Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Daniela Hájka, LL.M., advokáta, sídlem Vinohradská 29/93, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 11 Ad 4/2020-41, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 6 As 74/2021-20, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel před správními soudy mj. namítal, že důkazy, které navrhoval na svoji obranu, správní orgány neprovedly ani se nevypořádaly s tím, proč tyto důkazy nebyly provedeny. Konkrétně mělo jít o písemný pokyn od klienta, který stěžovatel při jednání předložil. Správní orgány dle stěžovatele naopak jednostranně vyšly ze svědecké výpovědi bývalého jednatele zastoupené společnosti. Městský soud i Nejvyšší správní soud shodně došly k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a řádně odůvodnily, proč ručně psaný záznam, který stěžovatel během jednání předložil, považovaly za nevěrohodný, a proč namísto toho uvěřily výpovědi svědka.
Správní orgány také řádně odůvodnily, že nepřihlédly k důkazům, které s posuzovanou věcí zjevně nesouvisí. Stěžovatelovu námitku, že v kárném spisu absentují jím navržené listiny (z nichž některé byly v kárném řízení provedeny k důkazu), Nejvyšší správní soud posoudil jako pochybení žalované strany, které však s ohledem na další okolnosti případu nedosahuje takové intenzity, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních lidských práv a svobod. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení těchto rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a vzhledem k tomu ho nelze, vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, považovat za další "superrevizní" instanci v systému civilních soudů, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování těchto soudů; jeho úkolem je "pouze" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů je oprávněn zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Takový exces však v tomto případě Ústavní soud neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze velice stručně a zcela nekonkrétně uvádí, že zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že správní soudy nepřihlédly k jeho námitkám a v rozporu s ustálenou judikaturou rozhodly o věci na základě spisu, který neobsahoval převážnou část důkazů navržených stěžovatelem v rámci kárného řízení (včetně důkazů, které byly provedeny kárným senátem v rámci dokazování). Tyto důkazy pak nebyly součástí spisu ani v rámci řízení vedeného odvolací kárnou komorou.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že správní soudy se stěžovatelovými námitkami zabývaly a svoje rozhodnutí řádně odůvodnily, aniž by se dopustily svévole či jiného kvalifikovaného excesu. Nejvyšší správní soud ve vztahu k absenci některých navržených důkazů ve spisu dostatečně pečlivě a přesvědčivě odůvodnil, že se v kontextu ostatních okolností nejedná o procesní vadu takové intenzity, jež by měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (přestože šlo o pochybení žalované). Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepřibližuje, v čem spatřuje nesprávnost tohoto závěru.
Ústavní soud v rozhodnutích správních soudů neshledal zásah do práva na spravedlivý proces.
Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. září 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu