Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., právně zastoupeného Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou, sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. srpna 2023 č. j. 12 Nc 3750/2022-239 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2024 č. j. 100 Co 281/2023-595, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a P. R. a nezletilé T. R., v řízení před opatrovnickými soudy zastoupené kolizním opatrovníkem městem X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jeho základních práv, a to práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a na péči o dítě a jeho výchovu zaručené čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy a porušení zásady rovnosti stran a zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy.
2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně svěřil nezletilou T. do péče matky pro dobu za trvání manželství a pro dobu po rozvodu manželství rodičů (výrok I. a IV.). Otci uložil počínaje dnem 1. 12. 2022 a počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství přispívat na výživu nezletilé částkou 5 000 Kč měsíčně splatnou do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II. a V.). Dále stanovil styk otce s nezletilou pro dobu za trvání manželství a pro dobu po rozvodu manželství rodičů v sudém týdnu od čtvrtka od 9.00 hodin do pátku 17.00 hodin a v lichém týdnu v úterý od 9.00 hodin do 17.00 hodin a v sobotu od 9.00 hodin do neděle do 17.00 hodin s tím, že otec si nezletilou převezme na počátku styku a po skončení styku předá v místě bydliště matky (výrok VI.). Rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.). Soud rozhodnutí odůvodnil tím, že rodiče nevedou společnou domácnost od 1. 12. 2022, chtějí se rozvést, a proto je nutné upravit poměry nezletilé, neboť rodiče nejsou schopni se na tom dohodnout. Nezletilé je teprve (ke dni rozhodnutí) 1,5 roku, je kojená, péče matky o nezletilou je řádná. Otec je schopen o nezletilou pečovat, ale vzhledem k věku nezletilé je vhodné, aby byla svěřena do péče matky s tím, že se postupně styk nezletilé s otcem bude rozšiřovat. Uvedl, že oba rodiče směřují do budoucna ke střídavé péči, kterou však v současné době nařídit nelze. Výživné ve výši 5 000 Kč odpovídá potřebám nezletilé, příjmovým možnostem obou rodičů a počtu jejich vyživovacích povinností.
3. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil. Ve výrocích II., III. a V. jej změnil tak, že otec je povinen s účinností od 1. 12. 2022 a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilé T. částkou 6 500 Kč měsíčně, splatnou do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2022 do 30. 4. 2024 v celkové výši 40 500 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně pak odvolací soud změnil ve výroku VI., jímž nově upravil styk otce s nezletilou (rozšířil jej).
4. Odvolací soud vyšel při svém rozhodování ze správně a úplně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, které ani po doplnění dokazování v odvolacím řízení nedoznalo žádných změn. Konstatoval, že rodiče jsou od rozchodu v konfliktu, a ač matka otci od počátku ve styku s nezletilou nebrání (dohoda u kolizního opatrovníka byla uzavřena 7 dní po rozchodu rodičů), tak se otec domáhá od cca 9 měsíců věku nezletilé dalšího skokového rozšíření péče o nezletilou. Otec matku od počátku řízení dehonestuje, její výchovné schopnosti snižuje tím, že ji označuje za osobu psychicky nemocnou a žádá její psychologické/psychiatrické zkoumání. Dominantní a autoritativní přístup otce k matce, jakož i snaha otce ponížit výživné na nejnižší možnou míru přes jeho deklamace, že je dostatečně finančně zajištěn, vedla odvolací soud k závěru, že by bylo při střídavé péči paralyzováno rozhodování o nezletilé, neschopností rodičů dohodnout se o jejích potřebách a jejich úhradě a bylo by zdrojem dalších konfliktů mezi rodiči v době, kdy se nezletilá není schopna prakticky ještě slovně vyjádřit.
5. Podle odvolacího soudu je střídavá péče pro rodiče i dítě nejnáročnější formou péče, a to i z důvodů, že předpokládá, že v poměru podílu na péči se rodiče domluví nejen na běžných, ale také náročnějších výchovných, finančních a organizačních záležitostech. Významným důvodem, který vedl odvolací soud k závěru, že nastolení střídavé péče u nyní dvouletého dítěte není možné, je přístup otce, jehož důsledkem je nevracení nezletilé do péče matky přes rodičovskou dohodu nebo poté, co skončila platnost předběžného opatření. V průběhu řízení se tak stalo v odůvodnění podrobně popsaným postupem třikrát; podle odvolacího soudu ostatně otec prosazuje pouze své zájmy a představy o výchově a o životním způsobu nezletilé, a to bez ohledu na její zájmy, jistoty, potřeby a zvyklosti. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) poukázal na vhodnost postupného pokračování a rozšiřování navykacího režimu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho návrhu na střídavou péči mělo být vyhověno. Oba soudy shodně uvedly a měly za prokázané, že pečovatelské a vychovatelské vlohy obou rodičů jsou naprosto shodné a stěžovatel je schopen se o nezletilou dceru postarat a zajistit tak veškeré její potřeby během několika dní v týdnu (cca 3-4 dny). Pak však není zřejmé, jaká skutečnost bránila a brání svěření nezletilé do střídavé péče. Proto je závěr odvolacího soudu o nevhodnosti střídavé péče v rozporu s tímto zjištěním.
Odvolací soud zcela pominul i fakt, že v daném řízení bylo vydáno několik předběžných opatření, a to vždy na návrh stěžovatele, kterými byla matce uložena povinnost umožnit otci styk s nezletilou v konkrétní době. A všem těmto návrhům na vydání předběžných opatření bylo ze strany soudů vyhověno. Tudíž se nejednalo o svévolné uplatnění práva, nýbrž o důvodná podání ze strany stěžovatele. Tento fakt má svědčit o tom, že s vedlejší účastnicí nebyla možná žádná dohoda a že konfliktní komunikaci mezi účastníky nelze přičítat k tíži stěžovatele.
V posuzované věci je patrné, že oba obecné soudy posílily pozici matky. Ačkoliv střídavá péče by projednávané věci prospěla lépe, neboť by mezi oběma rodiči zajistila rovnocenné postavení, ve kterém by se žádný z rodičů nemohl opírat o "větší oprávnění" na dítě tak, jak se tomu bohužel ze strany vedlejší účastnice za značné podpory obou soudů dělo.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry obecných soudů ve věci péče o nezletilou dceru stěžovatele. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného.
Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že tyto soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I.
ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem.
Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Svěří-li tedy soud dítě do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl požadavek rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn.
Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí soud odůvodnit ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu [srov. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18
(N 145/90 SbNU 353)].
11. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě ustanovení § 907 odst. 2 občanského zákoníku a relevantních mezinárodních smluv vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (srov. komplexně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , body 19-25): 1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby, 4) přání dítěte. Tato kritéria odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně připomněl a vyhodnotil je v kontextu konkrétních skutkových okolností projednávané věci.
12. Ústavní soud se ve své judikatuře vyjádřil také k požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí týkajících se střídavé péče. Soud musí rozhodnutí, kterým zamítne návrh rodiče žádajícího střídavou péči, přesvědčivě odůvodnit, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se s jednotlivými kritérii vypořádal a proč v konkrétním případě rodič neuspěl. Obdobně by měl soud uvést i kroky, které případně mohou vést k odstranění daných překážek. Tento postup je nezbytný též proto, aby bylo dostatečně vyvráceno tvrzení o strukturální diskriminaci jednoho z rodičů z důvodu pohlaví (obvykle otce) při svěřování dětí do péče [nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 , bod 39 (N 233/83 SbNU 637).
13. Obecné soudy odůvodnily svá zamítavá rozhodnutí ve vztahu k návrhu na střídavou péči ze strany otce zejména nejlepším zájmem nezletilé, která v době rozhodování byla (a je stále) velmi útlého věku. Rodiče jsou podle zjištění obou soudů od rozchodu v konfliktu (podrobněji shora bod 4.) Otec komunikuje s matkou v zásadě jen rozsah styku a informace o péči o nezletilou v době, kdy se o ní stará. Odvolací soud proto nesdílí názor, že by jen nastolení střídavé péče zklidnilo vztahy mezi rodiči natolik, že by byli schopni spolupracovat a kooperovat při výchově nezletilé a řešit všechny související záležitosti. Soud je ve shodě se soudem prvního stupně navíc přesvědčen, že je stále nezbytné pokračovat v navykacím režimu a styk by měl být rozšiřován postupně, neboť otec s nezletilou žil ve společné domácnosti pouze po krátkou dobu; nezletilá je od útlého věku zvyklá na péči matky, která s sebou přináší uklidnění a jistotu v podobě známé činnosti, na které je nezletilá zvyklá od narození.
14. Ústavní soud může na základě shora uvedeného shrnout, že obecné soudy uvedly dostatečně konkrétní důvody, v důsledku kterých návrhu stěžovatele na střídavou péči nevyhověly. Dostály výše popsaným judikatorním požadavkům, které správně v odůvodnění rozhodnutí rozvedly, a jejich rozhodnutí nevykazují ústavněprávní vady. Pro Ústavní soud bylo rovněž významné, že je stěžovateli v současnosti určen poměrně široký styk s nezletilou. Stěžovatel tak má prostor vyvinout větší úsilí pro to, aby soudy jeho případnému dalšímu návrhu na střídavou péči vyhověly.
15. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu