Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek domů Jateční 1195, 1196, 1197, Praha 7, IČO: 264 41 187, se sídlem Jateční 1195/19, Praha 7, zastoupeného Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem společnosti Holubová advokáti s.r.o., IČO: 246 86 727, se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. listopadu 2020 č. j. 30 C 385/2020-10 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2021 č. j. 13 Co 399/2020-42, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 12. srpna 2021 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na vlastnictví majetku dle čl. 11 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního soudního řízení o ochranu rušené držby práva cesty (vjezdu a průjezdu) a práva stezky (průchodu) přes následující nemovitosti v k. ú. Holešovice, obec Praha: budovy č. p. 1519, 1520, 1521 (dále jen "sousední budovy") a pozemky parc. č. 1154/1, 1154/2 a 1154/3 (dále jen "sousední pozemky"). Jedním z vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti je Společenství vlastníků jednotek domu Tusarova 1519, 1520, 1521 Praha 7, IČO: 264 41 161 (dále jen "vedlejší účastník"), které bylo v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného, neboť vykonává správu sousedních budov a sousedních pozemků, přes něž skrze průjezd (průchod) do vnitrobloku realizují již desítky let členové stěžovatele přístup k budovám č. p.
1195, 1196 a 1197, vše v k. ú. Holešovice, obec Praha (dále jen "budovy stěžovatele"), ve kterých se nachází jimi vlastněné jednotky. Dne 22. září 2020 měl vedlejší účastník vyvěsit ve vchodu jednoho z domů rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek přijaté mimo zasedání o tom, že se schvaluje pověření výboru k vyřešení vjezdu k budovám stěžovatele, a to pomocí brány regulující vjezd do vnitrobloku a jeho údajné zpoplatnění. Dále měl vedlejší účastník (formou bílého přelepu centrální části dopravní značky) protiprávně pozměnit dosavadní dopravní značení zakazující vjezd do vnitrobloku "jen" vyšším motorovým vozidlům na (širší) zákaz vjezdu všem vozidlům.
Stěžovatel toto jednání považoval za nezákonné a posesorní žalobou se domáhal, aby soud vedlejšímu účastníkovi uložil, aby se tento zdržel rušení držby práva cesty (vjezdu a průjezdu) a práva stezky (průchodu) a dále, aby právo cesty (vjezdu a průjezdu) a právo stezky (průchodu) uvedl v předešlý stav. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že žádná brána či jiné technické zařízení regulující či omezující vjezd do vnitrobloku v průjezdu prozatím instalováno nebylo (tato skutečnost nebyla ani stěžovatelem tvrzena) a že ze samotného rozhodnutí shromáždění vedlejšího účastníka (coby společenství vlastníků jednotek) vyplývá pouze schválení budoucí investice do brány v průjezdu.
Bílý přelep z dopravní značky zákazu vjezdu pozměňující její význam byl v době podání žaloby již odstraněn a daný stav tak netrval. Soud prvního stupně dospěl (stručně řečeno) k závěru, že žaloba je předčasná, neboť k faktickému zásahu do pokojeného stavu nedošlo a stěžovatel se možného budoucího zásahu zatím jen obává. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak s jeho právním náhledem na věc.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů (podmínek) řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla napadená usnesení vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu není ze zákona přípustné (§ 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř.).
5. Stěžovatel se ve stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto ohledu spočívá argumentace stěžovatele v údajném nesprávném právním posouzení věci obecnými soudy, jež má vycházet z nedovoleně restriktivního výkladu § 1003 občanského zákoníku. Porušení čl. 11 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy měly napadenými usneseními odepřít poskytnutí odpovídající soudní ochrany právům stěžovatele.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
8. Argumentace stěžovatele je polemikou s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů, když stěžovatel s poměrně rozsáhlým odůvodněním založeným i na historických souvislostech razí vlastní právní názor na posuzování otázky, jaké jednání (pasivní či aktivní) již naplňuje znaky rušení držby. K tomuto Ústavní soud konstatuje, že mu zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva (včetně norem práva procesního) provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07
(N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05
(N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05
(N 65/40 SbNU 647); dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud v praxi zasahuje jen vůči takovým případům výkladu či aplikace podústavního práva obecnými soudy, které jsou zjevně excesivní a intenzitou svých následků představují zásah do určitého základního práva či svobody, popř. jsou v extrémním rozporu s obecnými požadavky spravedlnosti. O takovouto situaci v projednávané věci nejde. Dle názoru Ústavního soudu se obecné soudy s věcí dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly.
Napadená usnesení považuje Ústavní soud za přiměřeně odůvodněná, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace. Ostatně ani co do věcné správnosti se Ústavnímu soudu nejeví jako vybočující z rámce racionálního právního posouzení zjištěných skutkových okolností - v tomto ohledu Ústavní soud odkazuje především na body 11 a 12 usnesení odvolacího soudu, k nimž nemá z pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. Ústavní soud nijak nezlehčuje případné obavy stěžovatele ohledně (budoucího) režimu vstupu či vjezdu do vnitrobloku před budovami stěžovatele, avšak za stavu, kdy ještě není ani zřejmé, zdali bude brána instalována, kdo bude mít možnost ji ovládat, za pomocí jakých technických prostředků a za jakých podmínek, nelze hodnotit závěry obecných soudů ohledně nenaplnění podmínek pro vyhovění posesorní žalobě z rušené držby jako neústavní.
Případný zásah ze strany Ústavního soudu by v poměrech projednávané věci naopak představoval přílišně aktivistickou a tudíž nežádoucí ingerenci do pravomoci obecných soudů a jimi nezávisle prováděného výkladu a aplikace podústavního práva, která by byla v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do jejich činnosti.
9. Ústavní soud uzavírá, že referenčním kritériem pro jeho kasační zásah není nesprávnost (nebo nezákonnost) daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž až jeho neústavnost ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Ústavní soud v projednávané věci žádný zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal. K otázce tvrzeného zásahu do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nelze v řízení o posesorní žalobě z rušené držby uvažovat ani o porušení tohoto (povahou hmotněprávního) základního práva; takový závěr by mohl přicházet v úvahu až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatele.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu