Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Künstlera, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. března 2012, č. j. 12 Co 76/2012-143, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. března 2012, č. j. 12 Co 76/2012-143, změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o vypořádání společného jmění manželů zastaveno a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovanému (stěžovateli) náklady řízení ve výši 82.920 Kč a náklady státu ve výši 3.716,80 Kč, toliko ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a jak žalobkyně, tak i žalovaný jsou povinni zaplatit státu částku každý ve výši 3.858,40 Kč. Odvolací soud vyšel z toho, že řízení bylo zahájeno na základě návrhu žalobkyně, která však svoji žalobu vzala před prvním jednáním zpět [§ 96 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř.")], a proto bylo řízení zastaveno. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že to byla žalobkyně, kdo svým zpětvzetím zavinil, že řízení bylo zastaveno, přičemž důvodem zastavení nebylo chování žalovaného, a proto má žalovaný právo na náhradu nákladů vůči žalobkyni ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru jinému a to, že z procesního hlediska nelze spatřovat zavinění ani na straně žalobkyně, ani na straně žalovaného, takže je třeba postupovat podle § 146 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Odvolací soud konstatoval, že z obsahu spisu nelze dovodit, že by jedinou příčinou zpětvzetí žaloby bylo výlučně jednání žalobkyně, jak vyžaduje § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Důvodem zpětvzetí žaloby totiž byla skutečnost, že žalovaný převedl pozemky, na nichž stojí nemovitosti ve společném jmění účastníků, na svoji matku. Příčinou zpětvzetí pak byla tato objektivní skutečnost, která nastala nezávisle na vůli žalobkyně.
5. Argumentaci stěžovatele lze rozdělit do dvou okruhů. První okruh se týká otázky náhrady nákladů řízení a druhý otázky zastavení řízení. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít v prvé řadě na zřeteli, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, které řeší právě otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.
ÚS 109/03 , sp. zn. IV. ÚS 10/98 , sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02 , publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval.
Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III.
ÚS 224/98 , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000 , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).
6. V dané věci postavil odvolací soud svoje rozhodnutí na závěru, že procesní zavinění za zastavení řízení nelze spatřovat ani na straně žalobkyně, ani na straně žalovaného. Hlavním důvodem, proč neshledal procesní zavinění výlučně na straně žalobkyně, byla skutečnost, že stěžovatel převedl pozemky, na nichž stojí nemovitosti ve společném jmění, své matce. Vzhledem k tomu, že odvolací soud řádně odůvodnil, jaké skutečnosti jej vedly k aplikaci § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. neaplikace § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., ani se nejedná o svévolnou interpretaci nebo aplikaci relevantních předpisů, nelze považovat takové rozhodnutí, měřeno podhledem rozhodování o náhradě nákladů řízení, za extrémně excesivní, které by mohlo vést ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.
7. Námitkami ve vztahu k samotnému zastavení řízení se pak Ústavní soud nemohl vůbec zabývat, neboť stěžovatel je neučinil předmětem odvolacího přezkumu, a proto z pohledu Ústavního soudu nevyčerpal v tomto směru všechny prostředky, které mu k ochraně jeho práv náležely.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu