Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Plachého, zastoupeného JUDr. Vladimírem Císařem, advokátem, sídlem Boženy Němcové 583/33, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2018 č. j. 19 Co 8/2018 - 345, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2018 č. j. 19 Co 8/2018-347, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13.
října 2017 č. j. 14 C 129/2015-329, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. dubna 2018 č. j. 19 Co 465/2018-74 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. února 2018 č. j. 9 C 259/2017 - 70, za účasti Městského soudu v Praze, Krajského soudu v českých Budějovicích, Obvodního soudu pro Prahu 2 a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, obchodní korporace Oschatz Bohemia, spol.
s r. o., sídlem U Tří lvů 298/12, České Budějovice, Otakara Pavla a Mgr. Petra Soukupa, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas učiněným podáním, po doplnění splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud").
Všechna usnesení se týkají návrhů stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadený rozsudek porušuje jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí porušení práva na soudní ochranu zaručeného ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva") a práva na právní pomoc zaručeného ustanovením čl.
37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti ze dne 8. 6. 2018 a jejího doplnění ze dne 2. 7. 2018, 20. 7. 2018 a 20. 8. 2018, napadených usnesení a dalších rozhodnutí, podání a dokumentů připojených stěžovatelem, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatel se svou manželkou podal v rámci řízení o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci vedeného před obvodním soudem žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Ve své žádosti uvedl, že v důsledku insolvenčního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 41 INS 13745/2012 je - dle svých slov - na hranici ekonomického kolapsu.
Obvodní soud jej následně usnesením ze dne 27. 7. 2017 č. j. 14 C 129/2015-323 vyzval, aby ve stanovené lhůtě svůj návrh řádně odůvodnil a své poměry osvědčil. Stěžovatel ve lhůtě zaslal soudu usnesení krajského soudu ze dne 28. 7. 2017 č. j. 39 ICm 2533/2017-67, kterým byl jemu a jeho manželce k ochraně jejich zájmů v rámci insolvenčního řízení ustanoven zástupce. Žádný jiný podklad či doklad obvodnímu soudu nepředložil. Následně obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel svou majetkovou situaci blíže nespecifikoval a soudu k prokázání svých majetkových poměrů nic nedoložil, přičemž odkaz na rozhodnutí krajského soudu vydaného v insolvenčním řízení nepovažoval obvodní soud za dostačující.
Městský soud následně ústavní stížností napadeným usnesením usnesení obvodního soudu, jakožto soudu prvního stupně, potvrdil. V odůvodnění uvedl, že souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatel své majetkové poměry nijak neprokázal a pouze opakovaně tvrdí, že jeho ekonomická situace a komplikovanost věci jsou důvodem pro ustanovení zástupce. Proto městský soud považoval rozhodnutí obvodního soudu za věcně správné. Vzhledem k tomu, že výrok usnesení městského soudu zněl "Usnesení soudu I. stupně se ve výroku I. o zastavení řízení potvrzuje", vydal městský soud opravné usnesení ze dne 25. 4. 2018 č. j. 19 Co 8/2018-347, kterým písařskou chybu ve výroku opravil. Opravené znění výroku tak zní "Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje."
Dále, v jiném řízení, podal stěžovatel okresnímu soudu v rámci řízení o vyklizení nemovitosti také žádost o určení advokáta a o poskytnutí právní pomoci. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že se stěžovateli a jeho manželce právní zástupce neustanovuje. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel ani přes výzvu své majetkové poměry nespecifikoval a nepředložil soudu požadovaný vyplněný formulář. Okresní soud proto konstatoval, že na základě nedostatečných podkladů nebyl schopen poměry stěžovatele přezkoumat.
K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel k výzvě okresního soudu, aby prokázal své poměry, pouze odkázal na probíhající insolvenční řízení a shora citované usnesení o ustanovení zástupce pro insolvenční řízení. Proto podle odvolacího soudu stěžovatel své majetkové poměry nedoložil. Odkaz na insolvenční řízení dle jeho názoru nestačí, neboť neobsahuje všechny skutečnosti rozhodné pro zjištění, zda jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce.
K usnesení krajského soudu č. j. 39 ICm 2533/2017-67 dále uvedl, že toto rozhodnutí je devět měsíců staré a za tu dobu mohlo dojít ke změně majetkových poměrů stěžovatele.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že řízení probíhající před obvodním soudem i před okresním soudem jsou pro něj zásadní. Dále zdůrazňuje, že v obou případech k prokázání svých majetkových poměrů a rozhodných skutečností předložil usnesení krajského soudu č. j. 39 ICm 2533/2017-67, ze kterého je patrno, že mu krajský soud zástupce ustanovil, neboť v rámci insolvenčního řízení byly zjištěny jeho majetkové poměry, jakož i majetkové poměry jeho manželky. Stěžovatel je přesvědčen, že občanský soudní řád ani jiný právní předpis nespecifikuje formu, kterou má žadatel prokázat, že jeho poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, a proto ani nemá povinnost vyplnit soudy požadovaný formulář. Je toho názoru, že své majetkové poměry dostatečně prokázal usnesením krajského soudu a odkazem na probíhající insolvenční řízení. Toto usnesení také považuje za aktuální a dostatečně prokazující jeho stávající majetkové poměry.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení ústavních limitů jejich činnosti. Ve smyslu jemu svěřené pravomoci Ústavní soud zdůrazňuje, že v případech rozhodování o ustanovování zástupců podle ustanovení § 30 o.
s. ř. a ve spojitosti s tím v případech rozhodování o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, spadá takové rozhodnutí do rozhodovací sféry obecných soudů. A to včetně zjištění, zda byly účastníky dostatečně splněny zákonem stanovené podmínky. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy) Ústavní soud nemá pravomoc přehodnocovat jejich závěry. Svou pravomoc může realizovat pouze výjimečně, zejména v krajních případech svévole obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. II.
ÚS 2168/18 ze dne 26. 7. 2018 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).
Krajní případ, který by umožňoval Ústavnímu soudu zasáhnout, může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků, případně - jako v tomto případě - o ustanovení zástupce, představovat toliko svévolná aplikace právních norem (zde např. ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., resp. ustanovení § 30 o. s. ř.), zapříčiněná zcela chybějícím odůvodněním rozhodnutí, anebo postupem, který zcela popírá meze dané principy spravedlnosti [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. K takovéto krajní situaci však v tomto případě nedošlo.
Všechna ústavní stížností napadená usnesení, včetně rozhodnutí o odvoláních, obsahují dostatečná a srozumitelná odůvodnění vysvětlující, jak obecné soudy ke svým závěrům dospěly. Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že není zcela nezbytné vyplnit a odevzdat soudům požadovaný formulář. Je však nutné vylíčit všechny skutečnosti, které jsou v něm požadovány. Může tak sloužit jako průvodce stěžovatele skutečnostmi, které jsou pro posouzení žádosti rozhodující. Vzhledem k významu, jaký řízení pro stěžovatele mají, neobstojí jeho přístup spočívající v tom, že k výzvám obvodního soudu a okresního soudu zaslal pouze rozhodnutí krajského soudu z insolvenčního řízení. Toto rozhodnutí bylo vydáno pouze pro insolvenční řízení, avšak vzhledem k tomu se dá předpokládat, že stěžovatel mohl mít všechny podklady k dispozici a mohl je soudům prvního stupně zaslat, aniž by to pro něj představovalo zbytečnou komplikaci.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní, nedotýkající se ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, včetně jeho práva na soudní ochranu, resp. práva na právní pomoc.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2018
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu