Rozhodování o přiznání nemajetkové újmy oběti trestné činnosti v adhezním řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. února 2023 č. j. 4 To 305/2022-301, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a J. D., zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 21, Praha 1 - Josefov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 8. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 6. 2022 č. j. 4 T 156/2021-263 byla J. D. (vedlejší účastnice) uznána vinnou přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchala tím, že v blíže určeném čase a místě v sídle společnosti X, po slovní rozepři se stěžovatelkou (poškozenou) tuto přiměla podepsat žádost o ukončení pracovního poměru dohodou v dané společnosti s tím, že když tak neučiní a nezachová o okolnostech svého odchodu mlčenlivost, tak odešle jejímu manželovi, jeho zaměstnavateli, jejím dětem a rodičům videozáznamy z kanceláře nadřízeného J. V., obsahující intimní chvilky poškozené s ním, s čímž poškozená nesouhlasila, takže vedlejší účastnice umocnila své jednání další pohrůžkou, že zveřejní předmětné videozáznamy ihned, čímž působila znovu na stěžovatelku takovým způsobem, kdy tato z obavy z rozpadu a ztráty rodiny a manželství danou žádost o ukončení pracovního poměru dohodou podepsala. Za uvedený přečin vydírání byla vedlejší účastnice odsouzena podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla vedlejší účastnice uznána povinnou nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, přičemž se zbývajícím nárokem na náhradu nemajetkové újmy (ztížení společenského uplatnění ve výši 363 034 Kč a náhrada škody za znalečné ve výši 8 553 Kč) byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stran částečně přiznaného nároku na náhradu způsobené nemajetkové újmy nalézací soud konstatoval, že stěžovatelka byla v důsledku jednání vedlejší účastnice vystavena duševním útrapám. Vyhrožování považoval soud za významný zásah do osobního a rodinného života stěžovatelky, který se dotýkal její dobré pověsti v rodině a blízkém sociálním okolí.
4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání stěžovatelka, vedlejší účastnice i příslušná státní zástupkyně. O odvolání rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku, jímž byla vedlejší účastnici podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč a podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla stěžovatelka s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbytku bylo odvolání státní zástupkyně i odvolání stěžovatelky zamítnuto. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu nepovažoval dokazování stran přiznané nemajetkové újmy za úplné, neboť z odůvodnění nebylo lze zjistit, proč stěžovatelce byla přiznána právě částka 100 000 Kč a nikoliv částka vyšší či nižší. Dokazování musí být podle krajského soudu podrobnější, konkrétnější a přesnější, aby bylo možné zjistit, do jaké míry, v jakém rozsahu a jakým způsobem byla stěžovatelka činem vedlejší účastnice na svých přirozených právech zasažena.
5. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že byla se svým nárokem na nahrazení způsobené nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Má za to, že tento institut nelze nadužívat, neboť by uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbylo svého smyslu. Náprava způsobené újmy oběti trestné činnosti souvisí s veřejnoprávní povinností státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva, napravit jí způsobenou újmu na těchto právech a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním. Trestním soudům bylo podle stěžovatelky rozhodování o adhezních nárocích na náhradu újmy svěřeno právě proto, aby poškozený principálně mohl dosáhnout plného uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemusel již podstupovat řízení civilní, v němž by byl opětovně konfrontován s nepříjemnými a traumatickými zážitky z doby, kdy se stal obětí trestného činu. Krajský soud odkázal stěžovatelku na občanskoprávní řízení, aniž by svůj výrok jakkoliv věcně odůvodnil. Stěžovatelka v řízení před soudem využila postavení zvlášť zranitelné oběti a požádala o možnost nesetkat se s vedlejší účastnicí. Před konáním hlavního líčení byla po celou dobu trestního řízení zastoupena zmocněnkyní na náklady státu. V občanskoprávním řízení by stěžovatelka této ochrany pozbyla a musela by opětovně v novém řízení sdílet citlivé skutečnosti ze svého soukromého života, podrobit se retraumatizaci a vracet se k nepříjemným událostem, ohledně kterých by byla raději, kdyby se jí nepřipomínaly.
7. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření zpochybnila tvrzení stěžovatelky o vzniklé nemateriální újmě a poukázala na skutečnost, že tato vede i nadále normální život a nadále pracuje u stejného zaměstnavatele. Vedlejší účastnice má obdobně jako odvolací soud za to, že stěžovatelka nekonkretizovala, jak dospěla zrovna k částce 100 000 Kč, resp. proč není adekvátní částka vyšší či nižší. K možné traumatizaci stěžovatelky se setkání s vedlejší účastnicí v rámci občanskoprávního řízení tato uvedla, že spolu se setkaly v rámci civilního řízení, což mezi nimi nevedlo k žádnému konfliktu. Závěry odvolacího soudu tak považuje vedlejší účastnice za logické a nevzbuzující žádné pochybnosti o jejich správnosti.
8. Stěžovatelka ve své replice prohloubila svoji právní argumentaci. Odkázala na podstatu svých námitek, kterými je skutečnost, že podle odvolacího soudu je potřeba ve věci provést další dokazování. Přitom odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuvedl, o jaké další důkazy by se mohlo jednat. Stejně tak nic takového nezmiňuje ani vedlejší účastnice ve svém vyjádření. Stěžovatelka má za to, že všechny dostupné a potřebné důkazy byly provedeny v trestním řízení, a to jak k prokázání viny vedlejší účastnice, tak k prokázání konkrétních dopadů do její osobnostní sféry.
10. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 6. 2023
sp. zn. II. ÚS 297/22
mimo jiné konstatoval, že moderní stát ve své současné podobě demokratického právního státu má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci škod způsobených trestnou činností. Využití těchto institutů přitom nelze brát jen jako "obyčejný" soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem a výsadou státu na zjištění trestné činnosti a potrestání jejich pachatelů. Stát je proto povinen takto porušená práva chránit a v maximální možné míře dopomoci náhradě škody na straně poškozeného [nález ze dne 19. 2. 2015
sp. zn. I. ÚS 1397/14
(N 38/76 SbNU 515), bod 15]. Možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních tudíž nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl svého smyslu (viz usnesení ze dne 1. 12. 2011
sp. zn. IV. ÚS 2177/11
). Nespravedlivé rozhodnutí, a tím spíše "nerozhodnutí" o nárocích poškozených, pak umocňuje primární újmu způsobenou trestným činem. Náprava újmy obětí trestné činnosti podle judikatury Ústavního soudu souvisí s veřejnoprávní povinností státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva, napravit jí způsobenou újmu na těchto právech a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním [nález ze dne 19. 2. 2015
sp. zn. I. ÚS 1397/14
(N 38/76 SbNU 515), šířeji k této povinnosti státu viz nález ze dne 9. 8. 2016
sp. zn. III. ÚS 1716/16
(N 151/82 SbNU 385)]. Nesplněním této povinnosti vzniká tzv. druhotná újma (srov. ustanovení § 2 odst. 5 zákona o obětech), jejíž vznik v oblastech chráněných Listinou zakládá porušení základních práv a svobod obětí, které bude zpravidla představovat důvod pro zásah Ústavního soudu.
11. Adhezní řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel práva na soudní ochranu. Již proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že postupem obecného soudu v adhezním řízení může dojít k takovému porušení základních práv a svobod poškozených, které bude vyžadovat kasační zásah Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 15. 12. 2015
sp. zn. I. ÚS 1587/15
(N 214/79 SbNU 443). Řádné rozhodování v tzv. adhezním řízení je podle Ústavního soudu neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení (srov. ustanovení § 1 odst. 1 trestního řádu), kterým je rovněž ochrana práv poškozeného. Ta však v tomto řízení může být pochopitelně zajišťována pouze v určitém zákonném rámci, jehož výklad a aplikace musí zohledňovat základní principy soudního rozhodování (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny).
12. V projednávané věci lze dát krajskému soudu za pravdu, že z odůvodnění nalézacího soudu nelze seznat, z jakého důvodu byla vedlejší účastnice zavázána k náhradě nemateriální újmy právě ve výši 100 000 Kč. Nalézací soud sice vysvětlil, proč má za to, že stěžovatelce náleží náhrada za způsobené duševní útrapy, ovšem již neobjasnil své úvahy týkající se konkrétní výše způsobené nemajetkové újmy. Přitom se zde nabízelo zhodnocení toho, jak obecné soudy rozhodují v obdobných případech a jakou částku lze tedy považovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu za přiměřenou. Potud se jeví závěry krajského soudu jako důvodné.
13. Shora uvedené však neznamená, že zrušení rozhodnutí nalézacího soudu v části týkající se přiznání náhrady nemateriální újmy a odkázání stěžovatelky na řízení ve věcech občanskoprávních lze považovat bez dalšího za ústavně konformní. Odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, neprovedl stran vyčíslení nemajetkové újmy stěžovatelky žádné dokazování a tím v podstatě replikoval pochybení nalézacího soudu, které mu sám vyčítá.
14. V situaci, kdy se odvolací soud rozcházel se soudem prvního stupně v náhledu na přiznání nemateriální újmy v rámci adhezního řízení, nabízelo se několik možností, jak procesně postupovat, aby ochránil práva stěžovatelky, coby oběti trestné činnosti. Měl-li odvolací soud za to, že vada napadeného rozsudku je natolik zásadní, že ji nelze odstranit ve veřejném zasedání, mohl postupovat podle § 259 odst. 1 tr. řádu a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Byla-li vada podle jeho náhledu méně významná a k jejímu odstranění by postačovalo toliko doplnit dokazování, mohl tak odvolací soud v souladu s § 259 odst. 3 tr. řádu učinit a ve věci následně sám rozhodnout.
15. Shora nastíněné procesní postupy by nevedly jen ke zrychlení a zjednodušení rozhodování o nárocích stěžovatelky, ale též k její ochraně, coby oběti trestné činnosti, navíc v postavení zvlášť zranitelné oběti. Jak bylo již shora uvedeno, trestní řízení je svojí povahou řízením veřejnoprávním, které na rozdíl od občanskoprávního řízení disponuje právními instituty sloužícími k ochraně práv obětí trestné činnosti. Z toho důvodu by měly trestní soudy při odkazování poškozených na řízení občanskoprávní mimo jiné zvážit, do jaké míry bude v rámci civilního řízení naplněn účel ochrany obětí trestných činů. V rámci civilního řízení bude totiž oběť nutně konfrontována s pachatelkou trestné činnosti, což může v konečném důsledku vést až k rezignaci oběti na uplatňování svých dalších procesních práv.
16. Poukazuje-li odvolací soud na skutečnost, že by v předmětné věci rozsah dokazování nutně přesáhl rámec trestního řízení, pak zákon takový postup předpokládá. Pokud trestní řád ukládá trestním soudům rozhodovat podle § 228 odst. 1 tr. řádu nejen o majetkové škodě, ale také o nemajetkové újmě či vydání bezdůvodného obohacení, lze očekávat, že trestní soudy musí provést takový rozsah dokazování, který jim umožní tuto svoji pravomoc naplnit. Skutečnost, že se oběť trestné činnosti bude u trestního soudu domáhat též přiznání nemajetkové újmy, nemůže znamenat, že bude s tímto svým nárokem "automaticky" odkázána na řízení občanskoprávní.
17. Ze shora uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že krajský soud nedostál své povinnosti chránit a naplňovat práva poškozené, resp. oběti v trestním řízení. Napadené rozhodnutí krajského soudu neodpovídá požadavku ústavně konformního odůvodnění, a představuje proto porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. května 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu