Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Farma Věteřov, se sídlem Archlebov 416, zastoupené JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 18, Hodonín, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2024 č. j. 5 As 89/2023-33, a Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2023 č. j. 29 A 89/2022-48, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Státní energetická inspekce, Ústřední inspektorát pro Jihomoravský a Zlínsky kraj rozhodnutím ze dne 13. 5. 2022 uznala stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, kterého se společnost měla dopustit tím, že jako výrobce a prodejce elektřiny zdroji Farma Věteřov (fotovoltaická elektrárna, dále jen "FVE", nebo "elektrárna"), v období roku 2019 uplatnila u povinně vykupujícího obchodníka nárok na podporu pro podporované zdroje energie formou výkupních cen v rozporu s podmínkami stanovenými cenovým orgánem, čímž získala nepřiměřený majetkový prospěch ve výši 237 700 Kč. Státní energetická inspekce (vedlejší účastnice) odvolání stěžovatelky zamítla a rozhodnutí o přestupku potvrdila. Stěžovatelka se proto obrátila na správní soudy.
3. Krajský soud v Brně žalobu stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud zejména uvedl, že předmětem řízení nebyl přezkum udělení licence Energetického regulačního úřadu (dále také "ERÚ") na výrobu elektřiny, ale vyhodnocení, zda došlo ke spáchání přestupku dle § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách. Nebylo podle něj sporu, že je stěžovatelka oprávněna podnikat v oblasti solární energetiky od 9. 10. 2010 na základě rozhodnutí ERÚ o udělení licence č. 111015860 na výrobu elektřiny o celkovém instalovaném výkonu 0,205 MW. Krajský soud odkázal na relevantní ustanovení zákona o cenách a ustanovení cenového rozhodnutí ERU č. 3/2018. Při kontrole FVE dne 11. 5. 2021 inspekce zjistila, že se elektrárna se skládá z 969 kusů fotovoltaických panelů, z toho 66 kusů typu Microsol MMO225-G o výkonu 220 Wp, 515 kusů typu Microsol MMO225-G a Solarwatt P210-60 o výkonu 225 Wp, 300 kusů typu Microsol MMO230-G o výkonu 230 Wp a 88 kusů typu MMO235-G o výkonu 235 Wp. Transformaci stejnosměrného napětí a proudu solárních modulů na střídavé zajišťovaly DC/AC měniče SMA 10000TLRP-10 (18 kusů) a SM 20C (1 kus). Veškerý výkon FVE byl vyveden do distribuční soustavy provozované EG.D. a.s. (dříve E.ON Distribuce, a.s.) na základě smlouvy o připojení zařízení ze dne 8. 3. 2010. Pracovníci správního orgánu prvního stupně zjistili, že ve stěžovatelkou předložené revizní zprávě ze dne 13. 7. 2010 je uvedeno, že celkový instalovaný výkon je 205 kWp a současně je již nainstalováno 19 kusů střídačů o celkovém výkonu 202 kW. Tato kontrolní zjištění stěžovatelka nezpochybnila. Na základě zjištěných skutečností si pracovníci správního orgánu vynásobili počet panelů jejich výkonem. Takto vypočítali, že celkový instalovaný výkon FVE činí 0,220075 MWp, což neodpovídá údaji o celkovém instalovaném výkonu na licenci. Stěžovatelka tedy ani podle krajského soudu zjevně neměla udělenu licenci na provozování zdroje fotovoltaické energie o výkonu 0,015075 MWp. Konkrétně jde o rozdíl 0,20500 MWp (výkon uvedený v licenci) a 0,220075 MWp (výkon vypočtený při kontrole).
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud zejména vytkl stěžovatelce nekvalitu podání, stěžovatelka se pouze omezila na námitky uplatněné v odvolání, potažmo v žalobě, aniž by věcně polemizovala se závěry vyslovenými v rozsudku krajského soudu. Nepřezkoumatelnost rozsudku Nejvyšší správní soud neshledal a se všemi závěry krajského soudu se (ve světle argumentačně opakující se kasační stížnosti) plně ztotožnil.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti implicitně namítá porušení práva na řádný proces, neboť obecné soudy jejímu právnímu názoru nepřisvědčily. Argumentace v ústavní stížnosti rekapituluje, že FVE byla zbudována renomovanou firmou v oboru a stěžovatelka nabyla přesvědčení, že elektrárna byla postavena v souladu s projektovou dokumentací a právními předpisy. Revizní technik ve své zprávě uvedl, že je vše v pořádku. Od samého počátku sporu správní orgán a soudní orgány odmítají stěžovatelčino tvrzení, že z její strany nedošlo k žádnému pochybení a pokud vznikl údajný majetkový prospěch, tak k tomuto došlo bez jejího vědomí. Pokutu již stěžovatelka uhradila bez ohledu na to, že se protiprávního jednání nedopustila. Na konkrétní skutkové námitky stěžovatelce dosud nebylo nikým odpovězeno. Stěžovatelka není oprávněna jakýmkoliv způsobem přezkoumávat rozhodnutí stavebního úřadu v rámci vydání stavebního povolení a následné kolaudace, taktéž nemůže žádným způsobem hodnotit závěry revizního technika, který vypracoval revizní zprávu. Energetický regulační úřad v průběhu činnosti FVE prováděl kontrolu, při které nebyla zjištěna žádná závada a nedostatky. Nelze proto jednoznačně prokázat, že se stěžovatelka dopustila jakéhokoli protiprávního jednání. Přístup správního orgánu považuje stěžovatelka za nepřiměřeně formalistický a přísný.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
8. Jak plyne z výše uvedeného, právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002).
9. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 a další). To se však v posuzovaném případě nestalo.
10. Závěry napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud dostačujícím způsobem vyjádřil a odůvodnil, proč závěry, ke kterým dospěl v napadeném rozsudku, nejsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Správní soudy se nedopustily opomenutí námitky ani nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
11. Ústavnímu soudu také nepřísluší skutkové závěry obecných soudů přehodnocovat. Skutkovými námitkami se tak Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nemůže zabývat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před Nejvyšším správním soudem, a která byla dostatečným způsobem vypořádána. Obsah ústavní stížnosti tedy představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Ústavní soud napadená rozhodnutí nemůže opětovně podrobit běžnému "instančnímu" přezkumu.
V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší (viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 , nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16 ). Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny. To, že obecné soudy rozhodly v neprospěch stěžovatelky, samo o sobě porušení principů ústavnosti neznamená (srov. usnesení sp. zn. II.
ÚS 503/09 ze dne 19. 3. 2009).
12. Protože Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu