Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. arch. Karla Buše a Gabriely Šimkové, zastoupených Mgr. Danielou Lastoveckou, advokátkou, sídlem Jana Želivského 2385/11, Praha 3 - Žižkov, proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 31. října 2024 sp. zn. SZ 115704/2024/KUSK ÚPS/LŽ č. j. 141336/2024/KUSK a jinému zásahu Národního památkového ústavu spočívajícímu v nečinnosti a odepření poskytnutí odborného stanoviska, za účasti Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a státní příspěvkové organizace Národní památkový ústav, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1 - Malá Strana, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí a shora vymezenému jinému zásahu orgánu veřejné moci pro porušení svých práv na soudní ochranu, ochranu vlastnictví a na informace. Rovněž navrhují vydání předběžného opatření, jímž by Ústavní soud zakázal provedení exekuce k odstranění stavby podle dřívějších, jiných rozhodnutí stavebního úřadu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Úřad Městysu K. jako stavební úřad rozhodnutím ze dne 7. 6. 2021 nařídil odstranění nepovolených změn stavby rodinného domu stěžovatelů (změna zastřešení, atiky, vzhledu okna, nerealizování svislých podpor). Uvedené rozhodnutí v odvolacím řízení první vedlejší účastník potvrdil. Stěžovatelé poté podali žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí a změnu stavby před dokončením. Správní orgány v roce 2022 obě řízení zastavily.
3. V roce 2023 stěžovatelé požádali o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad původně rozhodnutím ze dne 9. 6. 2024 dodatečně povolil další změny rodinného domu stěžovatelů. První vedlejší účastník ovšem napadeným rozhodnutím uvedené rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a řízení o dodatečném povolení stavby zastavil, protože ve věci již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Stěžovatelé proti napadenému rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka podali žalobu, o které dosud nebylo rozhodnuto. Mezitím, v roce 2024, byla proti stěžovatelům zahájena exekuce k odstranění stavby podle rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 7. 6. 2021.
4. Stěžovatelé tvrdí, že byli postaveni před exekuční opatření bez možnosti jakkoli exekuci zadržet nebo zastavit. Primárním důvodem nařízení odstranění stavby je nesouhlasné stanovisko orgánu památkové péče. Teprve v roce 2024 však Národní památkový ústav vydal ke stížnosti stěžovatelů z roku 2023 stanovisko, ve kterém rozpor změn stavby s požadavky památkové ochrany zpochybnil, protože stavba stěžovatelů nemá žádný vliv na hrad Křivoklát coby předmět památkové ochrany. Stěžovatelé tvrdí, že obstrukce při vydávání tohoto stanoviska způsobily, že se nemohli včas domáhat obnovy řízení o nařízení odstranění stavby z roku 2021.
Stěžovatelé byli rovněž uvedení v omyl krajským úřadem, protože dříve v rozhodnutí o kolaudaci ze dne 12. 5. 2022 uvedl, že stavbu je možné dodatečně legalizovat. Také proto se stěžovatelé proti odstranění stavby dříve nebránili. Stěžovatelé připouští, že dosud nevyčerpali všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv, avšak okolnosti jejich věci podle nich odůvodní přijetí ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
5. Před projednáním a rozhodnutím ve věci samé musí Ústavní soud prověřit procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatelů je návrhem nepřípustným. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud neodmítne podle § 75 odst. 2 téhož zákona přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce citovaného ustanovení, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se takovým prostředkem rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Uvedené vyjadřuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Věc musí být pro orgány veřejné moci definitivně uzavřena. Až tehdy může Ústavní soud "vstoupit do hry" a případně zasáhnout na ochranu základních práv a svobod [body 23 až 25 stanoviska pléna ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (č. 57/2023 Sb.)]. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Podle čl. 4 Ústavy je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecných a správních soudů. Ústavní stížnost tedy představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů k ochraně práv.
7. V nynější věci je ústavní stížnost předčasná, protože stěžovatelé nadále mají možnost uplatňovat svá práva v dosud probíhajícím řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí vedeného u Krajského soudu v Praze. Nebudou-li stěžovatelé spokojeni s výsledkem dalšího řízení, lze proti rozhodnutí o žalobě dále podat (případně) kasační stížnost a také eventuální novou ústavní stížnost. Správní soudy mají povinnost přiměřeně reagovat na tvrzení stěžovatelů o nezákonnosti postupu orgánů dotčených v procesech souvisejících s jejich stavbou, eventuálně také na jejich tvrzení o absenci opravných prostředků proti odstranění "načerno" provedených změn stavby.
8. Ústavní soud neshledal výjimečné okolnosti, které by i přes nepřípustnost vedly k přijetí ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé netvrdí žádný přesah vlastních zájmů [ad písm. a)], ani průtahy, natož značné, v řízení před krajským soudem jako v řízení o podaném opravném prostředku [ad písm. b)]. Ústavní soud neshledává situaci stěžovatelů nijak mimořádnou. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se všemi možnými způsoby snaží zvrátit pravomocné rozhodnutí o nařízení odstranění nelegálních změn stavby.
Stěžovatelé opomíjí ve své argumentaci významnou skutečnost, která je zřejmá z jimi doručených podkladů, a to že správní orgány žádost o dodatečné povolení změn stavby zamítly již v roce 2019 před vydáním rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Tehdy měly stěžovatelé možnost rozhodnutí o nařízení odstranění stavby zvrátit, a to i v eventuálním soudním řízení, ovšem nehledě na to, že primárním důvodem nařízení odstranění stavby je jejich nelegální stavební činnost. Okolnosti podání či nepodání žaloby proti původnímu rozhodnutí o dodatečném povolení však stěžovatelé vůbec nekomentují.
9. Z rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění stavby je zřejmé, že nesouhlasné stanovisko ke změnám stavby nevydal jen orgán památkové péče, nýbrž také orgán ochrany přírody. Sám Národní památkový ústav ve stěžovateli zmiňovaném stanovisku též uvádí, že veškeré pochybení vzniklo na straně investora nelegální stavební činností. Rozhodnutí krajského úřadu, s nímž stěžovatelé spojují své "uvedení v omyl" bylo vydáno dlouho po původním rozhodnutí o dodatečném povolení. Z dostupných podkladů je tedy patrné, že nyní namítaný postup krajského úřadu a Národního památkového ústavu nijak nesouvisí s možností stěžovatelů hájit svá práva dříve. Nic z nynějších tvrzení stěžovatelů nenasvědčuje tomu, že by jim kdokoli odpíral jejich práva na přístup k opravným prostředkům či k soudu. Ústavní soud nemá sebemenší důvod v této věci hledat jakákoli mimořádná řešení.
10. Protože se tedy předmětem ústavní stížnosti může zabývat jiný orgán veřejné moci a přístup k Ústavnímu soudu je stěžovatelům nadále zachován, Ústavní soud zde není do probíhající věci podle zásady subsidiarity oprávněn zasahovat. Proto podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření podle § 80 odst. 1 téhož zákona sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl krátce po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj