Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., právně zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2024 č. j. 32 Co 14/2024-550, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a T. V. a nezletilých T. J. V. a J. A. V., v řízení před opatrovnickými soudy zastoupených opatrovníkem městem Černošice, sídlem Podskalská 19, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Před Okresním soudem pro Prahu-západ probíhalo řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 11. 2023 č. j. 27 Nc 18/2023-385, sen. č. 27 P a Nc 150/2023, 151/2023, 152/2023 bylo rozhodnuto tak, že dle výroku I. byly obě nezletilé děti svěřeny do péče matky a dle výroku II. bylo otci uloženo přispívat na výživu nezletilého T. J. částkou 100 000 Kč měsíčně, z toho 50 000 Kč k rukám matky a 50 000 Kč na spořící účet založený matkou pro nezletilého T. J. a na výživu nezletilé J. A. částkou 95 000 Kč měsíčně, z toho 50 000 Kč k rukám matky a 45 000 Kč na spořící účet založený matkou pro nezletilou J. A.
3. Napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že původně stanovenou výši výživného pro nezletilého T. J. snížil na částku 35 000 Kč měsíčně (z toho 25 000 Kč k rukám matky a 10 000 Kč na spořící účet nezletilého), a původně stanovenou výši výživného pro nezletilou J. A. snížil na částku 30 000 Kč měsíčně (z toho 20 000 Kč k rukám matky a 10 000 Kč na spořící účet nezletilé).
4. Stěžovatelka se změnou rozsudku nesouhlasí. V ústavní stížnosti se zaměřuje zejména na rozporování vyměřeného výživného, které podle jejího přesvědčení neodpovídá skutečným příjmům otce. Stěžovatelka podrobně popisuje dle jejího názoru relevantní skutečnosti, na jejichž základě by vyměřené výživné mělo být vyšší. Uvedla, že odvolací soud žádným způsobem nezdůvodnil, proč v daném případě stanovil u otce s vysoce nadstandardními příjmy hranici vyživovací povinnosti u nezletilého T. J. právě na částku 35 000 Kč a u nezletilé J. A. na částku 30 000 Kč. Z obsahu spisu i zjištěného skutkového stavu vyplývá, že obě nezletilé děti jsou nadané a pracovité. Nezletilý T. J. je výborným studentem na prestižním anglickém gymnáziu se školným 366 000 Kč ročně, a rovněž nezletilá J. A. je výbornou studentkou. Podle stěžovatelky se odvolací soud nezabýval a nikterak neodůvodnil poměr mezi výživným vyplaceným matce a výživným určeným na úspory, zejména se nikterak nezabýval potřebami dětí. Je sice pravdou, že děti bydlí dlouhodobě s matkou bezplatně v domě otce, a tento stav přetrvává i po rozchodu obou rodičů, nicméně jen náklady spojené s bydlením v tomto domě dosahují částky 26 000 Kč (elektřina, plyn, vodné a stočné, zabezpečení). Pokud soud uvádí v bodu 28 napadeného rozsudku, že s ohledem na věk nezletilých matka svoji vyživovací povinnost již neplní výlučně výkonem osobní péče, a i ona se musí zčásti na úhradě potřeb dětí podílet finančně, pak stěžovatelka uvádí, že tento názor je sice rámcově správný, s narůstajícím věkem potřeba osobní péče klesá, nicméně odvolací soud se nezabýval tím, zda se matka na výživě nezletilých podílí či nepodílí. Z výpisů z účtů matky založených do spisu je přitom zřejmé, že v zásadě jak veškeré příjmy matky (ze zaměstnání), tak i výživné, které hradil k rukám matky otec, byly vždy spotřebovány na výdaje domácnosti. Oproti tomu z výpisů z účtů otce plyne, že tyto byly z velké části utraceny za zcela zbytné luxusní zboží. Podle stěžovatelky je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, trpí nedostatkem odůvodnění, nepřihlíží ani nezjišťuje nejlepší zájem nezletilých.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Podstatou věcných námitek stěžovatelky je nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu ohledně určení výše výživného. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že tyto soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn.
I. ÚS 2482/13
ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
8. K zásahům do rozhodování opatrovnických soudů o výživném Ústavní soud ve své judikatuře přistupuje pouze ve výjimečných případech, zejména pokud z odůvodnění rozhodnutí soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; v těchto případech odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces.
9. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Své závěry věcně a podrobně odůvodnil, zejména co se týká opodstatněných potřeb nezletilých a příjmů a majetkových poměrů obou rodičů. Odvolací soud doplnil dokazování, přičemž dospěl k závěru, že adekvátním výživným budou částky uvedené ve výroku jeho rozsudku. Zohlednil zejména skutečnost, že otec má další dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem ze současného vztahu a matka žije s dětmi v rodinném domě, přičemž za jeho užívání otci nic neplatí. Přihlédl rovněž k tomu, že vzhledem k věku obou dětí již matka svou vyživovací povinnost neplní výlučně svou osobní péčí, ale měla by se na ní podílet také finančně. Odvolací soud také vyšel z judikatury Ústavního soudu, konkrétně z nálezu
sp. zn. IV. ÚS 650/15
(N 217/79 SbNU 489), v němž Ústavní soud vyložil pravidla pro určování výše výživného z nadstandardních příjmů některého z rodičů. Jeho závěry lze zkráceně uvést tak, že základními hledisky pro určení výše výživného jsou nesporně odůvodněné potřeby dítěte, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče. Platí i pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. V případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče však nelze postupovat mechanicky. Nelze ztrácet ze zřetele fakt, že je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
11. Odvolací soud své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěrem zastávaným krajským soudem, který se opírá o příslušnou platnou právní úpravu a není v nesouladu s výše připomenutým judikátem Ústavního soudu, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv.
12. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu