný speciální postup tam, kde by mělo jít o otázku procesního práva ústavněprávní kvality, nezná, a tudíž i v případě předložení takové otázky musí dovolání splňovat náležitosti plynoucí z § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. Stejně tak zákon nečiní rozdíly mezi ústavně relevantními a ostatními vadami řízení, a tudíž je dovolací soud v obou případech oprávněn (povinen) se takovými vadami zabývat (jen) za předpokladu, že byla naplněna podmínka plynoucí z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. Odmítá-li stěžovatelka závěr Nejvyššího soudu, podle kterého vady řízení nejsou samy o sobě způsobilé přípustnost dovolání založit, Ústavní soud jí přisvědčit nemůže, neboť námitku vad řízení nelze ztotožňovat s námitkou nesprávného právního posouzení, která aktuálně představuje jediný zákonný dovolací důvod (srov. i § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012).
22. Upozorňuje-li stěžovatelka, že v dovolání uplatnila námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z napadeného usnesení není patrno, že by (v souvislosti se "zjišťováním skutkového stavu") Nejvyššímu soudu nějakou otázku procesního práva k řešení předestřela, a žádná taková se nepodává ani z ústavní stížnosti. Nejvyšší soud nadto stěžovatelce vysvětlil, že zákon žádné pravidlo, jak by konkrétně měly být hodnoceny jednotlivé důkazy a jak by tyto měly být hodnoceny ve vzájemné souvislosti, nepředepisuje a předepisovat nemůže, a současně odmítl, že by mohlo jít o případ tzv. extrémního rozporu, způsobeného tím, že by dané hodnocení bylo zatíženo zjevným faktickým omylem nebo evidentní logickou chybou (pozn. Ústavního soudu: kdy by skutkový závěr odvolacího soudu stál prima facie zcela bez opory v provedených důkazech nebo dokonce byl s nimi ve zjevném rozporu). I v tomto ohledu Nejvyšší soud dostál své přezkumné povinnosti, jak ji Ústavní soud vyvodil ve své dřívější judikatuře ze základního práva na soudní ochranu.
23. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelčiny judikatorní odkazy nejsou přiléhavé. Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelčino dovolání pro vady se zdůvodněním, že by stěžovatelka uplatnila nepřípustný dovolací důvod, tedy skutkovou vadu, ale pro nepřípustnost (nálezy sp. zn. II. ÚS 1966/19 a I. ÚS 3093/13 ), a ani proto, že by stěžovatelka v rámci uvedení předpokladů přípustnosti dovolání odkázala jen na judikaturu Ústavního soudu, a nikoliv Nejvyššího soudu, a nesplnila tak podmínku plynoucí z § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. (nález sp. zn. I. ÚS 3507/16 ). Poukazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů ( sp. zn. II. ÚS 1738/16 ), ani v tomto ohledu není zřejmé, jakou otázku procesního práva měl v této souvislosti Nejvyšší soud řešit, a tento judikát pominout. Na okraj možno poznamenat, že městský soud se v odůvodnění svého rozsudku důkazními návrhy stěžovatelky zabýval a náležitě se s nimi vypořádal.
24. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu