Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ D. S. a 2/ A. S., obou právně zastoupených Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou, AK se sídlem Benediktská 690/7, Staré Město, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017 sp. zn. 5 To 282/2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 1. 2018, se stěžovatelé podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, a to z důvodu porušení jejich práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 5 T 45/2016 bylo rozhodnuto, že obžalovaní K. P. a I. G.-G. spáchali přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku jednáním, jehož popis je podrobně citován ve výroku rozsudku (stručně se ho dopustili tím, že svou nedbalostí - vydáním revizní zprávy a nedostatečnou kontrolou zařízení způsobili, že do místnosti koupelny nebyl zajištěn dostatečný přívod vzduchu nutného pro dokonalé spalování zemního plynu v instalovaném kombinovaném plynovém kotli WOLF a zplodiny jedovatého oxidu uhelnatého se postupně po vyčerpání vzduchu v místnosti díky nedokonalému spalování vracely zpět do prostoru koupelny a na základě toho na intoxikaci plynem zemřel poškozený).
Za spáchání výše uvedeného byli odsouzeni - K. P. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k trestu zákazu činnosti spočívající v oprávnění k montážím a revizím plynových zařízení v trvání deseti let, a I. G.-G. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. V adhezním řízení o vznesených nárocích na náhradu škody bylo rozhodnuto samostatnými výroky podle § 228 odst. 1 tr.
řádu tak, že jsou obžalovaní povinni k náhradě nemajetkové újmy. Dalším samostatným výrokem napadeného rozsudku bylo rozhodnuto tak, že podle § 226 písm. a) tr. řádu se obžalovaný M. T. zprošťuje obžaloby.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 11. 2017 sp. zn. 5 To 282/2017 o odvoláních obžalovaných K. P. a I. G.-G. a státní zástupkyně podaného v neprospěch obžalovaného K. P. a M. T. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu rozhodl tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, které se jich týkaly, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o zproštění M. T. znovu rozhodl tak, že obžalované K. P. a I. G.-G. podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby. Poškozené s nároky na nemajetkovou újmu odkázal podle § 229 odst. 3 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu zamítl.
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch K. P. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolání, neboť ve vztahu ke způsobu, jakým tento soud rozhodl, považoval argumentaci a závěry, pokud jde obžalovaného G.-G. a M. T., za akceptovatelné, kdežto důvody zproštění obžaloby u obžalovaného K. P. nepřijal, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. 8 Tdo 266/2018 bylo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
5. Proti zprošťujícímu rozsudku odvolacího soudu podali oba stěžovatelé ústavní stížnost. V ní namítají, že napadené rozhodnutí představuje pro stěžovatele tzv. "překvapivé rozhodnutí", neboť žádný ze stěžovatelů neočekával závěr, který je zcela v rozporu s výsledkem dokazování, kdy došlo ke zproštění obžaloby u všech obžalovaných. Napadené rozhodnutí vykazuje znaky extrémního nesouladu právních závěrů Městského soudu v Praze s vykonanými skutkovými zjištěními a neobsahuje dostatečné odůvodnění v něm uvedených závěrů.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, napadající rozhodnutí o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, v minulosti již vyjádřil. Opakovaně přitom akcentoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28.
6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Ústavní soud na druhou stranu připustil, že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva a v takovém případě má osoba poškozená trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení. K obraně tohoto práva může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí [srov. nález sp. zn. I.
ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)].
8. Uvedené ovšem nic nemění na tom, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností účinně využít jeho prostředků a nikoliv dosáhnout určitého výsledku. Současně platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo zaručené čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy právo na život [nález sp. zn. I.
ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], dále zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručený čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016] a zákaz nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a zcela výjimečně také čl. 8 Úmluvy, zakotvující právo na respektování rodinného a soukromého života.
V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině podústavního práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu § 14 odst. 2 trestního zákoníku), by přezkum Ústavního soudu přicházel do úvahy jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného, který by navíc bez přispění orgánů činných v trestním řízení jinak nebyl schopen dosáhnout efektivní ochrany svých práv [srov. již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva].
9. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ).
10. V dané věci se jednalo o poměrně složitou věc. Soud prvního stupně uznal dva ze tří obžalovaných vinnými z trestného činu usmrcení z nedbalosti. Odvolací soud naopak po důkladném posouzení věci všechny obviněné obžaloby zprostil. Věcí se následně zabýval rovněž soud dovolací, který dovolání státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné. Lze tedy dovodit, že v průběhu trestního řízení, v němž stěžovatelé vystupovali v postavení poškozených, byl spolehlivě objasněn skutkový stav a že ke zproštění obžaloby došlo na základě ustáleného právního názoru. Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení, včetně všech soudů, se pečlivě zabývaly objasněním daného případu a odpovědně řešily možnost poskytnutí trestněprávní ochrany zájmům stěžovatelů. K zásahu do práva na provedení účinného vyšetřování tedy v daném případě nedošlo.
11. Z hlediska majetkových práv poškozených Ústavní soud připomíná, že se stěžovatelé mohou nadále domáhat svého nároku samostatně v občanskoprávním řízení, které má fakticky v těchto věcech přednost. Na rozdíl od soudů ve věcech trestních, které nestíhá absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (srov. ustanovení § 228 a 229 trestního řádu), je naopak povinností civilních soudů poskytnout ochranu práv stěžovatelů za situace, kdy by shledaly, že tato jejich práva byla jednáním jiné osoby dotčena. To se týká nejen práv plynoucích z čl. 11 Listiny, nýbrž případně i ústavně zaručeného základního práva na ochranu osobnosti a soukromého a rodinného života dle čl. 10 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy.
12. Na základě shora uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu