Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky D. J., zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2025 č. j. 20 Co 129/2025-1028 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. ledna 2025 č. j. 0 P 509/2011-974, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, J. P., a nezletilé J. R. (v ústavní stížnosti původně označené jako stěžovatelka), zastoupené Městskou částí X, právně zastoupené JUDr. Janem Štanderou, advokátem, sídlem Holečkova 332/5, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") stanovil stěžovatelce - matce (dále též jen "matka") a prvnímu vedlejšímu účastníkovi - otci (dále též jen "otec") vyživovací povinnost ke druhé vedlejší účastnici - nezletilé dceři (dále jen "nezletilá"), ve střídavé péči rodičů od 15. 6. 2024, a to matce ve výši 2 500 Kč měsíčně a otci ve výši 5 000 Kč měsíčně, a dále rozhodl o splatnosti výživného (výroky I., II., IV. a V.). Nedoplatek na výživném za dobu od 15. 6. 2024 do 31. 1. 2025, který vznikl matce ve výši 15 700 Kč a otci ve výši 26 665 Kč, uložil obvodní soud oběma rodičům splácet spolu s běžným výživným po 1 000 Kč měsíčně (výroky III. a VI.) a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali matka i otec odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku o určení výživného změnil takto: rozsudek obvodního soudu ze dne 6. 12. 2023 č. j. 0 P 509/2011-566, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 28. 3. 2024 č. j. 20 Co 49/2023-683, se mění tak, že matka je povinna přispívat na výživu nezletilé od 15. 6. 2024 do 14. 8. 2024 částkou 6 000 Kč měsíčně a od 15. 8. 2024 částkou 3 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám otce, a otec je povinen přispívat na výživu nezletilé od 15. 8. 2024 částkou 5 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Nedoplatek na výživném jsou oba rodiče povinni zaplatit do 30. 8. 2025, matka nedoplatek za dobu od 15. 6. 2024 do 30. 4. 2025 ve výši 37 500 Kč k rukám otce a otec nedoplatek za dobu od 15. 8. 2024 do 30. 4. 2025 ve výši 42 500 Kč k rukám matky (výrok I.). Dále městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 2. 10. 2024 č. j. 0 P 509/2011-816 byla nezletilá svěřena do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů, přičemž určení vyživovací povinnosti rodičů bylo vyloučeno k samostatnému řízení. Povinnost hradit výživné byla uložena otci i matce. Stěžovatelka v průběhu řízení upozorňovala na skutečnost, že otec výživné pro nezletilou nehradí řádně, a to od roku 2022 (nejprve začal hradit 2 000 Kč, pak 1 000 Kč, a nakonec přestal hradit výživné úplně, ačkoliv měl stanovené výživné na částku 4 000 Kč měsíčně). V rámci exekuce nebylo nic vymoženo. Otec byl odsouzen za přečin zanedbání povinné výživy rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 3. 2025 sp. zn. 6 T 6/2025. V rámci trestního řízení uvedl, že dlužné výživné neuhradí. Stěžovatelka poukazuje na to, že otec disponuje mnohamilionovým majetkem (nemovité věci byly vloženy do svěřenského fondu, případně byly pořízeny pro družku otce nezletilé, automobil je registrován na nezletilého syna, podílové listy byly prodány a peníze převedeny na účty jiných osob, peněžní prostředky otec nezletilé vkládá na účty nezletilých dětí, přičemž s nimi dále disponuje ve svůj prospěch). Stěžovatelka dovozuje, že otec neplatí výživné pouze ze schválnosti. Stěžovatelka proto navrhovala, aby jí nebyla povinnost hradit výživné stanovena, neboť i když jí bylo výživné určeno v nižší částce než otci, nebude-li otec výživné hradit, octne se matka nezletilé v minusových položkách. Obecné soudy však svá rozhodnutí v tomto směru řádně neodůvodnily.
5. Stěžovatelka tvrdí, že uvedený postup soudu zasahuje do jejího práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny. V konečném důsledku soudní rozhodnutí poškozuje i nezletilou, neboť matce jsou rozhodnutím soudu odčerpávány peněžní prostředky (majetek), které by měly být použity na výživu nezletilé (když matce žádné peněžní prostředky na výživu nezletilé otcem poskytnuty nebyly). Rozhodnutí podle stěžovatelky odporuje účelu ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), o vyživovací povinnosti rodičů. Soudy obou stupňů se argumentací stěžovatelky řádně nezabývaly. Obvodní soud nereagoval na námitky stěžovatelky vůbec, městský soud argumentoval možností exekučního vymáhání, přičemž v tomto směru stěžovatelku řádně nepoučil, aby se k takovému závěru mohla vyjádřit. Soudu je navíc známo, že otec nezletilé svůj majetek záměrně skrývá, aby se vyhnul svým dluhům, jakož i vyživovací povinnosti (v té souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že otec nezletilé skryl majetek do svěřenského fondu, aby se vyhnul svým jiným dluhům v době, kdy výživné bylo ještě hrazeno). Možnost domoci se exekucí dlužného výživného je tak pouze hypotetická. Stěžovatelka dovozuje, že absence řádného odůvodnění rozhodnutí, jakož i absence řádného poučení soudem má za následek porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Kolizní opatrovník se ve svém vyjádření podaném prostřednictvím právního zástupce ztotožnil se závěry soudů obou stupňů. Opatrovník poukázal na to, že podle § 910 občanského zákoníku dopadá vyživovací povinnost k nezletilé na oba rodiče a na stanovení výše výživného otci či matce nemůže mít žádný vliv skutečnost, že otec fakticky výživné neplatil. Jde zde nejen o povinnost otce, ale o povinnost matky zajišťovat výživu nezletilé dcery. Pokud stěžovatelka uvádí, že otec i přes uloženou povinnost hradit výživné na dceru, včetně výživného dlužného, povinnost neplní, nemůže být tato situace ještě zhoršena snížením vyživovací povinnosti matky, neboť jakékoli nedůvodné snížení výživného by mělo v konečném důsledku dopad právě na nezletilou samotnou. Ze samotného charakteru řízení ve věci výživy k nezletilým plyne, že je zde zásadním imperativem zájem a prospěch nezletilého dítěte, v tomto případě tedy ekonomická stabilita a zázemí pro jeho všestranný rozvoj. Nezletilá nesmí být omezena či fakticky sankcionována za to, že otec neplní svoji vyživovací povinnost tím, že by se negativně změnila její ekonomická situace, když by došlo ještě ke snížení vyživovací povinnosti matky. Navíc kolizní opatrovník zdůraznil, že sama stěžovatelka ve své stížnosti píše, že je pouze schválností otce nezletilé, že výživné není hrazeno. Z toho plyne, že otec, podle stěžovatelky je schopen vyživovací povinnost plnit, tuto však svévolně neplní, přičemž právní úprava na takovou situaci pamatuje a stěžovatelka má tedy možnosti, jak se plnění povinnosti domoci. Opatrovník se proto s návrhem stěžovatelky neztotožnil, neboť tento není ve prospěch a v zájmu nezletilé. Napadená rozhodnutí soudů jsou v souladu s právem a především v zájmu a ve prospěch nezletilé, proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že opravuje "zřejmou nesprávnost" na úvodní straně ústavní stížnosti, kde je jako stěžovatelka chybně označena nezletilá, avšak správně měla být označena matka. Stěžovatelka dále uvedla, že argumentace opatrovníka neodpovídá konkrétním okolnostem věci, kdy otec nezletilé disponuje majetkem v řádu milionů korun. Pokud by bylo výživné podle rozsudku městského soudu hrazeno řádně otcem i matkou, matka by se ocitla tzv. v plusu a v podstatě by nehradila výživné žádné, neboť by "své" výživné obdržela zpět od otce. Nezletilá tedy ani nemůže být za dané situace případným rozhodnutím o stanovení nulového výživného ze strany matky poškozena. Obvodní soud ani městský soud se řádně nezabývaly tím, zda je možné se výživného, které má hradit otec, reálně domoci, když výživné není stále otcem hrazeno.
8. K výše uvedené replice stěžovatelky zaslal opatrovník nezletilé Ústavnímu soudu vyjádření, ve kterém setrval na své argumentaci obsažené v jeho vyjádření k podané ústavní stížnosti. Toto, v pořadí druhé, vyjádření opatrovníka nezletilé zaslal Ústavní soud stěžovatelce k vyjádření. Stěžovatelka se k tomuto dalšímu vyjádření opatrovníka již ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
9. Ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku městského soudu byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
10. Ve vztahu k napadenému rozsudku obvodního soudu nejsou procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti splněny. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu změněn. Ústavní soud však není příslušný rušit rozhodnutí, které již bylo změněno městským soudem. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku obvodního soudu proto není Ústavní soud příslušný.
11. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka ve svém doplňujícím podání (replice) uvedla, že opravuje "zřejmou nesprávnost" spočívající v chybném označení stěžovatele (původně byla v ústavní stížnosti jako stěžovatelka označena nezletilá, avšak správně měla být označena matka nezletilé); proto Ústavní soud z tohoto "opravného podání" vycházel a nadále jednal jako s oprávněnou osobou již jen se stěžovatelkou. K tomu je třeba dodat, že v řízení před Ústavním soudem o ústavních stížnostech v rodinně právních věcech je běžné, že ústavní stížnost podávají rodiče za nezletilé děti. Protože rodič je současně zákonným zástupcem nezletilého, a v důsledku toho za něj činí různé (právní) úkony, nebylo možné z plné moci vystavené matkou, ani z podpisu matky na konci ústavní stížnosti, případně z jejího obsahu, seznat, že stížnost podává matka nezletilé a nikoli její nezletilá dcera, a že uvedení nezletilé jako stěžovatelky bylo nesprávné. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud zastává obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18 či ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
15. Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, lze-li usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, popř. i s právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 ).
16. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
17. Těžiště stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti spočívá v tom, že otec stěžovatelce neplatí řádně výživné na nezletilou dceru, které mu bylo uloženo rozhodnutím soudu, a z tohoto důvodu by stěžovatelce vyživovací povinnost neměla být soudy stanovena.
18. Městský soud v napadeném rozhodnutí na základě provedeného dokazování vyhodnotil jako nevěrohodné, že by matce z jejího podnikání neplynul žádný příjem. Poukázal dále na skutečnost, že matka rovněž (patrně podle příkladu otce) svůj majetek vložila do svěřenského fondu. Oba rodiče se tak zjevně snaží své skutečné majetkové poměry zastírat. Při zásadně nezměněných potřebách nezletilé proto dospěl městský soud k závěru, že možnostem a majetkovým poměrům matky odpovídá měsíční výživné původně ve výši 6 000 Kč a od 15. 8. 2024 ve výši 3 000 Kč měsíčně (viz sub 3).
19. Městský soud přiléhavě poukázal na to, že podle § 910 odst. 1 občanského zákoníku mají vyživovací povinnost k nezletilé oba rodiče, přičemž skutečnost, že otec i přes mu uloženou povinnost hradit výživné na nezletilou dceru (včetně dlužného výživného) neplatí, nemůže mít vliv na stanovení (výše) výživného otci či matce na nezletilou. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nedůvodné snížení výživného by totiž mělo dopad na samotnou nezletilou, závislou na výživě svých rodičů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Uvedenému požadavku městský soud v napadeném rozhodnutí dostál, když zájem nezletilé na zajištění jejích materiálních potřeb považoval za dané situace za prvořadý. K tomu je třeba dodat, že pro vymožení dlužného výživného má stěžovatelka k dispozici jiné prostředky. V daném případě je namístě, aby stěžovatelka dlužné výživné vymáhala exekuční cestou za současného zvolení efektivního způsobu provedení exekuce.
20. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že městský soud se námitkami stěžovatelky řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech městského soudu Ústavní soud nezjistil znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů ve vztahu k rozsudku městského soudu nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky ani nezletilé (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku obvodního soudu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k projednání této části ústavní stížnosti není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu