Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Tatiany Bykove, zastoupené JUDr. Sylvií Donthovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Dlouhá 714/36, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 157/2024-532 ze dne 24. 5. 2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 38 C 94/2020-493 ze dne 15. 1. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Gepard Invest s.r.o., sídlem Jungmannovo náměstí 765/5, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhá po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 263 750 Kč s příslušenstvím z titulu závad rozestavěné stavby rodinného domu, kterou koupila od vedlejší účastnice na základě kupní smlouvy ze dne 15. 8. 2019. Řízení před obvodním soudem bylo zahájeno v roce 2020. V jeho průběhu stěžovatelka opakovaně neúspěšně navrhla nařízení předběžného opatření.
2. Napadenými rozhodnutími obecné soudy rozhodovaly o třetím návrhu na nařízení předběžného opatření, jímž tentokrát měla být vedlejší účastnici uložena povinnost složit do soudní úschovy částku 2,8 mil. Kč, nebo uložen zákaz až do pravomocného rozhodnutí věci nakládat s konkrétní nemovitou věcí v jejím vlastnictví (převést ji nebo zatížit), nebo aby bylo jedinému společníkovi a současně jednateli vedlejší účastnice uloženo nenakládat až do pravomocného rozhodnutí věci s konkrétními nemovitými věcmi, které jsou v jeho vlastnictví. Stěžovatelka tvrdila, že se vedlejší účastnice účelově zbavuje majetku, respektive jej převádí na sobě blízké subjekty, a její ekonomická situace zůstává nejasná, jelikož nezveřejňuje v obchodním rejstříku své účetní závěrky. Existuje podle ní obava, že i když se svým nárokem uspěje, vedlejší účastnice nebude schopna přiznané plnění uspokojit.
3. Obvodní soud návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Podle jeho závěru se stěžovatelce nepodařilo prokázat nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků řízení, neboť nedoložila existenci skutečností nasvědčujících tomu, že případný výkon soudního rozhodnutí může být ohrožen.
4. Městský soud k odvolání stěžovatelky rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Obava z nemožnosti výkonu případného soudního rozhodnutí podle něj roste s tím, že vedlejší účastnice dál nezveřejňuje v obchodním rejstříku účetní závěrky, což platí i o dalších společnostech, v nichž figuruje jednatel a jediný společník vedlejší účastnice. Shledal nicméně, že samotný nárok stěžovatelky nebyl osvědčen, a podle městského soudu tak nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala důvody obavy z nedobytnosti své pohledávky, bude-li ve věci samé úspěšná. Její nárok má dostatečně osvědčovat obsah spisu vedeného obvodním soudem, a to zejména vypracovaný znalecký posudek. Závěry obou napadených rozhodnutí proto podle ní postrádají oporu v soudním spisu.
6. Stěžovatelka argumentuje, že atributem účinného práva na soudní ochranu je též záruka vymahatelnosti soudních rozhodnutí. Považuje za zřejmé, že řízení ve věci samé bude ještě trvat značnou dobu, což zvyšuje její obavy, že na jeho konci nebude vedlejší účastník disponovat ničím, čím by mohl její nároky uspokojit. Napadená rozhodnutí jí tak již nyní odepírají možnost faktického uspokojení její pohledávky za vedlejší účastnicí, a tím vedlejší účastnici zcela nedůvodně zvýhodňují na úkor stěžovatelky. Stěžovatelka zdůrazňuje, že při nařízení předběžného opatření by vedlejší účastnice nebyla nijak nepřiměřeně omezena. Šlo by o omezení dočasné a důvodné. Stěžovatelka upozorňuje, že dosud nese veškeré náklady spojené se sanováním vad stavby ona sama.
7. Navíc pro ni bylo rozhodnutí městského soudu překvapivé. Obvodní soud její nárok považoval za osvědčený, a nemohla se k opačnému názoru městského soudu vyjádřit předtím, než jej zaujal.
9. Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Řízení před Ústavním soudem tedy neslouží k pokračování v polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, jestliže nemá přesah do roviny ústavou chráněných práv.
10. Předmětem přezkumu jsou rozhodnutí soudu o návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavnímu soudu podle jeho ustálené judikatury (např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001) zpravidla nenáleží do takových rozhodnutí obecných soudů zasahovat, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není předurčen konečný výsledek sporu. Zároveň však Ústavní soud vyjádřil názor, že i rozhodnutí o předběžném opatření (tedy i takové, jímž se návrh na jeho vydání zamítá) je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013), byť toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti.
11. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Pojem svévole v ustálené judikatuře Ústavního soudu znamená extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je i přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právně konsensuálně akceptovaném významu. Konečně svévolí může být i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. Zároveň lze za svévoli považovat flagrantní porušení práva na spravedlivý (řádný) proces.
12. Jinak řečeno, podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně obecnému soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření (nález sp. zn. II. ÚS 1117/22 ze dne 14. 2. 2023, bod 18).
13. S ohledem na takto omezený rozsah přezkumu lze k nyní posuzované věci konstatovat, že rozhodování o předběžném opatření mělo zákonný podklad, jelikož v případě stěžovatelky šlo o řízení, v němž právní úprava soudu umožňuje předběžné opatření nařídit (viz § 102 občanského soudního řádu) a stěžovatelka podala návrh na nařízení předběžného opatření. Napadené rozhodnutí bylo rovněž vydáno příslušným orgánem (soudem). Z hlediska svého odůvodnění obě napadená rozhodnutí obsahují přezkoumatelné vysvětlení, proč nebyly naplněny podmínky pro vydání předběžného opatření (určené § 102 odst. 3 ve spojení s § 75c odst. 1 občanského soudního řádu). Zbývá tedy posoudit, zda napadená rozhodnutí byla projevem svévole, včetně toho, zda došlo k flagrantnímu porušení zásad ovládajících právo na soudní ochranu.
14. K tomu směřují dvě námitky ústavní stížnosti. Zaprvé stěžovatelka tvrdí, že závěry napadených rozhodnutí zcela postrádají oporu v soudním spisu a jsou tak projevem libovůle, a zadruhé, že pro stěžovatelku bylo rozhodnutí městského soudu překvapivé a postup soudu jí odepřel možnost zvrátit závěr, k němuž dospěl.
15. K posouzení první námitky si Ústavní soud vyžádal spis vedený obvodním soudem. Po jeho prostudování dospěl k tomu, že poskytuje dostatečnou oporu pro závěr, že stěžovatelka neosvědčila skutečnosti rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením.
16. Městský soud v napadeném rozhodnutí naznačil, že na rozdíl od obvodního soudu vnímá jako důvodnou rostoucí obavu stěžovatelky z toho, jaká je skutečná "finanční kondice" vedlejší účastnice a zda by případně v budoucnu byla schopna splnit jí soudem uložené povinnosti. Ač se nevyjádřil zcela jasně, z jeho rozhodnutí Ústavní soud dovozuje, že považoval za splněnou první podmínku pro nařízení předběžného opatření ? prokázání, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§ 75c odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžejním pro jeho závěr bylo nesplnění podmínky druhé, tedy že nebyly osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením. Stěžovatelčinu námitku proto Ústavní soud chápe tak, že rozporuje druhý, pro ni nepříznivý závěr městského soudu, když namítá, že neodpovídá dosavadnímu průběhu a výsledkům řízení.
17. Závěr městského soudu však není svévolný a vychází z dosavadního průběhu řízení. Městský soud jednak označil za nedostatečná tvrzení obsažená v žalobě (z jakého titulu uplatňuje odpovědnost za vady, zda jde o podstatné, nebo nepodstatné porušení smlouvy, zda šlo o vady zjevné, či skryté, viz bod 14 napadeného usnesení). Tento závěr městského soudu odráží předběžný názor městského soudu na výklad a aplikaci podústavního práva, do čehož Ústavnímu soudu nepřísluší bez dalšího zasahovat; ústavně relevantní exces v úvaze městského soudu neshledává. Dále městský soud uvedl, že došlo k "posunu požadavků" stěžovatelky. Tento závěr má též oporu v soudním spisu. Tím, že mezi stranami probíhala mimosoudní jednání a došlo k provedení některých prací, se měnila stěžovatelčina vyjádření o tom, co sleduje (viz např. vyjádření na čl. 507). Rozhodování o předběžném opatření nepředznamenává konečné hmotněprávní posouzení věci, nicméně je při něm třeba, aby navrhovatel osvědčil (nikoli nutně prokázal) skutečnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření, tedy i nárok sám (takto komentáře k § 75c v DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I, II. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 437; a v JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. 1. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023; viz též nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ). V obecných soudech mohla stěžovatelčina procesní vyjádření vzbudit pochybnost o tom, zda se stále v řízení domáhá toho, co původně učinila předmětem žaloby, a z jakého titulu svůj nárok dovozuje. To se promítlo v hodnocení, že nebyly ani osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením.
18. Druhá námitka míří k překvapivosti rozhodnutí městského soudu. Stručně lze připomenout, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu představuje porušení práva na soudní ochranu takové rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jímž sice rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdí jako věcně správné, ale z jiného právního důvodu a aniž by dal účastníkům řízení příležitost se s odlišným právním názorem seznámit a vyjádřit se k němu (z poslední doby viz nález sp. zn. III. ÚS 1472/23 ze dne 11. 1. 2024). Zákaz překvapivých rozhodnutí ovšem neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí (nález sp. zn. III. ÚS 1068/22 ze dne 15. 11. 2023, bod 89).
19. Je zřejmé, že k porušení práva na soudní ochranu, natož flagrantnímu, touto cestou nemohlo dojít. Obvodní soud shledal, že stěžovatelka nedoložila, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen. Druhou podmínkou se už výslovně nezabýval, uvedl ale, že "od podání žaloby došlo ke změně ve faktické situaci mezi účastníky, nicméně přes výzvy soudu žaloba v tomto směru zatím upravena nebyla (rozsah, existence vad)". Tato citace dokládá, že obvodní soud nevyjádřil pozitivní závěr, že druhá podmínka byla splněna. Jak je zachyceno v bodech 16 a 17 výše, městský soud korigoval závěry obvodního soudu ke splnění první podmínky a podrobněji rozpracoval jeho závěry ke druhé podmínce, již výslovně označil za nesplněnou. Stěžovatelce ale z usnesení obvodního soudu mělo být zřejmé, že z hlediska svých odvolacích námitek se má zaměřit na obě podmínky, které podmiňují nařízení předběžného opatření. Rozhodnutí městského soudu, že druhá podmínka nebyla splněna, z hlediska právního názoru navazuje na názor obvodního soudu. Městský soud nebyl povinen stěžovatelku ještě před rozhodnutím ve věci upozornit na to, že i on druhou podmínku nepovažuje za splněnou.
20. V napadených rozhodnutích Ústavní soud nespatřuje ani odepření spravedlnosti (denegatio justitiae), ani porušení rovnosti účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny. Návrhu stěžovatelky se dostalo věcného posouzení v rámci řízení, které nebylo zatíženo flagrantním porušením zásad ovládajících právo na soudní ochranu. Princip rovnosti účastníků řízení Ústavní soud považuje za stěžejní zásadu spravedlivého procesu, rozumí jí ovšem v tom smyslu, že garantuje účastníkům soudního řízení rovné postavení co do práv, jež jim v určitém typu řízení přiznává právní řád (jako "rovnost zbraní"). Tento princip se uplatní též ve vztahu k řízení o návrhu na předběžné opatření (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010). Stěžovatelka nepochybně má a využívá procesní možnosti, které má k dispozici, a není nijak procesně znevýhodněna. Jen v tom, že jejímu návrhu na vydání předběžného opatření soudy nevyhověly, protože shledaly, že pro jeho nařízení nebyly splněny podmínky, Ústavní soud nespatřuje porušení principu procesní rovnosti účastníků soudního řízení.
21. Ústavní soud z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu