Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. srpna 2007 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. Š., právně zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 20 Cdo 3172/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka jako správkyně konkursní podstaty společnosti Peter´s Travel Club - Praha, s. r. o. se soudně domáhala zaplacení dluhu ve prospěch úpadce, avšak v průběhu nalézacího řízení byla zproštěna výkonu funkce správce konkursní podstaty, což soudu oznámila, a to vedlo k tomu, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 5. 2004 sp. zn. 33 Cm 303/99 jednak zamítl žalobu o zaplacení žalované částky a žalobkyni - dnešní stěžovatelku uznal povinnou nahradit žalovanému náklady řízení v částce 7.974,- Kč. Své rozhodnutí odůvodnil ztrátou aktivní legitimace stěžovatelky, která proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek nepodala.
Nato Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl usnesením ze dne 6. 1. 2005 sp. zn. 34 E 1134/2004 tak, že nařídil výkon rozhodnutí přikázáním uplatněné pohledávky z účtu stěžovatelky, a to podle výše zmíněného vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i pro náklady návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2005 sp. zn. 20 Co 208/2005 bylo usnesení soudu I. stupně potvrzeno a stěžovatelka byla uznána povinnou nahradit oprávněnému náklady odvolacího řízení.
Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 20 Cdo 3172/2005. Rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu byla v zásadě odůvodněna tak, že jakkoli bylo rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem vydané v nalézacím řízení ve výroku o nákladech řízení zcela nepřípadné, nelze tento nedostatek řešit v rámci exekučního řízení, tento nedostatek měl být řešen uplatněním opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení).
Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelka neuplatnila opravný prostředek proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem učiněnému v původním nalézacím řízení, jímž byla jednoznačně zavázána k povinnosti nahradit tehdejšímu žalovanému náklady řízení ve vyčíslené částce. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací obecných soudů, včetně argumentace obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo být porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod, jakož i základní právo garantované čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť je zřejmé, že k porušení jejího základního práva, a to práva vlastnit majetek došlo právě a pouze rozhodnutím učiněným v nalézacím řízení. Exekuční řízení nemůže Ústavní soud posuzovat izolovaně bez ohledu na původní soudní řízení, které dalo vzniknout vykonatelnému rozhodnutí, jehož důsledky se dnes stěžovatelka pokouší zhojit napadáním rozhodnutí přijatých v exekučním řízení. Za této situace Ústavní soud nemůže přehlédnout nevyčerpání opravného prostředku stěžovatelkou proti rozhodnutí z nalézacího řízení, který by byl jediný schopný přivodit pro stěžovatelku příznivé rozhodnutí a jak z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, lze na tento závěr usuzovat s vysokou mírou pravděpodobnosti.
Stěžovatelka si nepodáním opravného prostředku a nerespektováním principu vigilantibus iura přivodila pro sebe nepříznivou situaci, kterou dnes nemůže zhojit. Ani Ústavní soud, který je zákonem o Ústavním soudu zavázán respektovat princip subsidiarity, jehož existence má ústavněprávní odůvodnění (viz shora).
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2007
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj