Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13. března 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem Moskevská 24a, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.11.2006, č. j. 1 To 730/2006-21, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 19.10.2006, sp. zn. 9 Nt 639/2006, takto : Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. 1. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka je stíhána pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, jehož se měla dopustit distribucí pervitinu v Havířově ve velkém rozsahu a většímu počtu osob od počátku roku 2005 do současné doby, a usnesením Okresního soudu ze dne 28.7.2006 sp. zn. 9 Nt 262/2006 byla vzata do vazby. V záhlaví citovaným usnesením okresní soud podle § 72 odst. 3 tr. řádu zamítl žádost stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu, dále podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.
řádu nepřijal slib stěžovatelky a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nestanovil nad obviněnou dohled probačního úředníka. K návrhu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné rozhodl také podle § 73b odst. 1 tr. řádu, že se stěžovatelka nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. b, c) tr. řádu, přičemž u důvodu vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu je splněna podmínka uvedená v § 71 odst. 2 tr. řádu, části věty druhé za středníkem, a to po výslechu stěžovatelky před soudem dne 19.10.2006, který uvedenému usnesení předcházel.
Krajský soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodl o stížnosti stěžovatelky proti napadenému usnesení okresního soudu tak, že jej podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení v její vazební věci, namítala, že napadená usnesení nejsou dostatečně přezkoumatelným způsobem odůvodněna. K vazebnímu důvodu podle § 67 písm. b) tr. řádu ve spojení s § 71 odst. 2 tr. řádu namítá, že v současné době nejsou splněny podmínky stanovené zákonem, zejména okolnost, že měla působit na svědky v dané trestní věci prostřednictvím dopisů, v nichž je měla nabádat, aby nevypovídali. Jelikož byly tyto dopisy zadrženy, je působení na svědky z její strany vyloučené.
Soudy si ustanovení § 71 odst. 2 tr. řádu vyložily restriktivně. Navíc ani blíže neuvedly koho, kdy a jak měla ovlivňovat, odůvodnění tak zůstalo v obecné rovině a nepochybně odporuje § 134 odst. 2 tr. řádu. Totéž platí i pro rozhodnutí o dalším trvání vazby z důvodu § 67 písm. c) tr. řádu, kdy soudy pouze paušálně rozvedly důvody uvedené v zákoně, aniž by blížeji specifikovaly, z čeho usuzují, že bude nadále opakovat trestnou činnost. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 470/05 a sp. zn. IV. ÚS 269/05
. Ze shora uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení svým nálezem zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o naplnění podmínek pro její ponechání i nadále ve vazbě. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Posoudit u jednotlivých případů konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následků uvedených v § 67 písm. b), c) tr. řádu, s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR).
K námitce stěžovatelky, že usnesení obecných soudů nejsou dostatečně odůvodněna a jsou tedy nepřezkoumatelná, Ústavní soud konstatuje, že dle jeho konstantní judikatury výklad znaků "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 tr. řádu je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec či její další trvání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (viz nález sp. zn. III.
ÚS 18/96 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145). Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, tak jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. Zásah do práva stěžovatelky by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.
Naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. b) tr. řádu spatřovaly obecné soudy ve skutečnosti, že jednání stěžovatelky, která v zadržené korespondenci adresované jak svému druhovi, kde jej nabádá, aby využil svého práva nevypovídat, tak svým známým pravděpodobně z okruhu konzumentů a distributorů pervitinu a jiných omamných a psychotropních látek, kde je v podstatě varuje s poukazem na to, že policejní orgány o jejich činnosti ví a jejich jména jsou vedena v okruhu podezřelých osob, lze považovat za nepřímé ovlivňování svědků a další trvání vazby je tak na místě.
K těmto důvodům se měla stěžovatelka možnost vyjádřit již při výslechu u okresního soudu dne 19.10.2006, nicméně tak neučinila. Důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu pak obecné soudy spatřovaly zejména ve skutečnosti, že stěžovatelka před svým vzetím do vazby neměla žádný legální zdroj příjmů, nebyla evidována na úřadu práce a nebyla ani příjemkyní sociálních dávek, navíc již v minulosti projevila sklon k páchání trestné činnosti s pohnutkou zištnosti, přičemž inkriminovaného jednání se měla dopouštět i ve zkušební době podmíněného odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 22/2006.
Navíc stěžovatelka je sama poživatelkou drogy pervitin, což je spojeno i s vyššími finančními nároky na osobní potřebu, proto obava, že v případě propuštění z vazby na svobodu by mohla inkriminované jednání opakovat, je odůvodněnou.
Z uvedeného vyplývá, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatelky jsou v odůvodnění napadených usnesení obecnými soudy dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§ 134 odst. 2 ve spojení s § 67 a § 71 tr. řádu) a řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Trvání omezení osobní svobody stěžovatelky se proto Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl. 8 odst. 1 Listiny, jak v ústavní stížnosti tvrdila stěžovatelka.
Poukaz stěžovatelky na citované nálezy, kterými chtěla opřít důvodnost svých tvrzení o porušení svého základního práva, není případný, neboť jsou založeny na odlišných skutkových a právních podmínkách. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2007
Jiří Nykodým předseda senátu