Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Tomáše Floriana, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. června 2022 č. j. 46 C 108/2022-63, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 28 Co 219/2022-113 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2023 č. j. 22 Cdo 1183/2023- 155, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále žádá, aby Ústavní soud rozhodl o tom, že vedlejší účastník řízení je povinen nahradit jeho náklady řízení před Ústavním soudem.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud Praha - východ (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal povolení služebnosti k pozemkům specifikovaným v rozhodnutí za současného stanovení povinnosti stěžovatele zaplatit žalované náhradu za povolení služebnosti nezbytné cesty ve výši 10 000 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů ohledně závěru, že k pozemkům stěžovatele je v současné době možný dostatečný přístup, a to přes lesní cestu na pozemku žalované. Podle stěžovatele soudy v posuzovaném případě nesprávně interpretovaly závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1587/20 týkající se zřízení věcného břemene k nemovité věci nabyté bez spojení s veřejnou cestou. Stěžovatel namítá, že i v jeho případě musí být dovozováno, že pouhé použití pěší cesty k jeho pozemkům je nedostačující. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mimo jiné proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení jeho důvodu a předpokladů jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení srozumitelně a s odkazem na svou judikaturu objasnil, že pokud rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Tato situace nastala právě v případě stěžovatele.
V dané věci totiž odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby: Shledal, že (1) k pozemkům stěžovatele je v současné době přístup možný, a to přes lesní cestu na pozemku žalované, neomezeně přístupnou v souladu s § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) a tento přístup je dostačující, a že i bez ohledu na tento první důvod by (2) povolení nezbytné cesty přes pozemek žalované bránil veřejnoprávní předpis, konkrétně § 20 odst. 1 písm. g) citovaného zákona, jelikož v souladu s tímto ustanovením je v lesích zakázáno jezdit a stát motorovými vozidly.
Stěžovatel však dovoláním relevantně zpochybnil pouze první důvod; přičemž ve vztahu k druhému důvodu nijak nevymezil přípustnost ani důvod dovolání.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu na náhradu nákladů řízení (§ 62 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu