Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2024 č. j. 9 To 54/2024-31 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. ledna 2024 č. j. 1 Nt 303/2024-16, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 116 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k § 216 odst. 2 alinea první a alinea druhá, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Trestní řízení se nachází ve stadiu přípravného řízení, stěžovatel si jako svého obhájce zvolil Mgr. Jaroslava Homolku. Dne 16. 1. 2024 postoupil příslušný státní zástupce Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu.
3. Okresní soud v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl, že podle § 33 odst. 2, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu nepřiznává. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že stěžovatel od roku 2007 pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru stavebnictví, je ekonomicky aktivní a v letech 2021 a 2022 dosahoval příjmů z podnikání ve výši cca 1 000 000 Kč. Výdaje si uplatnil paušálem ve výši 80 % příjmů, což však nijak nedoložil. Okresní soud poukázal na to, že sám stěžovatel ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl příjem ve výši 30 000 Kč měsíčně. Zdůraznil, že proti stěžovateli je vedeno více exekucí, že žije u rodičů a má dvě vyživovací povinnosti v celkové výši 3 500 Kč měsíčně pro nezletilé dcery ve věku 16 a 14 let. Okresní soud dospěl na základě zjištěných skutečností k přesvědčení, že stěžovatel disponuje přiměřeným měsíčním příjmem z podnikání, tudíž je dán předpoklad, že bude moci náklady právního zastoupení uhradit, byť ne najednou, přičemž není vyloučena možnost povolení splátek.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud) napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně (totožně jako ve stížnosti proti usnesení okresního soudu) namítá, že mu zákon nestanovuje povinnost vést účetnictví, proto neměl žádnou jinou možnost, jak své příjmy prokázat, než předloženými daňovými přiznáními. Mínění soudu, že ve skutečnosti má příjmy vyšší, označuje za spekulaci. Poukazuje na to, že uváděl-li při svém výslechu, že jeho čistý měsíční příjem činí 30 000 Kč, bylo to způsobeno tím, že neměl ani hrubou představu o svém čistém měsíčním výdělku, navíc výslech pro něj představoval značnou psychickou zátěž a otázkám nevěnoval přílišnou pozornost. Odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na obhajobu s tím, že soud nemá při posuzování nároku na bezplatnou obhajobu zkoumat budoucí nejisté příjmy, ale má vycházet ze současné finanční situace obviněného. Tvrdí, že se příslušné soudy nezabývaly tím, že ke stížnosti proti usnesení okresního soudu doložil čestné prohlášení ze dne 1. 2. 2024, ze kterého plyne, že jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 16 500 Kč a že se s matkou jeho nezletilých dcer dohodl na zvýšení jím placeného výživného na celkovou částku 5 500 Kč.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení, přičemž je zaručováno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je § 33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22.
8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12 ). Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a dále tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38].
9. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/2018 ).
10. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17 ) a ani ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí.
11. V nyní posuzované věci obecné soudy shledaly, že stěžovatel je plně pracovně způsobilým mužem v produktivním věku, bez jakýchkoliv zdravotních omezení, který od roku 2007 pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru stavebnictví (zedník), žije u rodičů, je proti němu vedeno více exekucí a hradí výživné na své dvě nezletilé dcery ve věku 16 a 14 let (a to původně v celkové výši 3 500 Kč, přičemž ke stížnosti proti usnesení okresního soudu přiložil čestné prohlášení ze dne 1. 2. 2024, podle kterého v současné době hradí výživné v celkové výši 5 500 Kč). Okresní soud a krajský soud shodně zdůraznily, že v roce 2021 vykázal stěžovatel základ daně ve výši 192 030 Kč, to však při relativně vysokých příjmech 960 151 Kč a výdajích 768 121 Kč. Výdaje si uplatnil paušálem ve výši 80 % příjmů. V roce 2022 se jeho základ daně zvýšil na 204 110 Kč při příjmech 1 020 551 Kč a výdajích 816 441 Kč uplatněných opět paušálem ve výši 80 % příjmů.
12. Ústavní soud se ztotožnil s názorem příslušných soudů v tom, že z výdajů uplatněných paušálem ve výši 80 % příjmů nelze dovozovat skutečnou výši výdajů stěžovatele. Nedoložil-li stěžovatel řádně, tj. tak, aby o tomto jeho tvrzení nebyly žádné pochybnosti, že jeho výdaje skutečně dosahovaly výše 80 % příjmů, nelze rozhodujícím soudům vytýkat, že tomuto tvrzení stěžovatele nepřisvědčily, a to tím spíše za situace, kdy stěžovatel při svém výslechu v trestním řízení dne 6. 12. 2023 uvedl mimo jiné to, že jeho čistý měsíční příjem činí 30 000 Kč. Jeho zdůvodnění, že to bylo způsobeno tím, že neměl ani hrubou představu o svém čistém měsíčním výdělku, lze jen stěží považovat za pravdivé.
Je navíc zřejmé, že vydělával-li by jako osoba samostatně výdělečně činná ve stavebnictví (jako zedník) méně, než je minimální mzda, jak tvrdí, stěží by v takovém podnikání pokračoval, a pokud ano, nelze takovou jeho volbu při posuzování toho, zda má či nemá nárok na bezplatnou obhajobu, vykládat v jeho prospěch. Jak správně uvedl již krajský soud v napadeném rozhodnutí, smyslem zákonného ustanovení bezplatné obhajoby ani úmyslem zákonodárce jistě nebylo a není zajistit ochranu těm, kdo nemají dostatek finančních prostředků jen proto, že se tak sami rozhodli, nýbrž ochránit ty, pro něž by byla povinnost hradit si náklady obhajoby zjevně nepřiměřená vzhledem k určitému specifickému stavu (zdravotnímu, rodinnému, životnímu apod.).
Žádný takový specifický stav však u stěžovatele shledán nebyl.
13. Nelze tak nic namítat proti závěru okresního soudu a krajského soudu, měly-li na základě učiněných zjištění za prokázané, že stěžovatel je ekonomicky aktivní osobou, která je schopna své dluhy postupně hradit. Nerozhodovaly přitom na základě hypotetické možnosti, která případně může v budoucnu nastat, nýbrž na základě reálného stavu, kdy stěžovatel má dostatečné příjmy, aby hradil náklady své obhajoby, a nemá-li je, tak jen z toho důvodu, že se tak sám rozhodl. Obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a svá usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V takovém jejich postupu Ústavní soud nespatřuje žádné rysy porušení ústavnosti.
14. Jisté pochybení spatřuje Ústavní soud v tom, že krajský soud se v napadeném rozhodnutí nezabýval čestným prohlášením stěžovatele ze dne 1. 2. 2024, ze kterého zejména plyne, že se s matkou jeho nezletilých dcer dohodl na zvýšení výživného na celkovou částku 5 500 Kč. Zmíněné pochybení však nebylo způsobilé přivodit nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele, neboť nešlo o zvýšení výživného, pro které se navíc v dohodě s matkou rozhodl sám, natolik podstatné, aby mělo vliv na rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu stěžovatele. Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do jeho ústavně zaručených práv. Za daného stavu by případná kasace napadeného rozhodnutí z důvodu, že stížnostní soud nepřihlédl k zmíněnému čestnému prohlášení, neměla podle přesvědčení Ústavního soudu žádný vliv na konečný stav řízení a byla by proto pouhým formalismem.
15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15 , ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 , aj.).
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu