Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. Š., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Šťáhlavce 1105/16, Praha 6, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 8. 2009 č. j. 20 Nc 5006/2009-32, za účasti Okresního soudu v Kladně jako účastníka řízení, a Oblastní nemocnice Kladno, a.s., nemocnice Středočeského kraje, IČ: 27256537, se sídlem Vančurova 1548, Kladno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel tvrdil, že citovaným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a do práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože obecný soud odlišně od jeho přesvědčení posoudil počet úkonů právní služby, dále mu soud neoznámil úmysl aplikovat ustanovení § 18 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ačkoli tak učinit měl, neboť tu - dle přesvědčení stěžovatele - jsou dány "identické ústavněprávní konotace" k aplikaci ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
V důsledku uvedeného nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení, kterou očekával.
5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecného soudu, spočívající v kritice soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65). Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s jím provedeným skutkovým a právním posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Ústavní soud je tak stěžovatelem stavěn do role další odvolací instance, byť mu tato (s ohledem na ústavní vymezení) funkce nepřísluší.
6. Ústavní soud předesílá, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními zákonů, upravujících postup v řízení, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Z tohoto pohledu ale nebylo možno napadenému rozhodnutí nic vytknout.
7. Z obsahu ústavní stížnosti je dále zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadeného rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatel zřejmě podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví.
8. Ústavní soud se naopak ztotožňuje s rozhodnutím obecného soudu. Sdělení soudnímu exekutorovi, že vedlejší účastník svoji povinnost splnil, nebo informace o bankovním spojení pro zaplacení náhrady nákladů řízení není úkonem právní služby ve věci samé, za nějž by bylo možno žádat náhradu nákladů řízení (ve výši odměny za zastupování účastníka advokátem). Stejně tak je nepřípadné očekávání stěžovatele, domníval-li se, že ho obecný soud bude upozorňovat na užití ustanovení § 18 odst. 1 citované vyhlášky. Domnělá podobnost s procesní situací při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. tu není dána, neboť užití posledně jmenovaného ustanovení je na vůli a uvážení soudu. Citované ustanovení vyhlášky však soudu obdobný prostor neposkytuje. Stěžovatel si tak měl a musel být vědom toho, že soudu ani jiný postup, než aplikace ustanovení § 18 odst. 1 zmíněné vyhlášky, nezbývá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu