Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Domy a byty s.r.o. se sídlem Šardice 13, zastoupené Mgr. Vladimírem Kůsem, advokátem se sídlem Vyšehradská 420/19, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 č. j. 70 Co 79/2024-200 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. října 2023 č. j. 10 C 63/2022-165, za vedlejšího účastenství Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
4. O žalobě stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézacího soudu rozhodnuto tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 5 060 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž v rozsahu částky 16 275 Kč byla žaloba stěžovatelky zamítnuta (výrok II.). Výroky III. - V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náklady řízení (výrok II.).
5. Ústřední námitkou stěžovatelky je nesouhlas s výší tzv. pevných nákladů, o které byla snížena stěžovatelkou uhrazená výše nájemného za náhradní vozidlo. Obecné soudy vyšly při stanovení výše pevných nákladů ze znaleckého posudku Stanislava Bartoně. Tomu stěžovatelka vytkla, že výpočet provedl na základě 20 let starého vzorce a nevycházel ze skutečných nákladů na provoz vozidla, ale jeho opotřebení určil na základě počtu ujetých kilometrů s náhradním vozidlem. Stěžovatelka má za to, že jí obecné soudy upřely právo na plnou reparaci nákladů vzniklých jí v souvislosti s dopravní nehodou.
Má za to, že od ní nelze požadovat, aby doplácela na nehodu, kterou nezavinila. Obecné soudy podle stěžovatelky nepřihlédly též k tomu, že hodnota poškozeného vozidla se následkem dopravní nehody snížila. Z uvedených důvodů považuje stěžovatelka výpočet tzv. pevných nákladů zahrnující amortizaci poškozeného vozidla dle ujetých kilometrů s náhradním vozidlem za nemravný, nespravedlivý a jsoucí v rozporu s účelem institutu náhrady škody. Závěrem stěžovatelka uvedla, že si je vědoma nízké výše žalované částky, avšak s ohledem na počet dopravních nehod se dle jejího názoru jedná o poměrně zásadní věc, která se dotýká velkého počtu poškozených.
7. Úvodem Ústavní soud připomíná skutečnost, kterou připouští i stěžovatelka, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadenými rozsudky dosahovalo nízké výše (žalovaná byla částka 21 335 Kč, přičemž co do částky 5 060 Kč byla stěžovatelka úspěšná a co do částky 16 275 byla žaloba zamítnuta). Dle náhledu Ústavního soudu se tak jedná o částku bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští nejen odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nýbrž i dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je v podstatě s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421), ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Bylo by proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně ostatně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; v praxi pak např. rozhodnutí ze dne 20. 9. 2011 ve věci Kiousi proti Řecku (č. 52036/09) nebo ze dne 21. 2. 2012 ve věci Šumbera proti České republice (č. 48228/08)].
8. Nad nezbytnou míru odůvodnění Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci jde "pouze" o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny zjevně nedosahují. Obecné soudy srozumitelně a logicky vysvětlily, z jakých skutečností vyšly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jejich závěry jsou plně akceptovatelné a nelze je považovat ani za jakkoliv vybočující či překvapivé. Ústavní soud tak neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
9. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu