Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Miroslava Jánského, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, sídlem Moskevská 12, Most, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, ze dne 17. července 2024 č. j. 134 EX 03913/20-384, za účasti soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, sídlem Dominikánská 13/8, Plzeň 3 - Vnitřní Město, jako účastníka řízení, a a) města L., b) Aleny Bajcurové a c) Romana Bajcura, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, ze dne 17. července 2024 č. j. 134 EX 03913/20-384 se odkládá do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Uvedeným usnesením soudní exekutor Mgr. Ing. Jiří Prošek, pověřený provedením exekuce usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 10. 2020 č. j. 11 EXE 4726/2020-42, kterým byla nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 30. 7. 2019 č. j. KUUK/98256/2019/UPS a rozhodnutí Městského úřadu L. ze dne 17. 9. 2018 č. j. MULNCJ 69301/2018, ve věci vedlejšího účastníka a) (jako oprávněného) proti vedlejším účastníkům b) a c) (jako povinným) rozhodl, že práce směřující k provedení exekuce vymožením prací a výkonů - odstranění stavby pro rodinnou rekreaci na pozemku parc. č. X1 a st. p. č. X2 v katastrálním území S. budou zahájeny dne 21. 8. 2024 v 9 hodin na místě samém.
3. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost tohoto usnesení. Poukazuje na to, že jím byl závazně stanoven termín k provedení exekuce a že odstranění této stavby představuje podstatný zásah do jeho vlastnického práva, s nímž je spojen vznik škody či újmy. Připouští, že zde existuje veřejný zájem na řádném výkonu pravomocných a vykonatelných rozhodnutí, ten však podle jeho názoru musí ustoupit ochraně vlastnického práva, a doplňuje, že třetím osobám žádná reálná újma v případě odložení vykonatelnosti nehrozí.
4. Ústavní stížnost nemá odkladný účinek (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); Ústavní soud však podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
5. Podmínky citovaného ustanovení jsou dle názoru Ústavního soudu splněny. Mělo-li by být v budoucnu vyhověno ústavní stížnosti, bez odložení vykonatelnosti mohlo by dojít v mezidobí k závažnému zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 Listiny, který by mohl být obtížně napravitelný. Proti tomu Ústavní soud neshledal přiměřeně důležitý veřejný zájem či práva třetích osob, jež by odkladem vykonatelnosti mohly být ohroženy.
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného usnesení soudního exekutora, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný, že stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný procesní prostředek neměl k dispozici.
9. Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by ústavní stížnost byla podána zjevně neoprávněnou osobou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], byť směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož účastníkem stěžovatel nebyl [srov. § 36 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud v tomto ohledu vychází z nálezu ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95
(N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.), podle něhož skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti; takovéto pravomocné rozhodnutí ve vztahu k němu představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, čímž je ochrana jeho základního práva zaručena. Vzhledem k tomu, že předmětem exekuce je odstranění stavby, která má být podle tvrzení stěžovatele v jeho vlastnictví, Ústavní soud vyšel pro účely posouzení daného procesního předpokladu z toho, že napadené rozhodnutí, které bylo v rámci této exekuce vydáno, se může dotýkat stěžovatelovy právní sféry, a tudíž je třeba přistoupit ke (kvazi)meritornímu posouzení ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Ústavní soud připomíná, že exekuční titul byl vydán ve správním řízení, jehož účastníkem byl rovněž stěžovatel, a že rozhodnutí městského úřadu, kterým byla povinným uložena předmětná povinnost, nenapadl odvoláním. Proti výše označenému rozhodnutí krajského úřadu sice podal správní žalobu, tu však Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 5. 2022 č. j. 141 A 1/2021-60 odmítl s tím, že je podle § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal odvolání jako řádný opravný prostředek. Kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2022 č. j. 9 As 95/2022-44 jako nedůvodnou zamítl.
12. Proti těmto soudním rozhodnutím brojil stěžovatel ústavní stížnosti, Ústavní soud ji však zmíněným usnesením sp. zn. II. ÚS 2453/22
odmítl, a to z důvodu její zjevné neopodstatněnosti. Nad rámec důvodů svého rozhodnutí zmínil, že je na stěžovateli, jaký způsob ochrany před vykonatelným rozhodnutím správního orgánu zvolí, a že s ohledem na užitou právní argumentaci se budou muset správní orgány v případě výkonu rozhodnutí vypořádat s tím, zda lze vykonat rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka nemovitosti, které se výkon rozhodnutí týká.
13. Jak dále Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 11 EXE 4726/2020, stěžovatel a povinní se návrhem ze dne 20. 12. 2022 domáhali zastavení dané exekuce, uvedený soud ho však usnesením ze dne 25. 4. 2023 č. j. 11 EXE 4726/2020-243 zamítl. Neshledal totiž důvodnou námitku materiální nevykonatelnosti exekučního titulu s odůvodněním, že v něm je jednoznačně definována vymáhaná povinnost a komu tato povinnost byla uložena, přičemž okolnost, že řízení, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, bylo stiženo vadou, nezakládá vadu řízení o výkon rozhodnutí. Ve vztahu ke stěžovateli uvedený soud uzavřel, že mu nesvědčí aktivní legitimace k podání daného návrhu, neboť není účastníkem exekučního řízení.
14. K odvolání povinných Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 7. 2023 č. j. 84 Co 120/2023-259 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění poukázal na to, že veškeré námitky se týkají vad nalézacího řízení, které v něm povinní (a stěžovatel) mohli uplatnit (konkrétně že v době konání nalézacího řízení pozemek a na něm se nacházející stavba byly ve vlastnictví stěžovatele, že stavbu neprovedli s úmyslem mít ji pro sebe, a proto se stěžovatel stal jejím vlastníkem, nebo že spisový materiál neobsahuje stěžovatelův souhlas s odstraněním stavby), a nelze tudíž na jejich základě exekuci zastavit.
15. Proti uvedenému usnesení podali povinní dovolání, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 5. 2024 č. j. 20 Cdo 110/2024-285 odmítl. Uvedený soud se zabýval otázkou, zda výkonem rozhodnutí nedochází ve smyslu judikatury Ústavního soudu k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, kdy se lze zcela výjimečně v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu, a dospěl k závěru, že z argumentace povinných tato skutečnost neplyne. K domu doplnil, že nedostatek souhlasu stěžovatele s uložením povinnosti odstranit stavbu povinným bylo možné namítat již v nalézacím řízení a povinným v tom nic nebránila, a tudíž jde o (možnou) vadu nalézacího řízení, která se do exekučního řízení "nepřenáší".
Údajný zásah do vlastnického práva třetí osoby - stěžovatele či jeho právo "odepřít" vstup na pozemek a zabránit provedení exekuce představují námitky příslušející vlastníku stavby, stěžovatel však nebyl v nalézacím řízení aktivní a důsledný, a se zřetelem k těmto okolnostem důvod k mimořádnému zásahu exekučního soudu ve prospěch vlastníka, který není účastníkem exekučního řízení, nelze dovodit.
16. Uvedená rozhodnutí napadli povinní ústavní stížností, kterou Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, a proto ji usnesením ze dne 21. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2176/24
odmítl.
17. Ústavní soud dále předesílá, že je vázán návrhovým žádáním (petitem) obsaženým v ústavní stížnosti, přičemž s ohledem na právní povahu napadeného rozhodnutí je třeba se zabývat otázku, zda je s to zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, primárně pak do jeho vlastnického práva. Podle názoru Ústavního soudu přitom o rozhodnutí o právech a povinnostech stěžovatele (a ani povinných) nejde, protože se jím účastníkům exekučního řízení toliko dává na vědomí, že bude přistoupeno k faktickému výkonu rozhodnutí (tzv. vyrozumívací rozhodnutí); s tím koresponduje i poučení o opravném prostředku, tedy že odvolání proti němu není podle § 202 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. přípustné. Nelze ani dospět k závěru, že by jeho vydáním zákon podmiňoval provedení samotné exekuce, a jeho případné zrušení by tak za následek zastavení exekuce nemohlo mít. S ohledem na právní povahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by (samo o sobě) mohlo způsobit porušení stěžovatelova vlastnického práva.
18. Na doplnění možné uvést, že případný zásah do právní sféry stěžovatele by zde mohl spočívat v odstranění (odstraňování) stavby, případně v bezprostřední hrozbě jejího odstranění. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podle obecných soudů není účastníkem exekučního řízení, a k dispozici právní prostředky proti vedení exekuce tudíž nemá, mohlo by jít o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci (srov. již zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95
). V takovém případě by Ústavní soud postupoval podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, s čímž ovšem musí korespondovat i petit ústavní stížnosti.
19. Dovolává-li se stěžovatel usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2453/22
, jak bylo již výše zmíněno, na základě návrhu povinných na zastavení exekuce, k němuž se připojil i stěžovatel (byť nebyl osobou, které by svědčila aktivní procesní legitimace), se obecné soudy zabývaly stejným argumentem, jaký stěžovatel uplatňuje i v ústavní stížnosti, tedy že exekuční titul je materiálně nevykonatelný, neboť nelze povinným uložit povinnost stavbu odstranit, nedal-li stěžovatel jako její vlastník souhlas, a náležitě se s ním vypořádaly. Potažmo tak zodpověděly otázku, zda lze vykonat rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka stavby, které se daná exekuce týká, jak ji nastínil Ústavní soud v uvedeném usnesení.
20. Možno dodat, že byla-li v nalézacím řízení uložena povinnost odstranit stavbu stavebníkům, pak lze (resp. je nutno) také proti těmto osobám vést exekuci. Ústavní soud se dále plně ztotožňuje s tím, že tvrzená vada spočívající v absenci souhlasu vlastníka s uložením takové povinnosti je možnou vadou nalézacího řízení, která se do exekučního řízení "nepřenáší", a nepovažuje ani za nějak nepřiměřený závěr obecných soudů, že v posuzované věci není zcela mimořádný důvod pro uplatnění výjimky z tohoto pravidla (tedy že by jinak došlo k popření principů právního státu, resp. ke zjevné nespravedlnosti), jak ostatně již uzavřel Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2176/24
. Takový postup by zde přicházel v úvahu, pokud by stěžovatel v nalézacím řízení nemohl bránit svá práva, nikoliv však za situace, kdy v nalézacím řízení nebyl aktivní a důsledný, jak přiléhavě konstatoval Nejvyšší soud v bodě 9 usnesení č. j. 20 Cdo 110/2024-285 (viz také bod 12 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 120/2023-259).
21. Ústavní soud uzavírá, že byť stěžovatel nebyl považován za účastníka exekučního řízení, obecné soudy se skutečnostmi, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, zabývaly a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly (viz sub 13 až 15). Kromě této (a z ní odvozené) argumentace další důvod, proč exekuce měla být zastavena, resp. proč by neměla být vedena, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl. Nelze tak dospět k závěru, že by ve vztahu ke stěžovateli orgány veřejné moci nesplnily svou povinnost zkoumat, zda jsou plněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, byť tak učinily v souvislosti s návrhem povinných na zastavení exekuce.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. října 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu