Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Marcely Sklenářové, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem, sídlem Hřebíčkova 1320, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. května 2024 č. j. 60 Co 161/2022-908, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Břetislava Sklenáře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroků II. a IV. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 4. 2022 č. j. 38 C 118/2021-353 byl vedlejšímu účastníkovi jako žalobci přikázán ze společného jmění manželů (dále jen "SJM") pozemek p. č. st. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, pozemek p. č. st. X3, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., pozemek p. č. X4, X5, X6, p. č. st. X7, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. a pozemek p. č. X8, vše v k. ú. P., v obci Z. a zůstatek na (v rozsudku specifikovaném) účtu ve výši 35 137,80 Kč. Stěžovatelce jako žalované byl ze SJM přikázán do vlastnictví pozemek p. č. st. X9, jehož součástí je stavba (bydlení) bez č. p./č. e. a pozemek p. č. 10, vše v k. ú. P., v obci Z. a zůstatek na (v rozsudku specifikovaném) účtu ve výši 6 269,05 Kč. Vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádání podíl ve výši 1 564 434,37 Kč. Výrokem IV. byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 645 490 Kč a výrokem V. byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení v plné výši tak, jak budou vyčísleny samostatným usnesením.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že ze SJM účastníků do výlučného jmění vedlejšího účastníka přikázal a) pozemek p. č. st. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, pozemek p. č. st. X3, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., pozemek p. č. X5, pozemek p. č. X11, pozemek p. č. st. X7, jehož součástí je stavba (jiná stavba) bez č. p./č. e. a pozemek p. č. X12, to vše v k. ú. P., v obci Z., b) zůstatek na (v rozsudku specifikovaném) účtu ke dni 2.
6. 2020 ve výši 35 137,80 Kč. Ze SJM byly do výlučného jmění stěžovatelky přikázány a) pozemek p. č. st. X9, jehož součástí je stavba (bydlení) bez č. p./č. e. a pozemek p. č. X10, to vše v k. ú. P., v obci Z., b) zůstatek na účtu č. ke dni 2. 6. 2020 ve výši 6 269,05 Kč. Vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl ve výši 864 434,40 Kč (výrok I.). Výrokem II. krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Výrokem III. byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši jedné poloviny, a to náklady vzniklé před okresním soudem ve výši 10 499,50 Kč a náklady vzniklé před krajským soudem ve výši 16 489,60 Kč. Výrokem IV. byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši jedné poloviny, a to náklady vzniklé před okresním soudem ve výši 10 499,50 Kč a náklady vzniklé před krajským soudem ve výši 16 489,60 Kč.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
6. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03 , ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 , ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení nákladových výroků rozsudku krajského soudu, proti kterým není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
8. Dotazem učiněným na pracovnici informačního centra okresního soudu Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatelka dne 9. 8. 2024 a vedlejší účastník dne 12. 8. 2024 dovolání, o kterých dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.
9. Stěžovatelka tedy podává svoji ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému rozsudku krajského soudu (výroku I.) je v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem přípustné dovolání, které stěžovatelka a vedlejší účastník podali, a o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu a předjímal jeho rozhodnutí. Podání ústavní stížnosti je v takovém případě předčasné a tedy nepřípustné.
10. Uvedené platí i pro ústavní stížnost stěžovatelky směřující pouze proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si Ústavní soud je vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou jsou samostatně napadeny pouze výroky o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 ).
11. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, že by brojila výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435) a usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 ].
12. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj