Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. F., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, č. j. 7 Tdo 190/2025-3398, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2024, č. j. 11 To 247/2024-3363, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2024, č. j. 6 T 67/2019-3267, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozenému M. O. nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená nezletilá N. F. se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Předmětných skutků se stěžovatelka dopustila tak, že v době od roku 2015 do roku 2018 podrobovala svou nezletilou dceru N. po návštěvách u otce M. O. nadměrným a stresujícím lékařským vyšetřením, takže docházelo k tomu, že dcera spojovala návštěvy u otce s negativně vnímaným zásahem do své osobní sféry v podobě vyšetření u lékařů. Dále stěžovatelka projevovala před dcerou své negativní emoce k otci a citově ji tak ovlivňovala v otcův neprospěch, což mohlo vést k zásadnímu trvalému poškození vztahu dcery k otci, čímž stěžovatelka porušila své povinnosti spočívající v řádné péči o nezletilou dceru, zejména o její zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a v její ochraně stanovené v § 858 občanského zákoníku (přečin ohrožování výchovy dítěte). Stěžovatelka dále před policejním orgánem v roce 2017 podala vysvětlení, v nichž uvedla, že jí nezletilá N. sdělovala, že otec ji v době styku v rámci her posazuje genitálem ke svému obličeji, líže jí ručičky, dává jí francouzské polibky, tahá ji za bradavky, osahává a štípe ji na genitálu, zasouvá jí ruce pod spodní kalhotky, strká jí prsty do zadečku, v její přítomnosti masturbuje a močí. Dále popsala, v jak špatném psychickém stavu a traumatizovaná se dcera vrací od otce, přestože věděla, že sdělované skutečnosti nejsou reálnými prožitky nezletilé dcery (přečin křivého obvinění).
3. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnuto.
4. Napadenými rozhodnutími soudy ve věci znovu rozhodly poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 5. 2021, č. j. 7 Tdo 388/2021-2388, zrušil usnesení krajského soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 11 To 242/2020, a rozsudek okresního soudu ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 6 T 67/2019, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a přikázal okresnímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
6. Stěžovatelka namítá porušení zásady bezprostřednosti řízení, neboť od vydání zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, č. j. 7 Tdo 388/2021-2388, do vydání nyní napadeného rozsudku okresního soudu uplynula delší doba (3 roky). Stěžovatelka se tedy domnívá, že hlavní líčení mělo být provedeno znovu. Sám Nejvyšší soud zdůraznil v napadeném usnesení, že zásada bezprostřednosti spadá mezi atributy práva na spravedlivý proces, avšak tuto skutečnost nereflektoval ve výroku napadeného usnesení. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžejním důkazem, který byl proveden v hlavním líčení vedeném po zrušení v pořadí prvního rozsudku okresního soudu, byl znalecký posudek PhDr. Sejkorové Benešové, a namítá, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním jsou důležité zejména svědecká výpověď svědkyně D. a znalecké výpovědi doc. Žukova a prof. Ptáčka. Okresní soud nevyhnutelně musel pozbýt bezprostřední dojem z výslechu těchto tří osob.
7. Stěžovatelka dále namítá porušení práva vyslýchat jednotlivé svědky ve svůj prospěch za stejných podmínek jako obžaloba. Stěžovatelka v této souvislosti konstatuje, že v nově provedeném hlavním líčení byly vyslechnuty toliko znalkyně PhDr. Sejkorová Benešová a Mgr. Telcová, zatímco výpovědi ostatních svědků a znalců zůstaly upozaděny. Bez zjevného důvodu pak okresní soud nepřistoupil ani k výslechu psycholožky K., která dlouhodobě pečuje o nezletilou N. Tato psycholožka totiž zpochybňuje skutkový závěr, že k trestnému jednání poškozeného, otce nezletilé N., nedošlo. Z uvedeného následně stěžovatelka dovozuje, že nebylo bez důvodných pochybností vyvráceno, že poškozený se skutečně dopustil uvedeného jednání vůči nezletilé N. Okresní soud v napadeném rozsudku svůj zamítavý postoj neodůvodnil a vyjádřil se k tomuto důkaznímu návrhu toliko ústně s tím, že jde o důkaz odvozený. Totéž platí i u navrhovaných výslechů nezletilé N, S., H., K. a K. Stěžovatelka dále zpochybňuje množství realizovaných lékařských prohlídek u nezletilé.
8. Stěžovatelka i v důsledku shora deklarovaných pochybení okresního soudu uzavírá, že je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K tomuto stěžovatelka dospívá i s ohledem na skutečnost, že ve věci je dáno množství obsahově rozporných důkazů. Takto stěžovatelka uvádí, že si odporují závěry posudku znalkyně PhDr. Sejkorové Benešové a znalkyně Mgr. Telcové, k jejímuž znaleckému posudku se však okresní soud stavěl předpojatě. Mgr. Telcová přitom jasně poukazovala na nízkou kvalitu znaleckého posudku PhDr. Sejkorové Benešové, kdy měl být dle názoru stěžovatelky přibrán znalecký ústav k revizi zpochybňovaného znaleckého posudku. K tomu nedošlo, a stěžovatelka proto namítá i porušení zásady materiální pravdy.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již beze zbytku vypořádány v napadených rozhodnutích, především pak v plné šíři v usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Nyní tedy stěžovatelka znovu polemizuje především se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a zejména domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl.
90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatelka odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry).
Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat.
Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů. To ovšem není případ nyní posuzované věci, přestože stěžovatelka je jiného názoru. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí, zejména na usnesení Nejvyššího soudu, které opětovně shrnuje a vypořádává skutkové i právní námitky stěžovatelky.
12. Jde-li o námitku porušení zásady bezprostřednosti řízení, Ústavní soud podotýká, že tuto námitku vypořádal Nejvyšší soud a Ústavní soud jeho závěry aprobuje. Stručně řečeno, zásada bezprostřednosti nebyla porušena, neboť ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním měl zásadní význam nově pořízený znalecký posudek PhDr. Sejkorové Benešové z oboru psychologie, který byl proveden právě v nově nařízeném hlavním líčení následujícím po kasačním usnesení Nejvyššího soudu. Jinak byla rozhodná skutková zjištění založena především na listinných důkazech pořízených v předchozím řízení, a delší časový odstup proto neměl v tomto případě vliv na vnímání důkazů soudem. Opakování celého hlavního líčení by naopak znamenalo další neúměrné prodlužování trestního řízení.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stran existence možných opomenutých důkazů. Stěžovatelka uvádí, že nemohla vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky ve svůj prospěch za stejných podmínek, za jakých byli vyslechnuti svědci obžaloby, z čehož dovozuje i vznik opomenutých důkazů. Ústavní soud k tomuto uvádí, že krajský soud se k této otázce vyjádřil v napadeném rozsudku a zdůvodnil, proč nepřistoupil k výslechu navrhovaných svědků a neprovedl stěžovatelkou navrhované listinné důkazy (bod 11. napadeného rozsudku). Ústavní soud toliko shrnuje, že šlo o důkazy nadbytečné a odůvodnění k namítanému postupu okresního, resp. krajského soudu, je zcela dostatečné, logické a přezkoumatelné, tedy ústavně souladné.
14. Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu