Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Pražská plynárenská, a.s., sídlem Národní 37/38, Praha 1, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph. D., advokátkou, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 42/2025-84 ze dne 3. června 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 A 64/2024-138 ze dne 20. ledna 2025 a výrokům II a III rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. MV-113377-67/ODK-2022 ze dne 8. července 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra jako účastníků řízení, a JUDr. Richarda Maliniaka, Deloitte Advisory, s.r.o., sídlem Italská 2581/67, Praha 2 a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá shora označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva. Podáním doručeným 22. srpna 2025 stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra (ministerstvo).
2. První vedlejší účastník (žadatel) požádal 11. května 2022 Magistrát hlavního města Prahy (povinný subjekt) podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o informace o záměru povinného subjektu poskytnout stěžovatelce úvěr ve výši 2 mld. Kč (dále jen "záměr 1") a o patronátní prohlášení za účelem získání úvěru ve výši 4 mld. Kč od relevantních bank (dále jen "záměr 2"). Mimo jiné žadatel žádal "poskytnutí relevantních výstupů od společnosti Deloitte a/nebo všech případných právních či ekonomických analýz vypracovaných v souvislosti s těmito záměry".
3. Povinný subjekt (po komplikovaném procesním vývoji) naposledy rozhodnutím č. j. MHMP 2503659/2023 ze dne 28. listopadu 2023 odmítl podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s § 15 odst. 1 tohoto zákona žádost v části týkající se poskytnutí relevantních výstupů od druhého vedlejšího účastníka, vypracovaných v souvislosti se záměry 1 a 2.
4. K odvolání žadatele ministerstvo rozhodnutím obsahujícím napadené výroky zrušilo rozhodnutí povinného subjektu v rozsahu, jímž bylo odmítnuto poskytnutí informací specifikovaných ve výroku II a v tomto rozsahu řízení zastavilo (výrok I).
5. Výrokem II ministerstvo přikázalo povinnému subjektu poskytnout informace obsažené v analýze vypracované druhým vedlejším účastníkem (analýza) v tomto rozsahu: "- strana 1 - celá strana; - strana 2, vyjma jména a příjmení Partner Corporate Finance; - strana 3 - celá strana; - strana 4 - celá strana; - strana 5 - celá strana; - strana 6 - celá strana; - strana 7 - celá strana; - strana 8 - větší tučný nadpis na začátku strany a 3 tučné nadpisy psané menším písmem na levé části strany, - text uvedený pod druhým menším tučným nadpisem na levé části strany, psaný ve dvou odrážkách, začínající slovy "Tržním metoda"; - strana 9 - všechny tučně uvedené nadpisy, tzn. větší tučný nadpis na začátku strany, l tučný nadpis psaný menším písmem na levé časti strany a I tučný nadpis psaný menším písmem na pravé části strany, - poslední nadpis druhé tabulky na pravé části strany s výjimkou výpočetního vzorce uvedeného v hranatých závorkách a údaje uvedené v prvním a posledním sloupci této tabulce, text uvedený pod druhým menším tučným nadpisem ("Závěr metody") na pravé části strany; - strana 10 -všechny tučně uvedené nadpisy, tzn. větší tučný nadpis na začátku strany, 1 tučný nadpis psaný menším písmem na levé časti strany a 1 tučný nadpis psaný menším písmem na pravé části strany, text uvedený pod druhým menším tučným nadpisem ("Závěry metody"), uvedený na pravé části strany; - strana 11 - celá strana; - strana 12 - větší tučný nadpis uvedený na začátku strany; - strana 13 - větší tučný nadpis uvedený na začátku strany; - strana 14 - větší tučný nadpis vedený na začátku strany; - strana 15 - větší tučný nadpis uvedený na začátku strany; - poslední strana bez číselného značení - celá strana."
6. Ve zbytku ministerstvo rozhodnutí povinného subjektu zrušilo a vrátilo mu věc k novému řízení (výrok III). Uvedlo přitom, že nejsou splněny podmínky k využití oprávnění podle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím ve vztahu k celé požadované informaci, neboť ministerstvo není schopno v plném rozsahu věc samo posoudit a vyhodnotit aplikaci případných zákonných důvodů pro neposkytnutí informace ve vztahu k ostatním částem analýzy. Ve zbylém rozsahu se tak věcí bude znovu zabývat povinný subjekt.
7. Proti výrokům II a III rozhodnutí ministerstva podala stěžovatelka žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze (městský soud) napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Městský soud přisvědčil stěžovatelce, že ministerstvo neučinilo jednoznačný závěr, zda je analýza autorským dílem, nicméně to nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí ministerstva, neboť ministerstvo k analýze přistupovalo, jako kdyby o autorské dílo šlo. V testu proporcionality provedeném ministerstvem převážilo žadatelovo právo na informace nad právem k výsledkům tvůrčí činnosti, s čímž se městský soud ztotožnil. Městský soud nesouhlasil s námitkou stěžovatelky, že není institucí nakládající s veřejnými prostředky.
8. Stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV). Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tím, jak kolizi mezi právem na informace a právem k výsledkům tvůrčí činnosti vyřešily ministerstvo a městský soud. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že analýza nebyla pořízena z veřejných prostředků. Neztotožnil se ani s tvrzením stěžovatelky, že analýza je obchodním tajemstvím. Obchodní tajemství mohou podle Nejvyššího správního soudu představovat jednotlivé informace obsažené v analýze, nikoliv dokument jako celek. Ministerstvo podrobně rozebralo, které pasáže analýzy lze poskytnout. Obecné tvrzení stěžovatelky, že jde o obchodní tajemství, měl Nejvyšší správní soud za nekonkrétní a v důsledku nedůvodné. Námitku, že poskytnutí analýzy by bylo v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, Nejvyšší správní soud nevypořádal, neboť byla opožděně uplatněna poprvé až v kasační stížnosti. Námitky proti rušícímu výroku III rozhodnutí ministerstva nebylo možno posoudit, neboť proti rušícímu rozhodnutí správního orgánu je žaloba nepřípustná a jejich posouzení by tak bylo v této fázi předčasné.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí nemělo být přikázáno poskytnout analýzu žadateli, neboť byly dány výluky podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. a) a c) zákona o svobodném přístupu k informacím. Porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřuje v tom, že ministerstvo a soudy v rozporu s těmito výlukami dospěly k závěru, že má analýzu žadateli poskytnout.
10. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatelka odůvodnila tím, že žadatel se domáhá vydání částí analýzy, kterou přikázalo vydat napadené rozhodnutí ministerstva, exekučně. Kdyby v exekučním řízení došlo k vydání analýzy, ztratilo by rozhodování o ústavní stížnosti smysl.
11. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
12. Stěžovatelka napadá výroky II a III rozhodnutí ministerstva a obě soudní rozhodnutí jako celek. Výrokem III rozsudku městského soudu a výroky III a IV rozsudku Nejvyššího správního soudu však bylo rozhodnuto o nákladech řízení vedlejších účastníků, a to nikoli v neprospěch stěžovatelky. Ve vztahu k těmto výrokům je ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným.
13. Výrokem III ministerstvo zčásti zrušilo rozhodnutí povinného subjektu. V tomto rozsahu dosud řízení neskončilo. Skutečnost, že povinný subjekt je v navazujícím řízení vázán právním názorem ministerstva přípustnost ústavní stížnosti nezakládá. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by šlo o výrok závislý na výroku II. Ač výroky II a III spolu vyčerpávají předmět řízení, může z nich každý být přezkoumán samostatně a pro takový přezkum platí jiné podmínky. Ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu předčasná a jde tak o návrh nepřípustný. Stěžovatelka netvrdila, že by byly dány důvody pro mimořádné použití § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a neshledal je ani Ústavní soud.
14. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost podána oprávněnou stěžovatelkou a je přípustná.
15. Ústavní soud předesílá, že Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS) vyhlášená pod č. 191/1995 Sb., jíž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, není mezinárodní smlouvou o lidských právech, neboť nebyly splněny podmínky čl. 39 odst. 4 Ústavy České republiky (Ústava) ve znění účinném do 31. května 2002. Souhlas Parlamentu k ratifikaci této mezinárodní smlouvy dala Poslanecká sněmovna (vykonávající v té době i působnost Senátu podle čl. 106 odst. 1 Ústavy) na schůzi 15. prosince 1994, přičemž pro vyslovení souhlasu hlasovalo pouze 84 poslanců. Pro případ, že by mělo jít o mezinárodní smlouvu o lidských právech, bylo třeba hlasů tří pětin všech poslanců, tedy 120 hlasů. Tato dohoda tak nezakotvuje základní práva, jichž by bylo možno se dovolávat v řízení o ústavní stížnosti.
16. Jak upozornil již Nejvyšší správní soud (bod 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu), stěžovatelčina argumentace v podstatné míře nereflektuje, že ministerstvo rozhodlo tak, že povinnému subjektu přikázalo poskytnout část analýzy, přičemž ve vztahu k jednotlivým pasážím uvedlo, proč nejsou dány zákonné výluky z práva na informace, a ohledně zbytku analýzy, kde nebylo zřejmé, zda ho lze poskytnout, rozhodnutí povinného subjektu zrušilo a věc mu vrátilo k dalšímu řízení. Stěžovatelčiny argumenty se týkají analýzy jako celku (ač o její části nebylo napadeným výrokem rozhodnutí ministerstva rozhodováno), jsou spíše obecné a z velké části nejsou polemikou s argumenty ministerstva či soudů.
17. Stěžovatelka tvrdí, že analýza nebyla pořízena z veřejných prostředků, neboť je akciovou společností a z judikatury Nejvyššího soudu dovozuje, že její majetek je oddělen od majetku akcionáře (jímž je Hlavní město Praha). Oba soudy na tuto námitku reagovaly tak, že sice z hlediska korporátního práva představuje stěžovatelka odlišnou entitu od svého akcionáře a její majetek proto není majetkem akcionáře, pro posouzení, zda stěžovatelka hospodaří s veřejnými prostředky, je však podle soudů podstatné, že jediným akcionářem stěžovatelky je obec. Ústavní soud pokládá závěry obou soudů za ústavně souladné. Opačné řešení prosazované stěžovatelkou by umožnilo povinným subjektům utajit jakoukoliv informaci vybudováním "holdingové struktury", na niž by již žadatelé nedosáhli.
18. Argumentaci založenou na § 11 odst. 2 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji nerozvádí. Podle tohoto ustanovení povinný subjekt informaci neposkytne, pokud "by tím byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského nebo práv souvisejících s právem autorským". V posuzované věci onou třetí osobou neměla být stěžovatelka, nýbrž druhá vedlejší účastnice. Případným porušením práva třetí osoby ovšem nemůže dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní stížnost neslouží k ochraně práv osob odlišných od stěžovatelky. Navíc autorské právo nechrání údaje jako takové (§ 2 odst. 6 autorského zákona), nýbrž jejich konkrétní jedinečné, případně původní vyjádření (§ 2 odst. 1, 2 a § 9 odst. 1 autorského zákona). Je zřejmé, že žadatel svojí žádostí směřuje k získání informací kvůli údajům (faktům) v nich obsaženým, nikoli pro jejich konkrétní umělecké či vědecké vyjádření. Test proporcionality aplikovaný ministerstvem a aprobovaný správními soudy tak nepředstavuje exces.
19. Povinný subjekt odmítl poskytnutí analýzy z důvodu ochrany obchodního tajemství v rozsahu, který rozhodnutí ministerstva rekapituluje v bodě 83. Šlo o strany 2, 6, 8, 9, 10, 12, 13, 14 a 15. Tato množina se významně překrývá s rozsahem, v němž ministerstvo zrušilo rozhodnutí povinného orgánu a věc mu vrátilo k dalšímu řízení. Výrokem II rozhodnutí ministerstva bylo nařízeno poskytnout z uvedeného výčtu strany 2 (bez uvedení jména konkrétního fyzické osoby) a 6, ze zbylých stran pak pouze nadpisy, popřípadě krátké pasáže textu. V bodech 101 až 116 napadeného rozhodnutí ministerstvo ohledně každé pasáže vysvětlilo, proč může být poskytnuta žadateli, tedy proč nejde o obchodní tajemství.
20. Stěžovatelka nenabídla žádnou ústavněprávní argumentaci, proč poskytnutí informací v tomto rozsahu představuje porušení jejích ústavně zaručených základních práv. Pouze v bodě 37 ústavní stížnosti uvádí, že obchodní tajemství nelze "kouskovat" na jednotlivé pasáže a následně je izolovaně posuzovat. S tím se však Ústavní soud neztotožňuje. Základním východiskem je, že právo jednotlivců na informace vyžaduje, aby jim bylo poskytnuto vše, ledaže v konkrétní situaci je dán některý ze zákonných důvodů odmítnutí. To plyne i z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3208/16 ze dne 21. března 2017 (N 47/84 SbNU 549), na který odkazovalo i ministerstvo. Analýza nepochybně mohla obsahovat obchodní tajemství. Je však obtížně představitelné, že by v dokumentu o patnácti stranách (popřípadě osmi stranách, na něž poukázal povinný subjekt) nebylo nic jiného než obchodní tajemství a nebylo možno z takového dokumentu poskytnout vůbec nic. Potom je třeba u každé jednotlivé pasáže zvažovat, zda je dán legitimní důvod odepřít její poskytnutí. Rozhodnutí ministerstva i navazující rozhodnutí soudů proto z ústavního hlediska obstojí.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, věc vyřídil neprodleně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu