Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti VETAMIX s.r.o., se sídlem v Praze 5, Brdlíkova 287/1d, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, č. j. 32 Cdo 4927/2015-171, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, č. j. 2 Cmo 260/2014-112, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2014, č. j. 48 Cm 189/2013-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Na základě odvolání stěžovatelky věc posuzoval Vrchní soud v Praze, který svým rozhodnutím ze dne 23. 6. 2015, č. j. 2 Cmo 260/2014-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V podaném odvolání stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení věci a současně i vadu řízení, která měla spočívat v nemožnosti doplnit dokazování o přechodu nároku na náhradu škody na stěžovatelku. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování o listinu označenou jako "Potvrzení ze dne 19.
6. 2015", kterou leasingová společnost mimo jiné potvrzuje, že na stěžovatelku přešlo vlastnické právo k vozidlu i právo na náhradu škody z titulu odpovědnosti za věc převzatou do opravy. Odvolací soud se následně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelka nebyla ve věci aktivně legitimována, když nebylo prokázáno, že by na ni nárok na náhradu škody přešel (cese nároku nebyla vyvozena ani z leasingové smlouvy či z dohody o vypořádání leasingu, ani z potvrzení ze dne 19. 6. 2015, nadto sama stěžovatelka v odvolacím řízení uvedla, že smlouva o postoupení pohledávky nebyla uzavřena), ačkoliv přisvědčil stěžovatelce, že škoda na vozidle vznikla objektivně.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním. Nejvyšší soud však svým usnesením ze dne 26. 4. 2016, č. j. 32 Cdo 4927/2015-171, dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť dle jeho názoru ve věci nebyly splněny předpoklady pro přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka sice namítala rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, avšak dovolací soud takový rozpor neshledal, když hodnocení odvolacího soudu ohledně skutečnosti, že nebyl prokázán přechod pohledávky na náhradu škody na stěžovatele, posoudil jako správné a judikatorně souladné.
5. Rozhodnutí soudů všech stupňů napadla stěžovatelka ústavní stížností. V té vedle rekapitulace dosavadního řízení zejména tvrdí, že postupem soudů bylo zasaženo do jejího práva na ochranu majetku, když ačkoliv stěžovatelka plně dostála všem svým závazkům z leasingové smlouvy a byla to ona, u níž došlo k podstatnému zmenšení majetkové sféry, bylo jí znemožněno efektivně se domáhat práva na náhradu škody, a to za situace, kdy byl najisto určen subjekt povinný k náhradě škody. Vytýká dále soudům, že jejich rozhodnutí jsou založena na přepjatém formalismu, kdy soudy nedostatečně reflektovaly smluvní autonomii vůle mezi stěžovatelkou a leasingovou společností, které shodně tvrdily, že pohledávka na náhradu škody byla z leasingové společnosti na stěžovatelku postoupena.
7. Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž definoval podmínky, za nichž lze označit vadnou aplikaci podústavního práva obecným soudem za zásah do základních práv či svobod jednotlivce [viz nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85), toto i ostatní rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže taková aplikace nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. V případě nyní projednávané ústavní stížnosti se však nejedná o shora popsaný případ. Podstatou této ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obecných soudů vedenými v rovině podústavního práva, zejména pak s jejich závěrem ohledně aktivní legitimace leasingového nájemce v řízení o náhradu škody na vozidle, jehož vlastníkem byla v době poškození leasingová společnost a dále s jejich závěry ohledně přechodu práva na náhradu škody v případě, kdy nebylo prokázáno uzavření smlouvy o postoupení pohledávky (přestože smluvní strany tvrdí, že pohledávka postoupena byla).
Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatelky má Ústavní soud za to, že se obecné soudy problémem aktivní legitimace stěžovatelky v řízení o náhradu škody řádně zabývaly, jejich právní závěry jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelky, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily a své právní názory přesvědčivě podepřely stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Obecným soudům nelze vytknout ani to, že by jejich rozhodnutí byla založena na přepjatém formalismu, když uzavřely, že v daném případě nedošlo k přechodu pohledávky na náhradu škody, jelikož z žádného předloženého důkazu nevyplývalo uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, pro niž zákon vyžaduje písemnou formu.
Požadavek písemné formy smlouvy o postoupení pohledávky je stanoven samotným zákonodárcem a Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti uzavřel, že v takovém případě je pro zjištění obsahu právního úkonu rozhodný projev vůle účastníků vyjádřený v písemné formě a nepostačuje stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu objektivně seznatelné. Sledování těchto principů pak nelze v žádném případě označit za přepjatý formalismus. Ostatně sám stěžovatel svá tvrzení ohledně uzavření smlouvy o postoupení pohledávky v průběhu řízení měnil a i v ústavní stížnosti nadále setrvává na tvrzení, že právo na náhradu škody mu svědčí zejména z důvodu zásahu do jeho majetkové sféry a nikoliv jako subjektu, na který byla pohledávka na náhradu škody postoupena.
9. Rovněž ani odmítnutí dovolání ze stany Nejvyššího soudu nevykazuje rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu, když odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání odmítnuto. Navíc stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, když ve své stížnosti, jak je uvedeno shora, pouze polemizuje s právními závěry soudů ohledně její aktivní legitimace v předmětném sporu.
10. Nad rámec shora uvedených závěrů Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k namítanému zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví stěžovatelky lze poukázat na to, že stěžovatelka získala v důsledku devinkulace pojistného plnění a současně prodeje poškozeného vozidla částku v celkové výši 939 790,- Kč. Ačkoliv stěžovatelkou předložený znalecký posudek stanovuje cenu vozidla v době poškození na částku 1 462 000,- Kč, nezohlednil tento posudek poškození vozidla, pro které bylo původně předáno do opravy.
Naopak vedlejší účastník 2 provedl ocenění vozidla ke dni předcházejícímu zničení vozidla neznámým vandalem na částku 950 280,- Kč, tedy na částku, která v podstatě odpovídá finančnímu plnění, které stěžovatelka do své majetkové sféry namísto poškozeného vozidla získala. Pokud stěžovatelka tuto částku srovnává s plněním, které uhradila leasingové společnosti na vypořádání vzájemných závazků při ukončení leasingové smlouvy, není takové srovnání namístě. I bez ohledu na shora uvedené je však nutno setrvat na názoru, že v případě posuzované ústavní stížnosti se obecné soudy nedopustily ničeho, co by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu vůči napadeným rozhodnutím a Ústavní soud nemá, k čemu dalšímu by se v této souvislosti vyjádřil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. září 2016
Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu