Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Wittnera, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024 č. j. 58 Co 80/2024-129 ve znění opravného usnesení ze dne 14. května 2024 č. j. 58 Co 80/2024-135 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. října 2023 č. j. 14 C 160/2022-78, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady v nyní projednávané věci neshledal.
8. S ohledem na výši částky, o kterou měl být stěžovatel napadenými rozhodnutími zkrácen, je patrno, že jde o tzv. bagatelní věc [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom konstantně judikuje, že bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí (např. nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 ). Je pak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili a případně doložili, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 , bod 6). To se však nestalo.
9. Nad nezbytně nutnou míru odůvodnění lze uvést, že výklad toho, zda ta či ona škoda je kryta tzv. povinným ručením, je především věcí obecných soud. Není úkolem Ústavního soudu, aby nahrazoval výklad podústavního práva provedený obecnými soudy. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené se pak vztahuje i na posouzení toho, zda měly obecné soudy při výpočtu nemajetkové újmy postupovat podle tzv. ITQ standardu. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že soudy vysvětlily, jakým způsobem při výpočtu nemajetkové újmy postupovaly a že jimi přiznaná náhrada škody není zjevně nepřiměřená skutkovým okolnostem případu.
10. Namítá-li stěžovatel, že v řízení došlo k porušení dvojinstančnosti řízení, když mu odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu nepřiznal částku 5 367 Kč, nutno uvést, že dvojinstančnost řízení není obecnou zásadou občanského soudního řízení, tím méně zásadou ústavní.
11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu