Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. W., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 49 T 8/2020-2550, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 9 To 38/2021-331, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, č. j. 11 Tdo 122/2022-2775, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tento trestný čin nalézací soud uložil stěžovateli podle § 211 odst. 6 trestního zákoníku trest odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce čtyř let; podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku peněžitý trest dle § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku v počtu sta denních sazeb po 10 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 000 000 Kč; a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní čnosti nebo družstvu na dobu pěti let. Poškozenou nalézací soud odkázal s nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval, stručně řečeno, v tom, že na stěžovatele měly další osoby jednající ve společném úmyslu s ním převést 100 % obchodního podílu v obchodní společnosti X, k jejímuž účtu si ponechal dispoziční oprávnění toliko spoluobviněný stěžovatele, a stěžovatel měl za tuto společnost předložit Metropolitnímu spořitelnímu družstvu (dále jen "věřitel") žádost o úvěr účelově vázaný na nákup obilí, k níž byl přiložen znalecký posudek týkající se jmění společnosti B, ručitelky společnosti A, který značně (cca desetinásobně) nadhodnocoval cenu nemovitostí ve vlastnictví této společnosti, a dále stěžovatel zamlčel, že ve společnosti A nejsou vytvořeny žádné reálné předpoklady pro realizaci účelového určení úvěru, ačkoliv svým podpisem stvrdil správnost a úplnost všech uvedených údajů, načež věřitel se společností A dne 5. 5. 2011 uzavřel smlouvu o úvěru a dne 16. 5. 2011 byl úvěr ve výši 78 000 000 Kč vyplacen na účet společnosti A, z této částky částečně byly spláceny úroky a částečně stěžovatelovi spolupachatelé tyto finanční prostředky vyvedli ze společnosti A a použili v rozporu s jejich účelovým určením, přičemž stěžovatel ani jeho spolupachatelé nikdy neměli skutečně v úmyslu užití tohoto úvěru na nákup obilí společností A, a tím způsobili věřiteli škodu ve výši 62 791 035 Kč (dále jen "předmětný skutek").
4. Proti výrokům o vině a o trestu rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání a v jeho neprospěch tak učinil i státní zástupce do výroku o trestu. Odvolací soud svým napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu stěžovatele a podle § 259 odst. 3, odst. 4 trestního řádu při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest ve výši padesáti denních sazeb po 6 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu pěti let. Odvolání stěžovatele odvolací soud podle § 256 trestního řádu zamítl.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel brojil dovoláním, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci předchozího procesního vývoje řízení před obecnými soudy předkládá proti napadeným rozhodnutím obecných soudů své námitky, jimiž jsou: 1) nezjišťování hodnoty stěžovatelova avalu na blankosměnce zajišťující závazek společnosti A vůči věřiteli; 2) nesprávný závěr, že došlo k převzetí směnečného ručitelského závazku třetí osobou; 3) nesprávný závěr, že došlo k převzetí dluhu dle § 531 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy platném a účinném znění (dále jen "obč. zák."). Podstatu jednotlivých námitek lze přiblížit následovně:
7. Ad 1) stěžovatel uvádí, že obecné soudy postupovaly v rozporu se svou vlastní konstantní judikaturou, podle níž je vyloučeno naplnění subjektivní stránky a pojmového znaku "škoda" u trestných činů typu podvodu v rozsahu zajištění poskytnutého pachatelem. Obecné soudy v případě stěžovatele naproti tomu dospěly k závěru, že k zajištění blankosměnkou, kterou stěžovatel avaloval, v jeho věci nelze přihlížet. Z tohoto důvodu nijak nezjišťovaly hodnotu takového zajištění ke dni vzniku směnečného ručitelství, kterou představoval v podstatě celý stěžovatelův tehdejší majetek. Zkoumání majetkových poměrů jiného avala jiné směnky, které obecné soudy provedly, nemůže mít na jeho subjektivní stránku žádný dopad. Stěžovatel přitom měl v rozhodné době, kdy směnečné rukojemství podepsal, nemovitý majetek a podíly v obchodních korporacích v řádu několika desítek milionů korun.
8. Ad 2) stěžovatel tvrdí, že k převzetí stěžovatelova závazku směnečného rukojmí třetí osobou nedošlo, a ani dojít nemohlo, neboť to není právně možné. Současně je tento závěr v rozporu se závěrem Nejvyššího soudu, že došlo k převzetí závazku třetí osobou dle § 531 obč. zák., neboť toto převzetí je možné jen ohledně obligačního závazku zajištěného směnkou, nikoliv ohledně závazku směnečného rukojmího. Tato úvaha je proto rovněž i nesrozumitelná, neboť není zřejmé, jaký závazek měl vlastně být třetí osobou převzat.
9. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí s úvahou obecných soudů, že došlo k převzetí dluhu dle § 531 obč. zák., v důsledku čehož mělo dle obecných soudů dojít k zániku možnosti směnečného věřitele domáhat se splnění závazku po směnečném rukojmí, neboť ten by se ubránil směnečné žalobě námitkou převzetí zajišťovaného závazku třetí osobou se souhlasem věřitele ve smyslu právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3207/2013. V tom však stěžovatel spatřuje extrémní rozpor, neboť k převzetí zajišťovaného závazku nedošlo, neboť tímto závazkem byl závazek z úvěrové smlouvy mezi společností A a věřitelem, který nikdy nezměnil osobu dlužníka.
Trvání věřitele na vystavení nových blankosměnek a jejich nové avalování novými společníky po převodu obchodního podílu nemělo žádný vliv ani na obligační závazek z úvěru, ani na blankosměnku, kterou stěžovatel avaloval. Závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3207/2013 tak na jeho případ nedopadají. Stěžovatelovo směnečné rukojemství tak trvalo celou dobu a bylo jen na věřiteli, zda po něm bude poskytnutý aval uplatňovat. Stěžovatel rovněž nepovažuje za možné, aby mu bylo jakkoliv přičítáno k tíži jednání společnosti A v následné době, kdy již nebyl jejím společníkem ani jednatelem, přičemž zdůrazňuje, že po celou dobu jeho jednatelství byly úroky z úvěru řádně spláceny a jistina splatná ještě nebyla.
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje svou obhajobu, kterou uplatňoval v trestním řízení před obecnými soudy, s níž se však tyto vypořádaly způsobem odpovídajícím její relevanci. Polemika stěžovatele s reakcí obecných soudů pak není způsobilá založit pochybnost o ústavní konformitě dosažení skutkových i právních závěrů obecnými soudy. Stěžovatel předně vytrhává z kontextu celého případu jeden jeho dílčí aspekt, tedy otázku existence jeho směnečného rukojemství k blankosměnce vystavené společností A věřiteli. Zcela tak ignoruje další podstatné závěry obecných soudů k celkovému komplexu na sebe navazujících jednání (srov. např. bod 66. rozsudku nalézacího soudu či bod 41. rozsudku odvolacího soudu), zejména že stěžovatel a jeho spolupachatelé měli podle obecných soudů ve společném úmyslu získat předstíráním jednak reálných možností, jednak zájmu o nákup obilí společností A prostředky z úvěru do své dispozice, ačkoliv ani tyto možnosti, ani zájem ve skutečnosti neměli a usilovali jen o získání prostředků od věřitele a jejich užití pro vlastní potřebu, přičemž i samotné splácení úroků bylo realizováno z části prostředků získaných z předmětného úvěru, nikoliv z prostředků společnosti A pocházejících z její obchodní činnosti, a to jen proto, aby bylo oddáleno zesplatnění celé pohledávky a stěžovatel jako jediný společník a jednatel společnosti A ani neměl přístup k jejímu bankovnímu účtu (srov. např. bod 64. rozsudku nalézacího soudu). K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující:
12. K námitce 1) jen stručně Ústavní soud podotýká, že tato by mohla být relevantní jen tehdy, pokud by zajištění směnečným rukojemstvím stěžovatele skutečně po celou rozhodnou dobu bylo účinné. Obecné soudy však učinily opačný závěr, který, jak vyplývá z níže uvedeného, žádné pochybnosti z hlediska své ústavní konformity nevyvolává. Jestliže tak obecné soudy vycházely z toho, že uspokojení pohledávky věřitele za společností A z majetku stěžovatele nebylo možné, nemohly z ústavněprávního hlediska nijak pochybit ani tím, že se nezabývaly výší majetku stěžovatele pro potřeby takového uspokojení. To ostatně zcela srozumitelně a korektně uvedl Nejvyšší soud v bodě 33. svého usnesení, v němž rovněž vyložil, proč na nynější věc nelze vztáhnout právní závěry jeho dřívější judikatury o principiální nutnosti do výše škody u trestných činů majících podvodný charakter nezahrnovat výši zajištění, které je pro věřitele reálně vymožitelné.
13. Námitka 2) je zjevně nedůvodná. Stěžovatel předkládá abstraktní a obecné úvahy o vztahu směnečného rukojemství zajišťovací směnky a jí zajištěného obligačního vztahu, aniž je vsazuje do reálií své konkrétní věci. Jak obecné soudy vzaly za prokázané, převody obchodních podílů společnosti A a změny v obsazení jejího statutárního orgánu na další osoby doprovázely žádosti o souhlas věřitele se změnou avala či formy zajištění a jakožto s ručiteli nebylo zacházeno se všemi avaly všech vystavených blankosměnek, ale vždy jen s aktuálně odsouhlaseným, čemuž odpovídala i skutečnost, že od jistého okamžiku již věřitel odmítal schválit změnu v osobě avalisty (viz zejména bod 37. rozsudku nalézacího soudu a zejména bod 33. usnesení Nejvyššího soudu).
14. Tomu nasvědčuje i skutečnost, jíž se dovolává i sám stěžovatel, že po celou dobu se nezměnila osoba dlužníka v závazkovém vztahu vzniklém na základě smlouvy o předmětném úvěru, jímž stále byla jen společnost A, a šlo stále o tentýž zajišťovaný závazek. Za těchto okolností obecné soudy z ústavněprávního hlediska nepochybily, pokud si skutečnost, že docházelo k vydání nových blankosměnek zajišťujících tentýž závazkový právní vztah, nikoliv jen k přistupování nových směnečných rukojmí a vyškrtávání těch původních k původní blankosměnce, což by odpovídalo běžné praxi v takových situacích, vyhodnotily tak, že smyslem tohoto počínání nebylo rozšíření, ale změna okruhu osob, po nichž se věřitel reálně mohl dožadovat vymožení své pohledávky. Ostatně obecným soudům to potvrdil i sám stěžovatel, který uvedl, že směnečným rukojemstvím byl vázán ještě rok poté, co převedl obchodní podíl na další osobu (viz bod 66. rozsudku nalézacího soudu či bod 31. usnesení Nejvyššího soudu), ačkoliv k poslednímu převodu obchodního podílu došlo až cca dva roky od tohoto převodu. Sám si tedy vztahy mezi společností A a věřitelem nevykládal tak, že by vůči němu byly nároky z jím avalované blankosměnky reálně vymahatelné po celou dobu a že by na ně následné vystavení nových blankosměnek nemělo vliv.
15. Pokud na základě toho obecné soudy učinily závěr, že docházelo k faktické změně osob poskytujících zajištění předmětného úvěru, a tak k tomu i ze strany všech zainteresovaných bylo přistupováno (srov. zejména body 68. rozsudku nalézacího soudu a bod 45. napadeného rozsudku odvolacího soudu), a že celkovým záměrem bylo ze společnosti vyvést finanční prostředky z úvěru a postupnými převody obchodních podílů a změnami osob ve funkci statutárního orgánu zbavit možnosti věřitele reálně vymoci svou pohledávku dříve, než bude zesplatněna jistina úvěru (srov. zejména bod 31. napadeného usnesení Nejvyššího soudu), nelze tomu z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Stěžovatel ostatně tato skutková zjištění obecných soudů nepopírá, pouze bez návaznosti na ně uvádí obecné úvahy o směnečném rukojemství a jeho vztahu k závazku zajištěnému směnkou. Bez stěžovatelovy přesvědčivé oponentury in concreto však Ústavní soud blíže správnost těchto skutkových zjištění přezkoumávat nemůže.
16. Co se týče námitky 3), Ústavní soud předesílá, že jejím jádrem je stěžovatelova polemika s výkladem norem podústavního práva tak, jak jej učinil Nejvyšší soud. Ústavní soud obecně konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
17. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
18. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
19. Žádnou takovou vadu však Ústavní soud v nynější věci nezjistil. Stěžovateli dává částečně za pravdu v tom, že k převodu blankosměnky, kterou avaloval, z formálně právního hlediska následně nedocházelo, jak nesprávně uvádí obecné soudy, neboť při změnách v osobách společníků a členů statutárního orgánu společnosti A docházelo k vystavení nových blankosměnek, jež následně avaloval nový společník, resp. jednatel. Souhlasit lze se stěžovatelem i v tom, že tato skutečnost neznamenala sama o sobě i zánik dříve vystavených blankosměnek či alespoň zánik závazků jejich směnečných rukojmí. To však samo o sobě nevyvrací ani stěžovatelem nerozporovaný (protože jím opomíjený) skutkový závěr obecných soudů, že věřitel přistupoval po dohodě s dlužníkem k těmto novým blankosměnkám jako k nahrazení předchozího zajištění závazku z předmětné úvěrové smlouvy (viz výše bod 13.), a tedy že reálnému uplatnění práva na vymožení dluhu z předchozích blankosměnek vůči jejich avalistům by bránila tzv. kauzální námitka.
20. Je pravdou, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3207/2013, na něž odkazuje napadené usnesení Nejvyššího soudu v bodě 34., se týká převzetí dluhu zajištěného avalovanou směnkou, tj. nikoliv situace, kdy de iure nedochází ke změně osoby dlužníka, ale pouze ke změně osob v orgánech právnické osoby, která v takovém případě zůstává ze subjektového hlediska stále stejným dlužníkem, jak na to správně poukazuje stěžovatel. Ten však nikterak v ústavní stížnosti nereaguje na druhé rozhodnutí, o jehož právní názor napadené usnesení Nejvyššího soudu opírá svůj právní závěr, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1683/2019. To se skutkově týká situace převodu obchodního podílu a s ním spojené dohody mezi směnečným věřitelem a směnečnými rukojmími o tom, vůči komu může směnečný věřitel své nároky uplatňovat.
21. Tato situace je již velmi blízká nynější věci, přičemž Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1683/2019 rozlišuje, zda obsahem dohody je, či není i zánik možnosti směnečného věřitele domáhat se směnečných nároků po některém z původních avalů (resp. založení korespondující kauzální námitky takovému původnímu avalovi). Jak již bylo uvedeno výše sub 13. až 15., v nynější věci obecné soudy dospěly k závěru, že součástí dohod mezi společností A a věřitelem byla změna osoby, po které se věřitel mohl domáhat zaplacení dluhu této společnosti v případě, že jej ona sama nezaplatí.
22. Za těchto okolností Ústavní soud nespatřuje na obdobném vztažení právního závěru vysloveného v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1683/2019 i na nynější věc nic ústavně závadného, neboť toto vztažení se nejeví jako jakkoliv svévolné, bezdůvodné, účelové či jinak nerespektující požadavek na ústavně konformní výklad.
23. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu