Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNITED BAKERIES a.s., sídlem Pekařská 598/1, Praha 5, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022 č. j. 28 Cdo 827/2022-1985, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021 č. j. 25 Co 302/2021-1924, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2021 č. j. 18 C 190/2009-1875, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Obecné soudy v předchozích svých rozhodnutích žalobě stěžovatelky zčásti vyhověly, neboť dospěly k závěru, že dohody o vydání věci uzavřené mezi restituenty a Státním statkem hlavního města Prahy byly neplatné. Současně uzavřely, že na straně restituentů nemohla být dána dobrá víra, neboť tito prokazatelně věděli, že na vydávaných pozemcích je vystavěn areál pekárny. Z objektivního hlediska tak oprávněné osoby nemohly být v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětným pozemkům skutečně náleží. Následně se věcí zabýval Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 22. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2856/19 dospěl k odlišným závěrům než obecné soudy, a to, že dobrá víra restituentů v projednávané věci dána byla. Z toho důvodu napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2021 č. j. 18 C 190/2009-1875 byla následně žaloba stěžovatelky zamítnuta (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit 1. žalované na nákladech řízení částku 5 100 Kč (výrok II.) a 2. žalované pak 175 997,5 Kč (výrok III.). O podaném odvolání bylo městským soudem rozhodnuto tak, že se rozsudek nalézacího soudu ve věci samé v blíže vymezeném znění potvrzuje (výrok I.). Výrokem II. byly též potvrzeny nákladové výroky II. a III. rozsudku nalézacího soudu. Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Posléze podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že mezi ní a vedlejší účastnicí č. 2 (Sallerova výstavba Emporium II k.s.) je sporné, kdo je vlastníkem dotčených pozemků, na nichž se nachází Pekárna Praha JZM. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že vlastnické právo k pozemkům svědčí po právu vedlejší účastnici č. 1 (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), zatímco vedlejší účastnice č. 2 (Sallerova výstavba Emporium II k.s.) tvrdí, že vlastníkem těchto pozemků je právě ona, a to na základě kupních smluv uzavřených v roce 2007 právním předchůdcem vedlejší účastnice 2 (společnost Sallerova výstavba Plan V s.r.o.) s tehdejšími (nepoctivými) držiteli pozemků.
Stěžovatelka se před obecnými soudy snažila zpochybnit dobrou víru restituentů při nabývání vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Předložila celkem jedenáct důkazů svědčících o nepravé víře restituentů, přičemž deset z těchto důkazů bylo sice provedeno, ovšem nebylo ze strany obecných soudů hodnoceno. Důkaz jedenáctý, komunikace mezi restituenty a Ministerstvem financí, proveden nebyl. Obecné soudy přitom řádně neodůvodnily, z jakého důvodu se tak nestalo. Stěžovatelka dále podrobně rozvedla, proč má za to, že restituenti jednali při nabývání majetku nepoctivě a v rozporu se zákonem.
Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že restituenti se původně se svou výzvou obrátili na Pražské pekárny a mlýny, s.p., na němž se domáhali finančního vyrovnání za plochu zastavěných pozemků nebo převedení jiných pozemků stejné výměry a kvality. Nelze tak podle stěžovatelky uzavřít, že by si restituenti nebyli vědomi toho, že zastavěné pozemky jim nemohou být vydány, a to navzdory tomu, že tak posléze Státní statek učinil. Stěžovatelka dále rozvedla další důvody zpochybňující dobrou víru restituentů.
Odůvodnění napadených rozhodnutí stěžovatelka nepovažuje za řádná, neboť v nich nejsou vypořádány ani její základní žalobní argumenty. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že nebyly dány důvody, aby na její dovolání bylo nahlíženo jako na nepřípustné.
Stěžovatelka přednesla v ústavní stížnosti řadu námitek, není však úkolem Ústavního soudu přehodnocovat právní závěry obecných soudů, týkající se podústavního práva. Úkolem Ústavního soudu je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97 , Sb. n. u., sv. 11 str. 9). Jinými slovy řečeno, byť by bylo lze dohledat v postupu obecných soudů dílčí pochybení, nemá Ústavní soud za to, že by toto mohlo vést k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Zde je třeba akcentovat rozdíl v porušení práv garantovaných zákonem a základních práv a svobod, garantovaných Listinou základních práv a svobod.
Druhý senát Ústavního soudu je toho názoru, že v projednávané věci nelze ztrácet ze zřetele podstatu restitučního řízení, kterým bylo odstranění některých majetkových křivd spáchaných v minulosti státem. Samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jednalo se o vztah mezi státem a jednotlivcem.
V projednávané věci není pochyb o tom, jak ostatně konstatovaly již obecné soudy, že v rámci restitučního řízení byly restituentům vydány i pozemky, které k tomuto nebyly způsobilé, neboť spadaly do kategorie pozemků zastavěných. Vzhledem k tomu, že to byl stát, kdo rozhodoval o vydání té které části svého majetku, jedná se o pochybení státu a nikoliv restituentů. Stát svým jednáním zkrátil na majetkových právech sám sebe a bylo na něm, zda se, ať již v rámci následného jednání s restituenty, či v rámci soudních řízení pokusí nastalou chybu napravit či nikoliv.
Stěžovatelka se snaží uvedené pochybení státu zhojit v řízení před Ústavním soudem po více než 30 letech od vydání sporných pozemků, přičemž přehlíží, že tím, kdo byl jednáním státu poškozen, nebyla ona, ale stát. Ten si vzhledem k okolnostem případu musel být svého pochybení vědom, přičemž nepodnikl takové kroky, které by vedly k nápravě uvedeného stavu. Toho se snaží dosáhnout až stěžovatelka, přičemž ta však nebyla účastníkem restitučního vztahu. Tím je toliko stát, co by povinný a restituent, co by oprávněný.
V době, kdy došlo k vydání sporných nemovitostí, stěžovatelka ještě ani nevznikla. Pokud se následně rozhodla pojmout do svého vlastnictví nemovitosti, u nichž se liší vlastník budovy od vlastníka pozemku, musela si být této skutečnosti vědoma a stěží lze tak uvažovat o zásahu do jejích práv, tím méně pak do jejích základních práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod. Pokud stěžovatelka uvádí, že je v současné době nucena platit nemravně vysoké nájemné vedlejší účastnici č. 2 (Sallerova výstavba Emporium II k.s.), nelze mezi tímto požadavkem a pochybením státu dohledat příčinnou souvislost.
Stěžovatelka v podstatě předpokládá, že pokud by vlastníkem sporných pozemků byl stát nebo jiný subjekt, mohla by dosáhnout takové výše nájemného, která spíše konvenuje její představě o spravedlivém nájemném.
V neposlední řadě vzal Ústavní soud v potaz též tu skutečnost, že stěžovatelka směřuje veškeré své výtky proti původním restituentům, nicméně přehlíží, že tito převedli sporné pozemky na společnost Sallerova výstavba Plan V s.r.o., která následně fúzovala s vedlejší účastnicí č. 2 (Sallerova výstavba Emporium II k.s.), jejíž dobrou víru při nabytí vlastnického práva stěžovatelka nezpochybnila. Není tedy zřejmé, jakým způsobem by případný vyhovující nález mohl práva stěžovatelky ovlivnit. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní a z hlediska zásahu do základních práv stěžovatelky jim tak není čeho vytknout. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu