Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavly Mašinové a Igora Mašiny, obou zastoupených JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2024 č. j. 17 Co 104/2023-204 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. února 2023 č. j. 20 C 79/2022-141, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti FCC TRADE s. r. o., sídlem, Hodonínská 1070, Dolní Bojanovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to výroků II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a případně též výroku II. rozsudku Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud v řízení o určení obsahu smlouvy rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2023 č. j. 20 C 79/2022-141 tak, že stěžovatelé jako žalobci a vedlejší účastnice jako žalovaná mezi sebou uzavírají kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky, a to v rozsudku uvedeném znění.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil jen tak, že v bodě 2. Specifikace bytu se vypouští označení sklepního prostoru jako "č. X" a v bodě 5 odst. 2 Prohlášení prodávajícího se vypouští slova "sprcha, umyvadlo, klozetová místa, vodovodní baterie, sifon", v ostatním byl rozsudek okresního ve výroku I. potvrzen (výrok I.). Výrokem II. krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrdil a ve výroku III. rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovatelům oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 12 729 Kč.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
6. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03 , ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 , ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení nákladových výroků rozsudku krajského soudu, proti kterým není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
8. Ze sdělení krajského soudu Ústavnímu soudu doručeného dne 2. 10. 2024 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice podala dne 30. 9. 2024 proti rozsudku krajského soudu dovolání.
9. Stěžovatelé tedy podávají svoji ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému rozsudku krajského soudu (výroku I.) je v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem přípustné dovolání, které vedlejší účastnice podala a o kterém dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu a předjímal jeho rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je v takovém případě předčasná a tedy nepřípustná.
10. Uvedené platí i pro ústavní stížnost stěžovatelů směřující pouze proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si Ústavní soud je vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou jsou samostatně napadeny pouze výroky o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (srov. usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 ).
11. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jejich právu na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), budou mít stěžovatelé možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i za situace, že bude brojit výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435) a usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 ].
12. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj