Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, zastoupeného JUDr. Janou Grygerovou, advokátkou, sídlem Dlažánky 310/6, Holešov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2023 č. j. 10 Co 202/2023-31 a výroku III usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. února 2023 č. j. 46 EXE 527/2019-17, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a nezletilého D. K., zastoupeného zákonnou zástupkyní L. S. a R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, resp. jejich částí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 3. 2. 2023 č. j. 46 EXE 527/2019-17 zastavil exekuci vedenou na základě pověření okresního soudu ze dne 7. 3. 2019 č. j. 46 EXE 527/2019-10 (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl, že povinný (tj. R. K.) je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů exekuce v částce 22 118,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III).
3. O odvolání stěžovatele do výroku III usnesení okresního soudu rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že se usnesení okresního soudu v napadeném výroku potvrzuje (výrok I), a že žádný z účastníků ani stěžovatel nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud (stejně jako okresní soud) vyšel z toho, že oprávněný (tj. nezletilý D. K.) prostřednictvím své zákonné zástupkyně projevil jednoznačnou vůli k ukončení exekuce v posuzované věci, jelikož dlužné výživné bylo ze strany povinného uhrazeno, a že tedy stěžovatel měl na podkladě takového návrhu přistoupit k zastavení exekuce. Není zde proto již prostor k tomu, aby byl stěžovatel zvýhodněn v rámci náhrady nákladů exekuce zvýšením své odměny z toho důvodu, že až po té, co bylo navrženo úplné zastavení exekuce, došlo ke splnění další povinnosti ze strany povinného vůči oprávněnému. Jinak řečeno, respektoval-li by stěžovatel vůli projevenou oprávněným, byla by jím exekuce zastavena v době, kdy výše nákladů exekuce odpovídala té výši, která byla okresním soudem stěžovateli na podkladě jeho požadavku přiznána.
4. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručených práv v tom, že mu nebyla jako soudnímu exekutorovi přiznána náhrada nákladů exekuce ve výši 51 521,80 Kč, ale pouze ve výši 22 118,80 Kč. Postup obecných soudů obsahuje prvek libovůle, svévole a extrémního rozporu s principy spravedlnosti a je v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2434/21 . Krajský soud zjevně sdílí názor, že podá-li oprávněný návrh na zastavení exekuce, tak že mu stěžovatel musí vyhovět. Stěžovatel však má za to, že vyhovět návrhu na zastavení exekuce lze tehdy, jsou-li k tomu dány zákonné podmínky. Exekuci nelze zastavit pro vymožené plnění, jak v této exekuci nesprávně učinil okresní soud. Krajský soud se nezabýval ani tím, že dohoda o narovnání uzavřená mezi zákonnou zástupkyní oprávněného a povinným byla uzavřena v rozporu se zájmem nezletilého oprávněného. Soud neustanovil v řízení o zastavení exekuce nezletilému oprávněnému kolizního opatrovníka, a postupoval tak v rozporu s ustálenou judikaturou. Obecné soudy tedy pochybily, jestliže v potřebném rozsahu nezjistily skutkový stav.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech exekuce, takový spor zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98 , ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98 , ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 ]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení.
Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, resp. nákladů exekuce, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, když úkolem Ústavního soudu je posoudit dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení při výpočtu nákladů a odměny soudního exekutora, nikoli však účetním a revizním způsobem, ale z hlediska ústavněprávního.
9. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zrušení napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal a na závěrech obecných soudů (sub 3) nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Z hlediska ústavněprávního nutno zdůraznit zejména ten fakt, že primárním účelem exekučního řízení je vymožení plnění od povinného pro oprávněného, což se v posuzované věci stalo, a nikoliv umělé zvyšování nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora (viz bod 10 napadeného usnesení krajského soudu).
Jak ostatně přiléhavě zdůraznil tentýž soud (viz bod 11 téhož usnesení), tak přiznaná odměna spravedlivě odráží náročnost práce soudního exekutora v této exekuční věci. Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2434/21 , tak je nutné konstatovat, že tento nález vycházel ze zcela odlišných skutkových okolností od nyní posuzované věci. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na posuzovanou věc nelze aplikovat ani závěry z recentního nálezu Ústavního soudu ze dne 26.
6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2029/22 , jelikož závěry tam uvedené se týkaly skutkové situace, když exekuční soud snížil sazbu odměny soudního exekutora po "dobrovolném" plnění ze strany povinného, a to až po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění. Nicméně v nyní posuzované věci je klíčovou otázkou okamžik zastavení exekuce v návaznosti na dohodu povinného a oprávněného a náklady soudního exekutora vzniklé po této dohodě.
10. Konečně dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu