Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Vodseďálkové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Michelská 81, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 14 C 42/2009-374 ze dne 5. 9. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 58/2013-457 ze dne 17. 4. 2013, a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2013, se stěžovatelka domáhala odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky proti žalované - společnosti Česká znalecká, a. s., IČ: 25260138, o zaplacení škody ve výši 974 500 Kč s příslušenstvím, kterou jí měla způsobit žalovaná vypracováním nesprávného znaleckého posudku ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 201/2004.
Obecné soudy podle mínění stěžovatelky v předmětné věci nehodnotily důkazy nestranně, naopak vycházely toliko z účelově zavádějících tvrzení žalované, důkazy navrhované stěžovatelkou neprovedly, její námitky a výhrady k rozporovanému znaleckému posudku, opírající se o příslušné právní předpisy, nevzaly v potaz a v rozporu s judikaturou nahradily vlastním názorem objektivní stanovisko nezávislého znalce. Tímto postupem obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl.
38 odst. 2 Listiny, čímž jí současně odepřely právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V závěru svého podání stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost "napadeného rozsudku". Dle připojeného odůvodnění byla na jeho podkladě, k vymožení nákladů soudního řízení, zahájena exekuce proti stěžovatelce a jí tak hrozí vznik újmy v podobě exekučního prodeje domu, ve kterém bydlí.
Z obsahu ústavní stížnosti a aplikace InfoSoud na adrese www.justice.cz dále vyplývá, že stěžovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 58/2013-457 ze dne 17. 4. 2013 souběžně s ústavní stížností dovolání, o němž Nejvyšší soud dosud nerozhodl.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012] využije.
Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce viz podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Není přitom podstatné, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (např. žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř.).
V projednávané věci je pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti určující v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7. a čl. IV odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb. právě nová právní úprava, neboť k vydání stěžovatelkou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo po 1. 1. 2013. Poslední prostředek k ochraně práva stěžovatelky představuje tedy i v tomto případě dovolání, které, aby se mohl Ústavní soud vůbec ústavní stížností stěžovatelky zabývat, je třeba vždy (pokud procesní předpisy jeho přípustnost nevylučují) vyčerpat. Tím, že o podaném dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dosud nerozhodl, uvedená podmínka naplněna nebyla.
Ústavní soud současně neshledává důvod pro to, aby, jak navrhovala stěžovatelka, vyčkával "vyslovení přípustnosti podaného dovolání Nejvyšším soudem a poté aby dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyslovil přípustnost ústavní stížnosti", neboť tímto postupem by zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
Nutno též dodat, že pokud by stěžovatelkou podané dovolání neuspělo, tj. dovolací soud by rozhodl, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je stěžovatelce podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 1075/13 ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1026/13 ze dne 18. 4. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Za daných okolností však Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout. Stejný osud přitom sdílí i akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2013
Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj