Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů M. K., R. F. a nezletilých M. S. F., L. F., T. F., M. F. a S. F., zastoupených JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku I rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2023 č. j. 3 As 370/2020-33 a výroku I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2020 č. j. 15 A 118/2018-130, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Statutárního města Ústí nad Labem, sídlem Velká Hradební 2336/8, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a odst. 3, čl. 24, čl. 30 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva podle čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 1 odst. 4, čl. 2 odst. 1 a odst. 2, čl. 3 a čl. 5 Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, jakož i podle dalších mezinárodních lidskoprávních smluv.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé bydleli na základě krátkodobých nájemních smluv uzavíraných vždy na dobu šesti měsíců na ubytovně v X v lokalitě, kterou vedlejší účastník opatřením obecné povahy ze dne 27. 2. 2018 č. j. MMUL/OKSS/33425/2018/KohM (dále také jako "OOP"), prohlásil za tzv. bezdoplatkovou zónu, v níž nadále měl být příspěvek na bydlení vyplácen jen osobám v nájemním vztahu uzavřeným před účinností OOP. Stěžovatelé měli za to, že v důsledku vyhlášení bezdoplatkové zóny téměř ve všech částech města, v nichž měli vzhledem ke svému etnickému původu šanci získat nájemní bydlení, přišli o šanci získat si nájemní bydlení vlastními silami a byli vystaveni akutně hrozícímu nebezpečí bezdomovectví, neboť provozovatelé ubytoven oznámili nájemcům, že nájemní smlouvy uzavřené do 30. 6. 2018 nebudou prodlouženy, ubytovny budou k tomuto datu uzavřeny a nájemcům nebude zajištěno náhradní ubytování. Stěžovatelé měli za to, že vedlejší účastník byl povinen jim v dané situaci, kterou vydáním OOP zavinil, zajistit náhradní ubytování, neboť jim svědčí právo na bydlení. Jelikož jim náhradní ubytování nezajistil, dopustil se vůči nim podle jejich právního názoru nezákonného zásahu.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů na ochranu před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. Ke kasační stížnosti stěžovatelů rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že vztah mezi obcí (vedlejším účastníkem) a nájemci (stěžovateli) je vztahem horizontálním. S odkazem na čl. 41 odst. 1 Listiny poukázal na to, že právo na odpovídající bydlení jako právo sociální nemá samovykonatelnou povahu, a že podústavní právo ani neobsahuje zákonná ustanovení, která by jej prováděla, a která by tak zakládala veřejné subjektivní právo, jehož se stěžovatelé domáhají. Ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), kterého se stěžovatelé dovolávají, není vyjádřením jejich veřejného subjektivního práva, ale pouze vymezením samostatné působnosti obce. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že obec v současné době disponuje v oblasti uspokojování bytových potřeb uvážením. Mezinárodní právo lidských práv může vytvářet rámec pro interpretaci vnitrostátního práva pouze za podmínky, že příslušná právní úprava existuje, což však není tento případ. Případné jednání obce v rozporu s obecnou prevenční povinností může založit pouze soukromoprávní nárok stěžovatelů a nikoli zasáhnout jejich veřejné subjektivní právo. K námitce stěžovatelů poukazující na to, že krajský soud nesprávně vyloučil otázky diskriminace z působnosti správního soudnictví, Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelé nijak svou námitku diskriminace nekonkretizovali. Jejich argument, že vydání opatření obecné povahy bylo motivováno diskriminujícími důvody a sledovalo diskriminující účel, mohl být relevantní v řízení o zrušení opatření obecné povahy, nikoli v řízení o nezákonném zásahu. K řešení diskriminace stěžovatelů na trhu s bydlením jsou pak příslušné civilní soudy, přičemž stěžovatelé se mají bránit proti jednotlivým pronajímatelům či zprostředkovatelům bydlení, nikoli proti obci.
5. Stěžovatelé zejména tvrdí, že závěr správních soudů o tom, že jim nesvědčí veřejné subjektivní právo na odpovídající bydlení vůči vedlejšímu účastníkovi, a z něj vyplývající právo na zajištění náhradního bydlení, není správný. Argumentaci stěžovatelů lze rozdělit do tří základních argumentů:
a. správní soudy nesprávně posoudily vztah mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem jako horizontální a nikoli vertikální. Vertikální povaha tohoto vztahu vyplývá přitom již z povahy obce jakožto veřejnoprávní korporace a z existence práva na odpovídající bydlení jako lidského práva;
b. správní soudy v posouzení situace stěžovatelů zcela odhlédly od skutečnosti, že jejich potřeba zajištění náhradního bydlení vznikla jako bezprostřední důsledek opatření obecné povahy, v důsledku čehož opomenuly zohlednit rozměr ochrany před nuceným vystěhováním jako nedílné součásti práva na odpovídající bydlení;
c. správní soudy nedostatečně zohlednily závazky, které vyplývají vedlejšímu účastníkovi ze skutečnosti, že stěžovatelé v důsledku své etnicity čelí na trhu s ydlením systémové diskriminaci. Závazky plynoucí ze zákazu diskriminace přitom vedlejší účastník nese jako veřejnoprávní korporace a nikoli jako subjekt, který by se stěžovateli byl v horizontálním vztahu.
6. Na základě uvedených argumentů tedy stěžovatelé mají za to, že pozitivně ukotvená lidská práva a svobody umožňují formulovat jejich veřejné subjektivní právo na zajištění náhradního bydlení vůči vedlejšímu účastníkovi. Toto jejich právo je možné formulovat na základě obsahu práva na odpovídající bydlení, jehož nedílnou součástí je i ochrana před nuceným vystěhováním, i zákazu diskriminace nebýt při užívání tohoto práva diskriminován, jakož i dalších práv, řazených v tradiční dichotomii mezi práva občanská a politická. Z těchto práv je třeba v případě stěžovatelů uvést především právo na svobodu pobytu a právo na ochranu soukromého a rodinného života, a to opět ve spojení s právem nebýt při užívání těchto práv diskriminován.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práv.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů (srov. zejména body 11 až 27 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) jsou ústavně souladné, jsou obsáhle, podrobně a důkladně odůvodněny, a to včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu. Nejvyšší správní soud navíc srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu za případné. Ústavní soud neshledal na klíčových závěrech správních soudů cokoliv neústavního. Nadto nutno zdůraznit, že závěry správních soudů jsou souladné s právním názorem vyjádřeným Ústavním soudem v nálezu ze dne 25. 4. 2023
sp. zn. II. ÚS 2533/20
, podle kterého § 35 odst. 2 zákona o obcích (ve spojení s § 7 odst. 1 téhož zákona), nepředstavuje zákonnou realizaci sociálního práva v čl. 30 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny. Listina právo bydlet výslovně nezahrnuje, je však možné jej dovodit jako spadající pod čl. 30 odst. 2 Listiny, dle kterého každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Právo bydlet či právo na přiměřené (sociální) bydlení však nemůže být před soudy uplatněno přímo, což je dáno tím, že jsou sociální práva justiciabilní v mezích čl. 41 odst. 1 Listiny, a je tedy možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů. Výklad provedený správními soudy v nyní posuzované věci pak přesně odpovídá tomuto právnímu názoru Ústavního soudu.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu