Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2007 soudkyní zpravodajkou Eliškou Wagnerovou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti BAK, a. s., se sídlem v Trutnově, Vodní 177, právně zastoupené JUDr. Josefem Matyášem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hořická 974, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, č. j. 32 Odo 1433/2006-190, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se ústavní stížností osobně podanou dne 7. 8. 2007 domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, jímž dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka tvrdila, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (postrádající jakoukoli ústavněprávní argumentaci) uvedla, že dosud nevyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv, konstruovala přípustnost ústavní stížnosti z ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), konkrétně tvrdila, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její zájmy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je zmatečné, svévolné, ústavně nesouladné a pro stěžovatelku nepřijatelné, neboť věc byla vytržena z kontextu, a Nejvyšší soud neodpověděl na otázku, která mu byla v dovolání (podaném protistranou) položena. Podstatný přesah měl spočívat v hrozbě, že díky autoritě Nejvyššího soudu může řízení pokračovat v "dosavadní rovině", a dojde k průtahům.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. A to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.
To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jinými slovy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost může být zcela výjimečně připuštěna, i když stěžovatel nevyčerpal prostředky k ochraně svých práv. Musí však jít o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo (§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jen taková situace umožní průlom do zásady subsidiarity a zásady vigilantibus iura. (Varianta uvedená v ust. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu zase umožňuje podat ústavní stížnost, pokud v řízení o posledním podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.)
Stěžovatelka podala ústavní stížnost, ačkoli řízení před obecnými soudy stále pokračuje. Za této situace je ústavní stížnost předčasná, a její přípustnosti se zásadně nelze domáhat poukazem na ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť tam uvedená eventualita se především týká situace, kdy věc skončila tak, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud sice připouští, že by ve zcela výjimečných situacích bylo možno podat ústavní stížnost jen proti pravomocnému kasačnímu rozhodnutí, avšak tato výjimečnost spočívající především v neefektivnosti dalších procesních prostředků nebyla stěžovatelem namítána a Ústavní soud sám ji nemůže předjímat (viz přiměřeně nález sp.zn. IV. ÚS 215/94 ).
Stěžovatelka podala ústavní stížnost a odvíjela přesah svých vlastních zájmů toliko od významu Nejvyššího soudu, avšak s touto argumentací uspět nemohla, neboť ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze interpretovat ve vztahu k výši soudní instance (zde Nejvyšší soud), nýbrž jen ve vztahu k otázce, kterou obecné soudy řešily (tj. např. jak četně se vyskytuje apod.) a v tomto směru stěžovatelka neuvedla žádnou argumentaci. Pokud by Ústavní soud na názor stěžovatelky přistoupil, pak by mohlo každé kasační rozhodnutí (na základě tvrzené protiústavnosti) založit aplikovatelnost "mimořádného" ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to je jistě absurdní, neboť tímto způsobem by bylo zcela zlikvidováno uplatňování principu subsidiarity ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 14. srpna 2007
Eliška Wagnerová soudkyně zpravodajka