Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2024 č. j. 28 Cdo 876/2024-143, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 1 Co 13/2023-104 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. června 2023 č. j. 83 C 4/2023-58, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení svých ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 4 Ústavy domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Žalobou ze dne 9. 3. 2023, adresovanou Krajskému soudu v Ostravě, se domáhala, aby jí jako oprávněné osobě byl vydán pozemek parc. č. 2189/49, vodní plocha, v k. ú. Jelení u Bruntálu, v obci Milotice nad Opavou, okres Bruntál, zapsaného na LV č. 126 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Bruntál, a aby rozsudkem soudu bylo v uvedeném rozsahu nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 9. 1. 2023 č. j. SPU 004730/2023/Kle.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2023 č. j. 83 C 4/2023-58 však byla žaloba ve výroku I. zamítnuta, ve výroku II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníkům řízení. Proti tomu podala stěžovatelka odvolání o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2023 č. j. 1 Co 13/2023-104 tak, že se výrokem I. rozsudek Krajského soudu v Ostravě potvrzuje a ve výroku II. byla stěžovatelka zavázána k náhradě nákladů řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024 č. j. 28 Cdo 876/2024-143 bylo odmítnuto také stěžovatelčino dovolání v dané věci.
3. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména polemizuje s právními závěry obecných soudů, kterým především vytýká, že prý nesprávně vyhodnotily důkaz výpisem z pozemkové knihy, KV 29, kat. území Jelení, a v návaznosti na to celou věc nesprávně právně posoudily. Pokud soud prvního stupně a na něj soudy navazující učinily závěr, že označený pozemek není zemědělskou nemovitostí ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vypořádání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákona o majetkovém vypořádání s církvemi"), tento právní závěr je podle stěžovatelky nesprávný.
Krajský soud v Ostravě prý "nesprávně právně posoudil otázku vlastnického práva stěžovatelky a s tím související vznik majetkové křivdy, když Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud České republiky se s tímto právním posouzením zcela ztotožnily a navíc neumožnily stěžovatelce řádně užít jejich procesních práv". Stěžovatelka s jejich interpretací zákona o mejetkovém vyrovnání s církvemi, tedy s povahou a definicí zemědělského pozemku, zcela zásadně nesouhlasí. Současně prý byla stěžovatelce kladena za vinu důkazní nouze jí nezapříčiněná, když Vrchní soud v Olomouci uvedl, že stěžovatelka přes poskytnuté poučení ani dodatečně netvrdila rozhodné skutečnosti a nenavrhla důkazy.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Vrchní soud v Olomouci v daném restitučním případě uzavřel, že jelikož inkriminovaný pozemek není zemědělskou nemovitostí, nelze jej vydat postupem dle ust. § 9 zákona o majetkovém vypořádání s církvemi. Vrchní soud se tak ztotožnil s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jenž dovodil, že nemovitost neměla povahu zemědělského pozemku, když předmětný pozemek byl ke dni 24. 6. 1991 veden jako nezemědělská půda, přičemž v řízení nebylo ohledně faktického stavu zjištěno nic jiného. Současně doplnil, že jestliže nemovitost byla v pozemkové knize evidována jako louka, je v této věci nevýznamná, neboť systém evidence nemovitostí v pozemkových knihách byl zrušen ke dni 1. 4. 1964 zákonem č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, zatímco pro posouzení věci je rozhodný stav ke dni 24. 6. 1991.
6. Nejvyšší soud pak doplnil, že ke kvalifikaci pozemku jakožto zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku, nýbrž je zapotřebí zabývat se i materiálním hlediskem. Naznačený aspekt, neméně zásadní, ba podstatnější pro úsudek o charakteru dotčeného pozemku nelze opomíjet, neboť účelem dotčených právních předpisů je nepochybně regulace právních vztahů týkajících se pozemků, jež jsou vskutku zemědělsky využitelně a fakticky tvoří zemědělský půdní fond jakožto nenahraditelnou složku životního prostředí hodnou ochrany.
7. Na těchto právních závěrech není nic neústavního, ačkoliv stěžovatelka zastává jiný právní názor. Ústavní soud již mnohokrát vyslovil, že restituční zákony jako zákony leges speciales je nutno při posuzování restitučních nároků vykládat tak, aby byl splněn smysl a účel restitucí, tj. aby byly zmírněny následky majetkových a některých jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Respektují-li však obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly, jako tomu bylo ve zkoumaném případě, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich činnost a rozhodnutí podrobněji přezkoumávat.
8. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu