Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Stejskalové, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. června 2024 č. j. Aprn 1/2024-12, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na rovnost účastníků v řízení a projednání věci bez zbytečných průtahů.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 21. 9. 2021 sp. zn. S-JMK 118639/2021 OÚPSŘ rozhodl o rozporu stavby stěžovatelky a jejího manžela s dřívějším stavebním povolením, avšak nenařídil obnovení předešlého stavu. Stěžovatelka a její manžel podali proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou jako nedůvodnou zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2023 č. j. 62 A 97/2021-115. Stěžovatelka a její manžel poté podali kasační stížnost.
3. V řízení o kasační stížnosti stěžovatelka dne 23. 5. 2024 podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích - rozhodnutí o kasační stížnosti. Kasační stížnost byla podána v září roku 2023, vedlejší účastník se k ní vyjádřil v říjnu téhož roku. Stěžovatelka v kasační stížnosti s ohledem na svůj vysoký věk a špatný zdravotní stav navrhovala přednostní projednání věci. Příslušný senát Nejvyššího správního soudu přitom v mezidobí rozhodl o několika návrzích, které došly později. Nic mu proto nebránilo rozhodnout o její kasační stížnosti dříve. Konečně sdělila, že její manžel zemřel; jeho procesními nástupci jsou jejich synové.
4. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením návrh na určení lhůty zamítl. Shledal, že příslušný senát nebyl ve věci nečinný, protože v přiměřené době činil všechny potřebné úkony. Bude nadto muset činit další, směřující k vyřešení procesního nástupnictví manžela stěžovatelky, protože stěžovatelka jej o smrti svého manžela informovala až nyní. Dříve vyřízené později napadlé věci byly již projednány proto, že se v nich uplatnily zákonné lhůty nebo šlo o věci ze zákona naléhavější. Šlo rovněž o věci jiných soudců zpravodajů. Naléhavost nynější věci Nejvyšší správní soud neshledal, mimo jiné z důvodu, že jde o provedení stavby v rozporu s rozhodnutím stavebního úřadu.
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadené usnesení jí nebylo doručeno, protože bylo doručeno jen jejímu právnímu zástupci, přestože návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podala sama. Nebylo jí dále doručeno vyjádření soudce zpravodaje, ze kterého Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení vyšel. Nebylo jí ani zasláno poučení o složení senátu, který rozhodoval o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Dalším z argumentů napadeného usnesení o dřívějším vyřízení později napadnutých věcí je, že některé se týkaly opakovaných kasačních stížností. Totéž se však stalo ("fakticky") ve věci stěžovatelky, protože v jiné její věci vedené pod sp. zn. 5 As 28/2021 se Nejvyšší správní soud zabýval obdobnou argumentací jako v nynější věci. Předřazení jiných věcí před věc stěžovatelky je tedy nesprávné. Je zřejmé, že Nejvyššímu správnímu soudu jde o oddalování rozhodnutí ve věci. Konečně stěžovatelka poukazuje na celkovou délku řízení, která je nepřiměřená, a to zejména vůči jejímu vážnému zdravotnímu stavu a vysokému věku.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Návrh stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Namítá nejprve některá procesní pochybení. Jde-li o doručení napadeného usnesení, vyplývá povinnost doručovat zástupci v kontextu nynější věci z § 42 odst. 2 soudního řádu správního (má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci), případně též § 50b odst. 1 občanského soudního řádu (viz § 174a odst. 5 zákona o soudech a soudcích). Nejvyšší správní soud tedy při doručování postupoval podle zákona.
9. K chybějící informaci o složení senátu, který o návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích rozhodoval: nezaslání akceptačního dopisu obsahujícího informaci o složení senátu samo o sobě obecně neústavní není, lze-li složení senátu zjistit jiným způsobem [viz body 19 a 20 usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1576/15
(U 9/78 SbNU 647) či bod 7 usnesení ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 549/24 ]. V nynější věci příslušnost senátu rozhodujícího o návrhu stěžovatelky stanovil rozvrh práce Nejvyššího správního soudu. Nešlo přitom ani o určení senátu náhodným klíčem. Nejvyšší správní soud o návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích podaném v řízení o kasační stížnosti rozhoduje v senátu, jehož členové jsou předem určení jménem. Složení tohoto senátu je tedy předem známé podle veřejných informací. Není důvod, aby stěžovatelce byla zasílána tato informace zvlášť znovu.
10. Jde-li o tvrzené nezaslání vyjádření soudce zpravodaje k tvrzeným průtahům k případné replice stěžovatelky, Ústavní soud si je vědom vlastní judikatury, jakož i judikatury Evropského soudu pro lidská práva o povinnosti zasílat v soudním řízení písemnosti doručené protistranou k vyjádření či replice účastníkovi řízení, aby byla dodržena zásada kontradiktornosti řízení a práva účastníka vyjádřit se k rozhodným okolnostem věci. Též ovšem platí, že právo na kontradiktornost řízení není absolutní a rozsah této povinnosti závisí (mimo jiné) na zvláštnostech (specifikách) daného řízení.
11. V nynější věci Ústavní soud takový postup nevyžaduje, protože jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je procesní postup soudu, a je též nezbytné, aby toto řízení probíhalo urychleně a hospodárně. Podle § 174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích je dokonce třeba, aby o tomto návrhu soud rozhodl ve lhůtě stanovené v řádu (pracovních) dnů ("...bez jednání do 20 pracovních dnů ode dne, kdy mu byla věc předložena nebo kdy byl návrh řádně opraven nebo doplněn"). Obdobně Ústavní soud akceptuje, že se k replice nezasílá vyjádření soudce, jehož podjatost se namítá (srov. usnesení ze dne 30.
11. 2020 sp. zn. I. ÚS 3133/20 ). Zde je procesní kontext obdobný. Má-li nadto stěžovatelka za to, že ve věci bude třeba znovu určit lhůtu k provedení určitého procesního úkonu, má možnost eventuálně podat opětovný návrh, do něhož může nové argumenty zahrnout. Nezaslal-li proto Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyjádření soudce zpravodaje, odůvodňuje tento postup kontext řízení. O tzv. kvalifikovanou vadu nejde.
12. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud neměl důvod rozhodovat o některých věcech dříve mimo pořadí, protože i v její věci šlo "fakticky" o opakovanou kasační stížnost. Stěžovatelka však opomíjí, že Nejvyšší správní soud v bodu 6 napadeného usnesení uvedl, že šlo o věci, u kterých jejich naléhavost určuje zákon (stavba dopravní infrastruktury a žádost o osvobození od soudních poplatků).
13. Namítá-li konečně stěžovatelka, že přednostní projednání věci odůvodňuje její zdravotní stav, věk a dosavadní celková délka řízení, je třeba zejména poukázat na to, že v řízení o určení lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích je úkolem soudu hodnotit, zda je soud v konkrétním řízení zcela nečinný, případně zda jednotlivé úkony činí bezdůvodně s velkými časovými odstupy, provádí úkony nekoordinovaně nebo jde o úkony nadbytečné (viz bod 15 usnesení ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 640/13 ). Ostatně žádné takové tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí. V nynější věci Nejvyšší správní soud obhajitelně zdůvodnil, jaké úkony je třeba nyní činit a proč dosud nerozhodl ve věci samé.
14. Přiměřenost celkové délky řízení pak může být předmětem hodnocení v kompenzačním řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (bod 8 usnesení ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 1747/23 ). Ani Ústavní soud neshledal, že věc stěžovatelky je natolik naléhavá, aby opodstatnila příkaz k rozhodování mimo pořadí. Ústavní soud též považuje za potřebné přihlédnout k předmětu řízení.
Kontext je takový, že vedlejší účastník rozhodl v řízení o nařízení odstranění stavby, ale odstranění stavby, resp. přesněji obnovení předešlého stavu stavby nakonec nenařídil. Stěžovatelce tedy nehrozí žádná bezprostřední újma. Jak se přitom podává z napadeného rozhodnutí, odůvodnění kasační stížnosti bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno v říjnu roku 2023, řízení tedy v době podání návrhu na určení lhůty trvalo cca 8 měsíců. Což skutečně není u vrcholného soudu doba nepřiměřená tomuto kontextu, a to i z hlediska tzv. objektivního pojetí průtahů [nález ze dne 13.
5. 2010 sp. zn. III. ÚS 2979/09
(N 107/57 SbNU 377)].
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu