Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Chlubnové, zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti jiným zásahům Obvodního soudu pro Prahu 5 a JUDr. Marcela Smékala, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ, spočívajícím v nevyřízení podání stěžovatelky ze dne 3. srpna 2021, respektive 4. srpna 2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a JUDr. Marcela Smékala, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ, sídlem Michelská 1326/62, Praha 4 - Michle, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka ústavní stížností podanou dne 22. 7. 2024 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky brojí proti v záhlaví uvedeným jiným zásahům orgánů veřejné moci.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2020 č. j. 28 C 269/2020-17 stěžovatelce uložil vyklidit byt ve vlastnictví jiné obchodní společnosti. Protože se o tomto rozsudku stěžovatelka dozvěděla až později, neboť jí měl být mimo jiné nesprávně doručen, podala dne 5. 8. 2021 u obvodního soudu proti němu odvolání. Obvodní soud poté odvolání jako opožděné odmítl. Stěžovatelka se rovněž v srpnu 2021 domáhala zastavení exekuce vedené JUDr. Marcelem Smékalem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha-východ (dále jen "soudní exekutor") pod sp. zn. 081 EX 73/21 k vymožení povinnosti podle uvedeného rozsudku obvodního soudu.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že obvodní soud ani soudní exekutor na její podání ze srpna 2021 dosud nereagovali. V souvislosti s rozsudkem obvodního soudu ze dne 12. 12. 2020 přitom namítala řadu pochybení. Zejména chybu v psaní ve výroku, chybné doručování či rozhodnutí bez nařízení jednání. Kromě zrušení tohoto rozsudku se proto odvoláním stěžovatelka domáhala opravy zjevné nesprávnosti ve výroku, povolení zmeškání odvolací lhůty, zrušení doložky právní moci a vykonatelnosti, přednostního projednání věci a vydání předběžného opatření spočívajícího v uložení povinnosti vlastnici bytu strpět jeho užívání stěžovatelkou.
Obdobné námitky pak stěžovatelka v srpnu 2021 uplatnila též u soudního exekutora v souvislosti s návrhem na zastavení exekuce. Obvodní soud ani soudní exekutor však na tato podání dosud nereagovali. Stěžovatelka též podala návrh na určení lhůty k provedení úkonu, avšak rovněž bez jakékoli reakce. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje vydání předběžného opatření k zamezení pokračování zásahů obvodního soudu a soudního exekutora. Konečně navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o povinnosti soudu uhradit jí náklady řízení o ústavní stížnosti.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud proto posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky je opožděná.
5. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podle § 72 odst. 5 téhož zákona podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Podstatou posledně uvedeného pravidla je mimo jiné stanovit tzv. objektivní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci (srov. Šimíček, V. In: Filip, J. a kol. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 507 a 508).
6. V nyní posuzované věci lze podstatu tvrzeného zásahu spatřovat v nečinnosti orgánů veřejné moci, respektive v nevyřízení některých námitek v podáních učiněných v srpnu 2021. Je tedy patrné, že ústavní stížnost je zde podána téměř dva roky po uplynutí tzv. objektivní lhůty pro tzv. zásahové ústavní stížnosti, kterou zde Ústavní soud počítá od okamžiku, kdy stěžovatelka předmětná podání učinila. K ústavní stížnosti stěžovatelka sice předkládá rovněž podání, které vůči obvodnímu soudu učinila též v červenci roku 2024, avšak z tohoto podání je patrné, že jde o návrh na zahájení nového řízení. Rovněž sama stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně brojí proti nevyřízení podání z roku 2021. Žádná další podání směřovaná vůči orgánům veřejné moci stěžovatelka nedoložila a ani je blíže nespecifikuje.
7. Nebylo by možné akceptovat ani eventuální úvahu, že protiústavní zásah v době podání ústavní stížnosti nadále trvá, a že tudíž lhůta k podání ústavní stížnosti ještě nezačala běžet. Taková představa by byla nesprávná (srov. obdobně usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1934/11 , bod 20 usnesení ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 3300/16 či bod 13 usnesení ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 1646/17 ). Ani nečinnost orgánů veřejné moci nemůže být posuzována jako trvající protiústavní zásah, vyvolávající nepřetržité stavení lhůty k podání ústavní stížnosti.
Již s ohledem na princip právní jistoty a zásadu vigilantibus iura scripta sunt je třeba trvat na požadavku, aby ten, kdo se cítí být poškozován údajným protiprávním zásahem, dbal o vznesení svých námitek co nejdříve; právě k tomu slouží zákonné lhůty k uplatnění opravných prostředků a jiných nápravných postupů. Opačný závěr by zde rovněž vedl k absurdním důsledkům, tedy že by Ústavní soud byl z hlediska plynutí času oprávněn přezkoumávat postup orgánů veřejné moci, který se odehrál ve vzdálenější minulosti.
Takový výklad by zjevně odporoval principu právní jistoty.
8. Ostatně v nynější věci od rozhodných okolností skutečně neuběhly dny, týdny či měsíce, nýbrž roky. Ústavní soud proto nemá důvod nalézat výjimečná řešení v zájmu zachování přístupu stěžovatelky k Ústavnímu soudu. Tomuto závěru rovněž svědčí, že podstata věcných námitek stěžovatelky tkví zejména v nesouhlasu s doručováním v řízení pod sp. zn. 28 C 369/2020 před obvodním soudem. Je totiž patrné, že vyřešení dalších námitek stěžovatelky, včetně těch týkajících se exekučního řízení, souvisí právě s vyřešením otázky, zda bylo v tehdejším soudním řízení stěžovatelce správně doručováno. Tuto otázku však stěžovatelka měla možnost řešit již dříve, protože se s ní i podle jejích tvrzení obvodní soud vypořádal při odmítnutí jejího odvolání jako opožděného. Nebyla-li stěžovatelka spokojena s tehdejší argumentací obvodního soudu, měla i tehdy možnost brojit proti tomuto rozhodnutí eventuálně i včasnou ústavní stížností.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání týmž zákonem. Návrh na vydání předběžného opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu k zamezení pokračování zásahů, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání. V nynější věci ani neshledal důvod pro přiznání nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a to již s ohledem na výsledek řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2024
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj