Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. K. a 2) M. K., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 25 Cdo 660/2021-429 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 č. j. 3 Co 31/2019-390, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou dne 31. prosince 2013 u Městského soudu v Praze se stěžovatelé vůči vedlejšímu účastníkovi domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč. V žalobě tvrdili, že vedlejší účastník - registrující gynekolog tehdy těhotné stěžovatelky 1) - neinformoval stěžovatelku 1) o zvýšeném riziku postižení plodu Downovou chorobou (1:200) a o doporučeních Centra reprodukční genetiky, neodebral jí krev za účelem provedení biochemického screeningu ve II. trimestru těhotenství, ani ji k provedení tohoto biochemického screeningu nikam neodeslal, ani ji neodeslal na žádné jiné pracoviště za účelem genetické konzultace s vyšetřením materiálu získaného buď odběrem choriových klků (CVS) nebo aminocentézou (AMC). Postupem vedlejšího účastníka bylo stěžovatelům dle jejich tvrzení znemožněno včas zjistit postižení plodu, těhotenství uměle přerušit, a tím zabránit narození dcery s Downovým syndromem. Bylo tak zasaženo do práva stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinného života, neboť soužití s postiženou dcerou představuje velké zatížení emocionální, fyzické, organizační, finanční a společenské.
2. Stěžovatelé tvrdili, že vedlejší účastník měl zprávu Centra reprodukční genetiky k dispozici již dne 22. března 2012, kdy u něj byla stěžovatelka na pravidelné kontrole. Usuzovali tak podle poznámky ve zdravotnické dokumentaci, kde je u data 22. března 2012 uvedeno, jaká další vyšetření jsou Centrem reprodukční medicíny doporučována. Vedlejší účastník naproti tomu tvrdil, že poznámku dopsal do zdravotnické dokumentace až zpětně dne 26. března 2012 poté, co zprávu Centra reprodukční genetiky o výsledku vyšetření obdržel. Dle svého tvrzení pak stěžovatelku 1) neúspěšně kontaktoval telefonicky a zaslal jí sms obsahující výsledek biochemického screeningu a další doporučení. Stěžovatelé namítali, že vedlejší účastník neinformoval stěžovatelku 1) o výsledcích vyšetření ani při dalších pravidelných kontrolách, vedlejší účastník naopak sdělil, že při každé následující kontrole se stěžovatelky 1) dotazoval, zda doporučená vyšetření již absolvovala, a do zdravotnické dokumentace o tom provedl záznam. Stěžovatelé upozornili na řadu zákonných ustanovení upravujících povinnosti poskytovatelů zdravotnických služeb a konstatovali, že vedlejší účastník je svým jednáním porušil. Namítali, že zápis v ambulantní kartě učiněný rukou údajně dne 26. března 2012 je na první pohled dodatečně vtěsnaný mezi záznamy vedlejšího účastníka z 22. března 2012 a 19. dubna 2012, čímž vedlejší účastník porušil povinnost vést zdravotnickou dokumentaci průkazně a pravdivě. Pokud stěžovatelka 1) odmítala další vyšetření, byl vedlejší účastník podle stěžovatelů povinen vyžádat si její písemné prohlášení (revers). Vedlejší účastník naopak tvrdil, že neměl důvod stěžovatelku 1) o výsledcích neinformovat, a upozornil na nekonzistentnost její výpovědi, jelikož jednou tvrdila, že nebyla informována vůbec, jindy uvedla, že nebyla informována dostatečně, a potom, že jí bylo řečeno, že je vše v pořádku.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 21. prosince 2016 č. j. 34 C 196/2013-201 byla žaloba zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno a neprokázali, že by se vedlejší účastník dopustil jakéhokoliv neoprávněného zásahu či opomenutí. Postup vedlejšího účastníka považoval soud prvního stupně za lege artis, neboť vedlejší účastník v péči o stěžovatelku 1) nic nezanedbal. Soud prvního stupně neshledal, že by některé zápisy byly činěny dodatečně; byly činěny v době, kdy byly vedlejšímu účastníkovi doručeny, což je běžnou praxí.
4. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 22. srpna 2017 č. j. 3 Co 33/2017-224 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí úvahy o tom, proč neuvěřil výpovědi stěžovatelky 1), neprovedl další stěžovateli navrhované důkazy a z jakých zákonných ustanovení vycházel. Odvolací soud konstatoval, že v oblasti poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé povinni postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a na náležité odborné úrovni, tj. lege artis. Otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis, je podle odvolacího soudu nutno posuzovat za pomocí znalců, a podkladem pro právní závěr o porušení či neporušení povinnosti lékaře je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví.
5. Znalec ustanovený následně Městským soudem v Praze ve svém znaleckém posudku ze dne 12. dubna 2018 dospěl k závěru, že vedlejší účastník postupoval lege artis, neboť ze zdravotnické dokumentace vyplývá, že stěžovatelka 1) byla o výsledcích genetického vyšetření v I. trimestru poučena. Dále uvedl, že ze zdravotnické dokumentace nejsou patrné důvody, proč stěžovatelka 1) nepodstoupila doporučená vyšetření.
6. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 19. prosince 2018 č. j. 34 C 196/2013-294 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 1) částku ve výši 600 000 Kč a stěžovateli 2) částku ve výši 400 000 Kč. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že výpovědi stěžovatelky 1) a vedlejšího účastníka se rozcházejí ode dne 22. března 2012, kdy byla stěžovatelka 1) na kontrole u vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně posoudil věrohodnost výpovědi stěžovatelky 1) a žalovaného porovnáním s originálem rukou psané zdravotnické dokumentace a dospěl k závěru, že věrohodnější je výpověď stěžovatelky 1), neboť vedlejší účastník nemohl dne 22. března 2012 o dalších požadovaných vyšetřeních ještě vědět, přesto je o nich k tomuto dni ve zdravotnické dokumentaci uvedena poznámka. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle citoval jednotlivá ustanovení ze zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách, týkající se vedení zdravotnické dokumentace, a konstatoval, že z originálu zdravotnické dokumentace je zřejmé, že vedlejší účastník citovaná zákonná ustanovení jako poskytovatel zdravotní služby porušil; tím byla znevěrohodněna jeho verze postupu a vše nasvědčuje tomu, že stěžovatelka 1) o zvýšeném riziku Downova syndromu informována nebyla, nebyla ani odeslána na další vyšetření a neměla možnost uvažovat o interrupci, v důsledku čehož se jí narodila dcera s Downovým syndromem. Tuto situaci hodnotil soud prvního stupně jako zásah do osobnostních práv stěžovatelů, neboť soužití s postiženou dcerou představuje pro členy rodiny velké zatížení emocionální, organizační a finanční.
7. K odvolání vedlejšího účastníka byl rozsudek soudu prvního stupně změněn napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 č. j. 3 Co 31/2019-390 tak, že žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud konstatoval, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je nutno posuzovat za pomoci znalců, a podkladem pro právní závěr o porušení či neporušení povinnosti je zpravidla znalecký posudek. Při výslechu provedeném odvolacím soudem znalec mimo jiné uvedl, že z poznámek, které učinil do lékařské dokumentace v papírové podobě vedlejší účastník, lze dovodit, že pokud jde o poučení stěžovatelky 1), pak s ní žalovaný o těchto záležitostech hovořil. Na základě doplňujícího výslechu znalce dospěl odvolací soud k závěru, že vedlejší účastník žádnou zákonnou povinnost neporušil, poskytl stěžovatelce 1) odpovídající informace a doporučení a že mezi jeho jednáním, či spíše opomenutím, a narozením dítěte s genetickým postižením nebyla žádná příčinná souvislost.
8. V dovolání stěžovatelé tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, neboť právní posouzení odvolacím soudem odporuje právnímu názoru Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelé v dovolání poukázali na skutečnost, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 19. prosince 2018 uvedl, jaká zákonná ustanovení vedlejší účastník porušil, kdežto odvolací soud v napadeném rozsudku pouze obecně konstatoval, že na základě zjištěných skutečností vedlejší účastník žádnou zákonnou povinnost neporušil, aniž by zjištěné skutečnosti specifikoval. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítali, že nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovali stěžovatelé v tom, že ve smyslu § 237 občanského soudního řádu napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelé zejména namítali, že skutkové a právní závěry odvolacího soudu vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, z jeho odůvodnění není zřejmá návaznost mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry a chybí v něm vyrovnání se s jejich argumentačními tvrzeními.
9. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 25 Cdo 660/2021-429 bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Stěžovatelé se podle Nejvyššího soudu domáhali přezkumu skutkových závěrů a nesprávnost právního posouzení odvozovali nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž z nesprávného posouzení skutkového stavu. Nejvyšší soud dále uvedl, že absence náležitého odůvodnění a nevypořádání se s argumenty účastníků představuje vadu řízení a může být zásahem do práva na soudní ochranu, jde však o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl v souladu s § 242 odst. 3 občanského soudního řádu přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu přípustné. Nadto nelze podle Nejvyššího soudu výtky stěžovatelů považovat za důvodné, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na relevantních důkazech, odůvodnil je srozumitelně a logicky a vypořádal se se všemi argumenty účastníků.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Stěžovatelé nejprve obšírně rekapitulují řízení u obecných soudů, citují části svých podání a napadených rozhodnutí. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dále konstatují, že zásah do práva na rozhodnutí, zda mít či nemít dítě, je zásahem do práva na respektování soukromého a rodinného života. Závěrem odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21 týkající se vedení zdravotnické dokumentace a namítají, že za situace, kdy soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku detailně vyložil, proč považuje obsah zdravotnické dokumentace vedlejšího účastníka za nevěrohodnou, měli stěžovatelé právo, aby odvolací soud, dospěl-li k zásadě odlišnému právnímu hodnocení, svůj rozsudek řádně a přesvědčivě odůvodnil.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
13. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ale není součástí soustavy obecných soudů a jako takový tedy není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
14. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým soudům.
15. Jedinou konkrétní námitkou stěžovatelů ve vztahu k napadeným rozhodnutím je tvrzení, že za situace, kdy soud prvního stupně detailně vyložil, proč považuje obsah zdravotnické dokumentace za nevěrohodný, měl odvolací soud svůj odlišný závěr náležitě odůvodnit. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nicméně vyplývá, že nalézací soud považoval za věrohodnější verzi stěžovatelky 1) pouze na základě skutečnosti, že u data 22. března 2012 je zapsáno, jaká další vyšetření jsou požadována, což vedlejší účastník nemohl k tomuto datu vědět, neboť výsledek mu přišel až 26.
března 2012 (č. l. 303). Na třech stranách svého rozhodnutí (č. l. 303, 304, 305) pak soud prvního stupně citoval zákonná ustanovení týkající se vedení zdravotnické dokumentace a následně konstatoval, že z originálu zdravotnické dokumentace je zřejmé, že vedlejší účastník tato zákonná ustanovení porušil, aniž by však tato porušení konkretizoval. Ústavní soud tedy nemůže souhlasit se stěžovateli, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsahuje detailní rozbor porušených zákonných ustanovení.
Odvolací soud doplnil dokazování výslechem znalce ustanoveného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že na základě tohoto výslechu a skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně žádné porušení zákonné povinnosti neshledal. Jestliže tedy sám soud prvního stupně pouze citoval zákonná ustanovení týkající se vedení zdravotnické dokumentace, aniž by podrobněji uvedl, které povinnosti z nich měl vedlejší účastník porušit, nelze po odvolacím soudu požadovat, aby se k stěžovateli tvrzenému, ale neexistujícímu detailnímu rozboru vyjádřil.
16. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i odvolací soud se s argumentací stěžovatelů ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu