Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem, sídlem Štěpánská 5410/7, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2025 č. j. 25 Cdo 1370/2024-1127, proti potvrzující části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2023 č. j. 58 Co 331/2023-1081 a proti části výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14.
června 2023 č. j. 29 C 26//2011-804 ohledně částky 10 520 000 Kč s příslušenstvím, spojené s s návrhem na rozhodnutí, aby náklady stěžovatelky na její zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a 1) Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2 - Nové Město, 2) Fakultní nemocnice v Motole, sídlem V Úvalu 84/1, Praha 5 - Motol, 3) Fakultní nemocnice Bulovka, sídlem Budínova 67/2, Praha 8 - Libeň, a 4) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.
s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti s odkazem na § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na její zastoupení v tomto řízení zaplatí stát.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným částečným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala, aby vedlejším účastnicím jako žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně bolestné v částce, která bude specifikována v závislosti na vypracovaném znaleckém posudku, spolu s příslušenstvím, a dále náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 10 520 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V předmětném řízení se stěžovatelka domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku změny pohlaví, neboť u ní přetrvávají závažné zdravotní komplikace, které se začaly projevovat již krátce po první operaci, nedošlo k úplné přeměně, neboť zůstala na půli cesty mezi mužem a ženou.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě za ztížení společenského uplatnění v částce 10 520 000 Kč s příslušenstvím, a zrušil jej v části, v níž bylo rozhodnuto o bolestném v částce, která bude specifikována v závislosti na vypracovaném znaleckém posudku, spolu s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Rozsudek městského soudu v části výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku obvodního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu za ztížení společenského uplatnění, napadla stěžovatelka dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání namítala nesprávné zjištění skutkového stavu, avšak dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení správnost skutkových zjištění přezkoumávat. Ve vztahu ke zbývajícím námitkám dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání.
6. Ačkoli stěžovatelka v podané ústavní stížností navrhuje zrušení rozsudků městského soudu a obvodního soudu jako celku, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí pouze proti potvrzující části výroku rozsudku městského soudu a proti části výroku I. rozsudku obvodního soudu, ve které byla zamítnuta žaloba ohledně nároku stěžovatelky na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 10 520 000 Kč s příslušenstvím, když ve zbývající části byl rozsudek obvodního soudu městským soudem zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že její nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění je promlčený. Stěžovatelka namítá, že v řízení opakovaně uváděla, že své nároky uplatnila již v roce 2008, avšak toto řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2010 č. j. 9 C 9/2010-61 zastaveno. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem obvodního soudu, který vycházel ze znaleckého posudku znalce MUDr. Jana Šimčíka, podle něhož k ustálení jejího zdravotního stavu z hlediska ztížení společenského uplatnění mělo dojít po ustálení fyzické a psychické bolesti, tedy dnem 3.
3. 2008. Stěžovatelka namítá, že operace, které musela podstoupit v následujícím období, bylo nutné provést v návaznosti na první operaci (ze dne 4. 5. 2006), kterou došlo k přeměně pohlaví, a je tedy zřejmé, že tyto navazující operační zákroky souvisely s operací první, resp. na ni navazovaly a jsou s ní v příčinné souvislosti. Tyto navazující operační zákroky upravovaly nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky a měly směřovat k tomu, aby se její zdravotní stav stabilizoval v takové podobě, aby byl pro stěžovatelku snesitelný a umožňoval jí vést alespoň trochu důstojný a po zdravotní stránce přijatelný život.
I v souvislosti s těmito navazujícími operacemi stěžovatelka musela čelit fyzické bolesti i psychickému utrpení, které měly vliv na kvalitu jejího života. Není tedy možné období, ve kterém probíhaly nutné operativní zákroky navazující na první operaci ze dne 4. 5. 2006, považovat za dobu, kdy již byl zdravotní stav stěžovatelky ustálen. Podle stěžovatelky proto není správný závěr obvodního soudu a městského soudu, že navazující operace a další lékařské zákroky s jejím celkovým zdravotním stavem nesouvisely, a že k ustálení zdravotního stavu došlo ke dni 3.
3. 2008, a že její nárok je tedy promlčen. O tom, že v březnu 2008 nebyl zdravotní stav stěžovatelky ještě ustálen, svědčí i zpráva Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, ambulance neurologie ze dne 6. 4. 2008, která konstatuje, že "pacientka má těžké deprese, které se postupně prohlubují". Výše uvedené závěry znaleckého posudku proto stěžovatelka považuje za chybné. Důvod nesprávného právního posouzení věci spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že i přes zřejmé vady znaleckého posudku obvodní soud ani městský soud neakceptovaly její návrh, aby byl vypracován revizní znalecký posudek, který by stěžovatelkou namítané vady napravil.
8. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nedošlo ke stavení promlčecí doby po dobu řízení zahájeného v roce 2008 a projednávaného nejprve před městským soudem pod sp. zn. 2 Nc 3027/2008, následně v návaznosti na usnesení vrchního soudu ze dne 17. 4. 2009 byla tato věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který věc vedl pod sp. zn. 9 C 9/2010 a usnesením ze dne 3. 2. 2010 č. j. 9 C 9/2010-61 řízení zastavil. Ve vztahu k argumentaci městského soudu, že při svém rozhodování vyšel z § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož musí být v zahájeném řízení řádně pokračováno, aby došlo ke stavení běhu promlčecí doby, stěžovatelka namítá, že nebylo její chybou, že nebyla schopna podat návrh tak, aby jej bylo možné před soudem řádně projednat, neboť nebyla vyzvána k doplnění svého podání a ani poučena o následcích, pokud by doplnění svého podání neprovedla. Stěžovatelka uvádí, že předmětný návrh v roce 2008 podávala za situace, kdy neměla právního zástupce, ani finanční prostředky na to, aby si právního zástupce mohla zajistit. Obvodní soud, který o její žalobě rozhodoval v prvním stupni, jí neustanovil zástupce a neposkytl jí ani odpovídající poučení, ačkoliv z obsahu i formy jejího návrhu na zahájení řízení bylo zřejmé, že stěžovatelka se nedokáže sama účinně bránit, tedy že nedokáže svá práva fakticky uplatnit. Z tohoto důvodu má stěžovatelka zato, že se nezpronevěřila své povinnosti v zahájeném řízení řádně pokračovat. Neustanovil-li obvodní soud za těchto okolností stěžovatelce zástupce, fakticky jí znemožnil řádně a včas uplatnit její práva před soudem a porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny.
9. Stěžovatelka shrnuje, že obecné soudy, které o jejím podání v letech 2008 až 2010 rozhodovaly, pochybily v tom, že vzhledem k vadám jejího návrhu i k tomu, že šlo o skutkově i právně mimořádně složitou věc a vyžadovala to ochrana zájmů stěžovatelky, nepostupovaly v souladu s § 30 odst. 2 o. s. ř. a neustanovily jí zástupce z řad advokátů. Dále soudy neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy, zejm. důkaz revizním znaleckým posudkem, který by stanovil okamžik, kdy došlo k ustálení jejího zdravotního stavu.
10. Ke svému návrhu, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na její právní zastoupení v tomto řízení zaplatí stát, stěžovatelka uvedla, že její osobní a majetkové poměry tuto žádost odůvodňují s ohledem na její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Stěžovatelka od prodělaných lékařských zákroků nepracuje a je poživatelkou invalidního důchodu.
11. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy neprovedly jí navrhované důkazy, zejména důkaz revizním znaleckým posudkem, který by stanovil okamžik, kdy došlo k ustálení jejího zdravotního stavu. K této námitce Ústavní soud uvádí, že obvodní soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že provedení důkazu výslechem znalce MUDr. Jana Šimčíka a revizním znaleckým posudkem nepřipustil pro nadbytečnost. Stěžovatelka podle soudu neuvedla, jaké údaje obsažené ve znaleckém posudku považuje za nerelevantní. Znalecký posudek byl stěžovatelce prostřednictvím jejího právního zástupce doručen a měla i dostatečný časový prostor vznést případné námitky ke znaleckému posudku (případně požadovat výslech znalce) před nařízeným jednáním, což však neučinila. Obvodní soud po prostudování znaleckého posudku dospěl k závěru, že znalec jasně a vyčerpávajícím způsobem ve znaleckém posudku odpověděl na otázky, které mu byly soudem položeny, posudek byl podle přesvědčení soudu zpracován kvalitně a odborně, nikoli nedostatečně a nekvalitně, jak při jednání tvrdila stěžovatelka, ale ničím svá tvrzení nedokládala. Proto obvodní soud stěžovatelkou při jednání konaném dne 14. 6. 2023 vznesený požadavek na výslech znalce a zpracování revizního znaleckého posudku vyhodnotil jako nadbytečný a neúčelný.
15. Městský soud shodně s obvodním soudem neshledal potřebu vypracování revizního znaleckého posudku, když závěry znalce nebyly vyvráceny ani zpochybněny. Podle městského soudu znalec své závěry řádně vysvětlil, přičemž pouhý nesouhlas stěžovatelky s těmito závěry nepředstavuje důvod pro přezkum závěrů znalce revizním posudkem. Obvodní soud tak podle městského soudu nepochybil, vycházel-li ve svém rozhodnutí ze závěrů tohoto znaleckého posudku. Městský soud však shledal opodstatněnou námitku stěžovatelky, že nebyl proveden výslech znalce k vypracovanému znaleckému posudku, ačkoli jeho výslech při jednání před obvodním soudem stěžovatelka navrhovala. Městský soud proto tento nedostatek zhojil v odvolacím řízení. Předvolal znalce a umožnil stěžovatelce klást mu otázky k vysvětlení závěrů znaleckého posudku. Znalec při výslechu potvrdil závěry svého znaleckého posudku.
16. Z uvedeného vyplývá, že v odvolacím řízení byl nedostatek v postupu obvodního soudu spočívající neprovedení výslechu znalce napraven. Neprovedení dokazování revizním znaleckým posudkem bylo obecnými soudy řádně a přesvědčivě odůvodněno. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny účastníkem navrhované důkazy, neprovedení navrženého důkazu však musejí soudy řádně odůvodnit, což v předmětné věci soudy učinily.
17. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že městský soud nesprávně právně posoudil počátek běhu promlčecí doby s tím, že po prvotních operacích (v roce 2006) došlo v roce 2009 k dalším operacím, a dále, že městský soud nesprávně posoudil stavení promlčecí doby vzhledem k žalobě původně vedené u městského soudu pod sp. zn. 2 Nc 3027/2008, kterou stěžovatelka vzala zpět. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelka ve vztahu k těmto námitkám nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, když neuvedla, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se měl Nejvyšší soud odchýlit. To má za následek, že stěžovatelka v této části (ve vztahu k těmto námitkám) dovolání neuplatnila řádně a nevyčerpala tak všechny procení prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval. S ohledem na to jsou tyto námitky uplatněné v řízení před Ústavním soudem nepřípustné.
18. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na odůvodnění městského soudu v napadeném rozhodnutí, v němž vysvětlil, že obvodní soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zabýval-li se s ohledem na uplatněnou námitku promlčení otázkou, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu stěžovatelky z hlediska možností uplatnění nároku na odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění, a za tím účelem zadal vypracování znaleckého posudku, z jehož závěrů následně vycházel. Ohledně promlčení nároku stěžovatelky na odškodnění z důvodu ztížení společenského uplatnění se městský soud ztotožnil se závěry obvodního soudu. Městský soud vysvětlil, že znalec určil dobu ustálení zdravotního stavu pro vyčíslení tohoto nároku po ustálení fyzické a psychické bolesti dnem 3. 3. 2008. I když i po tomto datu docházelo k nepředpokládaným operacím, tyto nevedly ke zhoršení následků zdravotního poškození a nepředstavovaly tak důvod ke změně závěru o ustálení zdravotního stavu stěžovatelky ke dni 3. 3. 2008.
19. Městský soud dále dovodil, že obvodní soud správně posoudil běh dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku, která marně uplynula před podáním žaloby, která byla uplatněna dne 15. 3. 2010 vůči první a druhé vedlejší účastnici a dne 14. 6. 2012 vůči třetí vedlejší účastnici. Správně přitom vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022 sp. zn. 25 Cdo 561/2020, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kdy lze považovat žalobu v dané věci za řádně uplatněnou vůči jednotlivým vedlejším účastnicím (žalovaným).
20. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že došlo ke stavení promlčecí doby po dobu řízení zahájeného podáním již v roce 2008 vedeném nejprve u městského soudu pod sp. zn. 2 Nc 3027/2008 a následně u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 9/2010, městský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že stěžovatelka v namítaném řízení řádně nepokračovala, když toto řízení bylo zastaveno, nebylo v něm tedy meritorně rozhodnuto, a nebyla tak splněna podmínka řádného pokračování v řízení; ke stavení běhu promlčecí doby tak nedošlo. Obvodní soud proto podle městského soudu správně uzavřel, že nárok na odškodnění ztížení společenského uplatnění byl uplatněn po uplynutí subjektivní promlčecí doby, a pokud vedlejší účastnice námitku promlčení vznesly, nelze stěžovatelce tento nárok přiznat. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
21. K námitce stěžovatelky, že obecné soudy v předchozím řízení zahájeném žalobou podanou v roce 2008 neposkytly stěžovatelce řádné poučení o jejích procesních právech, resp. neustanovily-li jí zástupce z řad advokátů, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že předmětem jeho posouzení k podané ústavní stížnosti je pouze řízení, které skončilo vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů. Námitkami stěžovatelky vztahujícími se k předchozímu řízení, které bylo z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelkou zastaveno, se Ústavní soud již nemohl zabývat.
22. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.
23. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jejího nároku na odškodnění za ztížení společenského uplatnění, resp. promlčení tohoto nároku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu a obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
24. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
26. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na její právní zastoupení v tomto řízení zaplatí stát. Jde-li o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady jejího zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. S ohledem na to v posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod pro vyhovění tomuto návrhu, a proto rozhodl také o odmítnutí tohoto návrhu spojeného s ústavní stížností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu