Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. P., t. č. ve Věznici v Poštorné, právně zastoupeného JUDr. Alexandrou Nováčkovou, advokátkou se sídlem Otmarova 185, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2018 č. j. 3 To 44/2018-36 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 12. 2017 č. j. 2 PP 181/2017-23, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 6. 2018, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením soudu I. stupně byla zamítnuta žádost stěžovatele, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 331 odst. 1 tr. řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, která byla usnesením stížnostního soudu zamítnuta.
3. Oba obecné soudy vyšly z toho, že stěžovatel nyní vykonává dva nepodmíněné tresty odnětí svobody v celkovém trvání pět let, a to od 30. 5. 2015, konec trestu připadá na 30. 5. 2020. Stěžovatel sice již vykonal více jak polovinu z celkového trestu odnětí svobody a lze mít za splněnou současně i druhou zákonnou podmínku uvedenou v § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro případné podmíněné propuštění, tj. že ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení. Soudy však nemají za splněnou třetí zákonnou podmínku pro případné podmíněné propuštění.
Závěry o prognóze vedení řádného života v případě podmíněného propuštění lze podle nich zejména učinit z předešlé zkušenosti, která byla se stěžovatelem učiněna z jeho předchozího jednání. Z opisu rejstříku trestů vyplývá, že stěžovatel byl celkem čtrnáctkrát soudně trestán za různorodou trestnou činnost, v minulosti byl opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody a byl již i podmíněně propuštěn, kdy se ve zkušební době neosvědčil a byl mu nařízen výkon zbytku trestu. Opakovaně se dopouštěl trestné činnosti bez ohledu na předešlá odsouzení a výkony trestů odnětí svobody, z nichž si nevzal potřebné ponaučení a tím je zpochybněno splnění třetí zákonem požadované podmínky, že by bylo možno od něho v současné době očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se v případě třetí zákonné podmínky v podobě prognózy vedení řádného života jedná o budoucnost a její předpokládané nesplnění nelze dovozovat z chování stěžovatele v minulosti, neboť je nezbytné přihlédnout jednak k výměře původního trestu předešle uloženého a nikoliv jen automaticky přejímat počet záznamů či odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody převzatých z opisu z rejstříku trestů. Naplnění podmínky řádného vedení života po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze pak dosáhnout vhodně zvolenou délkou zkušební doby, vyslovením podmínky dohledu či dalších přiměřených omezení a uložení povinností při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
7. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní soud dále připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného. Úvaha o případném podmíněném propuštění a zhodnocení toho, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky, náleží obecným soudům. Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Ústavní soud nahlíží jako na zákonem presumovaný benefit, který lze poskytnout odsouzené osobě, je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě a ze známých skutečností lze očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat (srov. např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011). Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje vzorným chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. To platí obzvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 2891/16 ze dne 20. 9. 2016; či sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017). Do nezávislého rozhodnutí trestního soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
9. Podle obecných soudů nelze od stěžovatele očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Proto mu neposkytly zmírnění v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Přihlédly přitom i k pozitivním okolnostem, které však nepřevážily nad okolnostmi rizikovými. Z ústavněprávního hlediska přitom nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osobnostních rysů, resp. dosavadního životního stylu odsouzeného, jeho zázemí a osobním a majetkovým poměrům, jež pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam mají. Tyto závěry odpovídají judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 399/14 ze dne 4. 3. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 3220/13 ze dne 14. 1. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1535/13 ze dne 21. 8. 2013 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 4805/12 ze dne 23. 5. 2013).
10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu