Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Krause, právně zastoupeného JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou, se sídlem Na Pankráci 322/26, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023 sp. zn. 23 ICdo 105/2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2023 sp. zn. 104 VSPH 39/2023 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 199 ICM 1975/2019-273, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel (v postavení dlužníka) napadá rozhodnutí vydaná v incidenčním sporu o pravost pohledávek.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud, že v roce 2017 vyhlásila Městská část Praha 5 privatizační program, který umožňoval stávajícím nájemcům bytů, které spravuje městská část, tyto byty koupit za zvýhodněnou cenu. Díky tomuto programu mohl stěžovatel (jako nájemce) byt od městské části koupit za cenu 3 827 100 Kč, tedy s výraznou slevou oproti jeho tržní hodnotě. Z dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že stěžovatel měl v té době podprůměrný příjem a několik úvěrů, které nesplácel.
Vzhledem ke své finanční situaci by si tedy nemohl dovolit byt od městské části koupit. Krátce po vyhlášení privatizačního programu stěžovatele oslovila realitní kancelář Bydlení Ovečka, s.r.o. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) s nabídkou, spočívající v uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, jejímž obsahem bylo, že vedlejší účastnice poskytne stěžovateli finanční prostředky na koupi bytu od městské části a ten ho po určitém čase prodá vedlejší účastnici za cenu 4 811 384 Kč. V mezidobí měla vedlejší účastnice nalézt zájemce, kterému by byt později prodala.
Pro stěžovatele by přijetí této nabídky znamenalo zisk ve výši 727 000 Kč (rozdíl mezi kupními cenami po odečtení daně a rekonstrukce). Součástí smlouvy bylo prohlášení stěžovatele, že nebude v budoucnosti omezen v dispozici s bytem. Tato smluvní povinnost byla zajištěna smluvní pokutou ve výši 100 000 Kč.
3. Vedlejší účastnice tedy stěžovateli po uzavření smlouvy poskytla finanční prostředky a ten následně byt od městské části koupil. V důsledku své špatné finanční situace stěžovatel následně podal dlužnický insolvenční návrh. Zahájením insolvenčního řízení byl omezen v dispozici se svým majetkem, tj. také s dotčeným bytem. Vedlejší účastnice přihlásila do insolvenčního řízení tři pohledávky: pohledávku ve výši 4 708 384 Kč (smluvená cena bytu), pohledávku ve výši 1 996 160 Kč (ušlý zisk) a pohledávku ve výši 100 000 Kč (smluvní pokuta). Stěžovatel popřel všechny tři tyto pohledávky co do pravosti incidenční žalobou. Popření pohledávky ve výši 4 708 384 Kč (smluvená cena bytu) následně vzal zpět.
4. Městský soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem, jímž určil, že pohledávky přihlášené vedlejší účastnicí jsou po právu. Shledal, že sjednání smlouvy nenaplnilo znaky lichvy, protože plnění a protiplnění nebylo v hrubém nepoměru a stěžovatel nebyl ve stavu tísně. Hrubý nepoměr plnění a protiplnění městský soud neshledal z toho důvodu, že cena ve smlouvě zohledňovala stav bytu před rekonstrukcí, v domě se nacházela dobročinná organizace pro lidi bez domova a strany se dohodly, že kupní cenu uhradí vedlejší účastnice předem.
Městský soud uvedl, že se stěžovatel nenacházel ve stavu tísně, protože na něj nebylo vedeno exekuční řízení, neměl nedoplatky na sociálním a zdravotním pojištění a vlastnil jinou nemovitost (chatu) a automobil. Dle městského soudu tak stav tísně nelze dovodit jen na základě toho, že stěžovatel měl několik úvěrů, které nesplácel, a měsíční příjem ve výši 18 až 20 tisíc korun ve spojení s pozdějším pravidelným příjmem jeho manželky, který dostávala jako pěstounka. Dále soud rozhodl, že výše pokuty byla přiměřená vzhledem k významu zajišťované povinnosti a tomu, že vedlejší účastnice podstoupila velké riziko, když uhradila stěžovateli celou kupní cenu ještě před uzavřením kupní smlouvy.
Dle názoru soudu tedy byla výše pokuty přiměřená a v souladu s dobrými mravy.
5. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2023 sp.zn. 104 VSPH 39/2023 potvrdil rozsudek městského soudu a Nejvyšší soud poté odmítl také stěžovatelovo dovolání v dané věci.
6. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti shledává porušení práva na řádný proces zejména v tom, že se soudy podle něj dopustily přílišného formalismu při posuzování, zda byla dotčená smlouva o smlouvě budoucí kupní lichvářská, či nikoliv. Soudy se podle jeho názoru zaměřily výhradně na naplnění jednotlivých aspektů lichvy a nezohlednily soulad s dobrými mravy, veřejným pořádkem a to, zda nejde o šikanózní výkon práva. Další porušení práva na řádný proces stěžovatel spatřuje v tom, že, dle jeho názoru, soudy dezinterpretovaly předložené důkazy, odmítly provést některé navržené důkazy a dopustily se chyby při interpretaci práva. Stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními nižších soudů a rozporuje odmítnutí výslechu jím navrženého svědka pro nadbytečnost. Chyby při interpretaci práva se měly obecné soudy dopustit také tím, že se prý odklonily od ustáleného výkladu pojmu tíseň ve smyslu § 1796 občanského zákoníku.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Obecné soudy v daném případě po dostatečně provedeném dokazování dospěly k závěru, že dotčená smlouva znaky lichevní smlouvy nenaplňuje a svůj právní závěr přitom ústavně konformním způsobem odůvodnily. Hlavním důvodem byla skutečnost, že ve věci nebylo plnění a protiplnění v hrubém nepoměru a nebyl tedy naplněn objektivní znak lichvy. Judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3308/16 ze dne 19. 1. 2017) stanoví, že přítomnost hrubého nepoměru může být posouzena pouze na základě rozdílu objektivních hodnot plnění poškozeného a protiplnění lichváře, což je v každém případě nutné stanovit na základě rozsáhlého dokazování.
Při hodnocení hrubého nepoměru lze jako jisté vodítko použít kritérium dvojnásobného překročení plnění dlužníka k protiplnění věřitele. Pokud není splněno kritérium dvojnásobného plnění dlužníka k protiplnění věřitele, tak lze hrubý nepoměr stále shledat, ale jen výjimečně; to v situaci, kdy by odmítnutí nároku zkráceného znamenalo přílišnou tvrdost nebo pokud by poměr přesahující polovinu vzájemných plnění soud shledal odporující zásadám spravedlnosti.
9. Obecné soudy se při zkoumání, zda je v dané věci plnění a protiplnění v hrubém nepoměru, neodchýlily od relevantní judikatury a svůj právní závěr podložily provedenými důkazy. Posuzovaly přitom možný hrubý nepoměr komplexně. Vycházely z toho, že stěžovatel získal od vedlejší účastnice finanční odměnu (ve výši 727 000 Kč) a dále zohlednily riziko transakce pro vedlejší účastnici. Ve vztahu k hodnotě bytu vzaly v potaz náklady na jeho rekonstrukci a dobročinnou organizaci, pomáhající lidem bez domova, která působí v domě.
Z dokazování vyplynulo (a stěžovatel toto ani sám nerozporuje), že stěžovatel by si byt bez nabídky vedlejší účastnice sám nemohl dovolit. Nejedná se tedy o případ, kde by byl stěžovatel na základě lichevní smlouvy "připraven" o svůj byt (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3308/16 ze dne 19. 1. 2017). Ani vymáhání smluvní pokuty neshledaly soudy zjevným zneužitím práva, právě ve vztahu ke zvláštnostem daného případu. Závěr obecných soudů, tedy zejména že hrubý nepoměr v dané věci není přítomný, tak obstojí i z ústavněprávního hlediska.
10. Ústavní stížnost stěžovatelky proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu