Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného JUDr. Hanou Kameníkovou, advokátkou, se sídlem v Třešti, Nádražní ul. č. 175, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 72/2009-61 ze dne 15. listopadu 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 658/2011-67 ze dne 4. dubna 2012, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Jihlavě žalobu, ve které se na žalovaném (obchodní společnosti JIPOCAR, spol. s. r. o.) domáhal omluvy a zaplacení částky 200 000 Kč spolu s náhradou nákladů řízení. Okresní soud v Jihlavě k žádosti stěžovatele rozhodl o přiznání osvobození od soudních poplatků. Poté, co Okresní soud v Jihlavě žalobu stěžovatele rozsudkem č. j. 12 C 6/2008-49 ze dne 21. 1. 2009 zamítl, podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Brně, jež odůvodnil tím, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci. V průběhu odvolacího řízení stěžovatel požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů, přičemž tuto žádost Krajský soud usnesením č. j. 49 Co 72/2009-61 ze dne 15. 11. 2010 zamítl s odůvodněním, že nebyly naplněny požadavky stanovené § 30 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Krajský soud uvedl, že se stěžovatel v řízení před soudem I. stupně adekvátně orientoval v hmotněprávní a procesněprávní problematice a neustanovením advokáta mu nehrozí žádná procesní újma. Dále odvolací soud uvedl, že stěžovatel netvrdil v žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů žádné konkrétní skutečnosti, které by ustanovení zástupce odůvodňovaly, a žádost opřel toliko o nepříznivé sociální a majetkové poměry.
3. Proti zmíněnému a touto ústavní stížností napadenému usnesení podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Na toto podání reagoval Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 658/2011-67 ze dne 4. 4. 2012 tak, že řízení o podaném odvolání zastavil. Nejvyšší soud rozvedl, že usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, je akcesorickým rozhodnutím soudu odvolacího vydaným v rámci odvolacího řízení, a není tedy možné proti němu v odvolacím řízení podat (další) odvolání k soudu vrchnímu.
4. Stěžovatel tvrdil, že výše napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a to především do práva na spravedlivý proces pramenícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práv zaručených čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítl, že ačkoliv má vysokoškolské vzdělání a v právu se určitým způsobem orientuje, je neustanovení zástupce z řad advokátů porušením zásady rovného postavení účastníků řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř.).
6. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
7. Ústavní stížnost je stran usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 72/2009-61 ze dne 15. listopadu 2010 pozdě podaná.
8. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění do 31. 12. 2012, bylo lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle ustanovení § 10 odst. 2 a § 201 o. s. ř. a contrario nelze proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému ve věci samé či rozhodnutí k němu akcesorickému, podat odvolání. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na zcela správné judikatorní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1535/99 ze dne 31. 5. 2001, dle nichž je Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů, příslušný i k rozhodnutí o zastavení řízení, jestliže proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno "odvolání". Stěžovatel se tak mýlí, domnívá-li se, že o jeho "odvolání" měl rozhodnout Vrchní soud v Olomouci.
10. Z uvedeného však plyne i závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu. Protože proti rozhodnutí krajského soudu nebylo možné podat řádný ani mimořádný opravný prostředek, začala plynout lhůta pro podání ústavní stížnosti den poté, co stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 72/2009-61 ze dne 15. listopadu 2010 obdržel. Protože tato lhůta marně proběhla, musel Ústavní soud ústavní stížnost v této části z důvodu uvedeného v ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (v senátu per analogiam) odmítnout.
11. Ústavní soud nad rámec uvedeného připomíná, že právo na spravedlivý proces tak, jak jej zakotvila Listina základních práv a svobod a stvrzuje i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze vykládat tak, že se jedná o nárok na to, aby instituty, které objektivní procesní právo účastníkům řízení nabízí, byly využity za všech okolností dle vlastních požadavků jednotlivých procesních subjektů. Bylo plně na úvaze krajského soudu, aby rozhodl, zda byly, nebo nebyly naplněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů dle § 30 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud shledal, že předpoklady naplněny nebyly a toto rozhodnutí řádně (srozumitelně a logicky) odůvodnil. Z pohledu dodržení principu procesní rovnosti účastníků soudního řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) Ústavní soud připomíná, že toto hledisko krajský soud pečlivě zvažoval (viz str. 2 napadeného usnesení poslední odstavec, věta třetí a násl.) a dospěl k závěru ústavně konformnímu.
12. V části ústavní stížnosti týkající se usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 658/2011-67 ze dne 4. dubna 2012 neshledal Ústavní soud porušení namítaných základních práv a svobod, neboť jak Nejvyšší soud správně uvedl, není v odvolacím řízení proti usnesení odvolacího soudu o zamítnutí ustanovení zástupce z řad advokátů odvolání přípustné; Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí podrobně vysvětluje, podle jakých zákonných ustanovení jednal, jakými úvahami byl veden, jeho závěry jsou logické a srozumitelné, a Ústavní soud z hlediska nároků kladených na obsah soudních rozhodnutí neshledal žádného prostoru pro přitakání stěžovatelovým námitkám.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým v. r. předseda senátu