Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Evou Foltýnovou, advokátkou, sídlem Školská 694/32, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 13. 5. 2025, č. j. 15 Co 156/2025-243, a výrokům I. a II. rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 22. 1. 2025, č. j. 0 P 12/2024-185, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a 1) P. J., a 2) nezletilého P. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Pelhřimově ("okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na svěření nezletilého vedlejšího účastníka řízení do její péče (výrok I) a nově upravil styk s nezletilým v režimu běžném i prázdninovém. Současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna převzít nezletilého ve stanovenou dobu v místě bydliště vedlejšího účastníka a na tomtéž místě ho vrátit a že vedlejší účastník je povinen nezletilého na styk se stěžovatelkou řádně připravit, styk jí umožnit, nezletilého předat a převzít a se stěžovatelkou spolupracovat (výrok II).
2. K odvolání stěžovatelky a opatrovníka nezletilého ve věci rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ("krajský soud"), který rovněž napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu změnil ve výroku o úpravě styku s nezletilým, přičemž nově nastavil jeho harmonogram v režimu běžném i v režimu prázdninovém (výrok I).
3. Stěžovatelka s rozhodnutími soudů nesouhlasí, napadá je ústavní stížností, jíž se domáhá jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatelka má za to, že v řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, které by odůvodnily stanovení pouze minimálního styku s nezletilým. Soudům vytýká, že nevzaly v potaz vazbu na polorodého bratra nezletilého vedlejšího účastníka řízení, který s ní žije ve společné domácnosti. Odkazuje rovněž na nálezy Ústavního soudu zdůrazňující presumpci ve prospěch střídavé péče. Závěrem odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 894/2025 ze dne 23. 7. 2025, který považuje za přiléhavý na nyní posuzovanou věc.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé, nebo - což je v nyní posuzovaném případě podstatné - jakým způsobem (co do formy, rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti.
Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě tyto soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud proto k přezkumu rozhodnutí ve věcech rodinných přistupuje rezervovaně a v tomto ohledu je povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
8. Podstata stěžovatelčiných námitek směřuje k úpravě styku s jejím nezletilým synem (pozn. Ústavního soudu: jak bylo vysvětleno výše, Ústavní soud se nemůže zabývat námitkami směřujícími k úpravě péče). Na rozdíl od stěžovatelky však Ústavní soud nehodnotí harmonogram styku nastavený krajským soudem jako extrémní či jinak zasahující do jejích ústavně zaručených práv.
9. Jak vyplynulo z napadeného rozhodnutí, nezletilý se stýká se stěžovatelkou každý lichý víkend v roce od pátku do neděle na základě rozsudku č. j. 6 Nc 1048/2023-30 ze dne 13. 12. 2023, jímž okresní soud schválil dohodu rodičů o výchovných poměrech nezletilého. Styk s nezletilým probíhá pravidelně, takže stěžovatelka má od rozchodu rodičů kontakt se synem, který v nyní posuzovaném řízení navrhla rozšířit i na svátky a prázdniny (srov. rozsudek krajského soudu, bod 13). Tomuto požadavku na rozšíření styku obecné soudy při zohlednění "jistého posunu" v postoji nezletilého (srov. tamtéž) a jeho kritickém zhodnocení ve své podstatě vyhověly, byť ne zcela dle návrhu předkládaném stěžovatelkou.
10. Napadené rozhodnutí krajského soudu přesto nelze označit za překvapivé, a to již proto, že opatrovník, který v nyní posuzovaném případě podával odvolání, navrhoval úplné zamítnutí stěžovatelčina návrhu na rozšíření styku s nezletilým (srov. rozsudek krajského soudu, bod 5). Ústavní soud si je vědom toho, že každá hodina navíc strávená se svým dítětem představuje obvykle pro každého rodiče jedinečnou chvíli velké důležitosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 180/23 ze dne 29. 8. 2023, bod 19), nicméně konstatuje, že omezení styku (myšleno oproti režimu nastavenému okresním soudem), není tak výrazné jako v případě projednávaném pod sp. zn. II. ÚS 894/25 , a tedy samo o sobě nezakládá důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
11. Pro Ústavní soud je dále podstatné, že krajský soud dostatečně respektoval participační práva nezletilého (srov. napadený rozsudek, bod 10). Krajský soud dle názoru Ústavního soudu dostál rovněž požadavku (srov. cit. nález sp. zn. II. ÚS 894/25 ), aby soudy při rozhodování o úpravě styku dítěte s nerezidentním rodičem zohlednily nejen jeho schopnost o dítě pečovat, ale též aktivně hledaly a stanovily konkrétní a postupně rozšiřující se režim styku, který umožní dítěti postupně si na kontakt s rodičem zvyknout, i za cenu dočasného nepohodlí.
Krajský soud např. při stanovení režimu styku v době letních prázdnin vycházel z toho, aby stěžovatelka mohla se synem případně uskutečnit prázdninový pobyt mimo bydliště, a aby si nezletilý na delší pobyt u stěžovatelky postupně zvykl (tamtéž, bod 14). Konečně, jak již bylo řečeno, krajský soud kriticky přehodnotil stanovisko nezletilého, který sice odmítl rozšíření styku se stěžovatelkou, ale neuvedl pro to žádný zásadní důvod, resp. jistý diskomfort spjatý s pobytem u stěžovatelky (např. přespávání v obývacím pokoji, věci na židli) nepovažoval za důvod, který by vyloučil rozšíření stávajícího styku (tamtéž, bod 13).
12. Ústavní soud konstatuje, že závěry krajského soudu v rámci ústavního přezkumu obstojí. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud kladl důraz především a právě na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Krajský soud obdobně jako okresní soud (srov. rozsudek okresního soudu, bod 8) zohlednil, že nezletilý má psychicky blíž k otci, současně ale přistoupil k rozšíření styku se stěžovatelkou v době prázdnin a státních svátků s vizí, že nezletilý si na delší pobyty u stěžovatelky navykne. Tímto vytvořil prostor pro případnou další budoucí změnu v režimu styku s nezletilým.
13. Byť si je stěžovatelka s ohledem na obsah svého návrhu předloženého obecným soudům této možnosti dobře vědoma, Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných, a tedy nezměnitelných, jak vyplývá z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní posuzovaném případě zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (zejména přání dítěte).
Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilého nevyžadují změnu jeho výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu k jejich nezletilému synovi, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ve vztahu k výroku II rozsudku krajského soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k výroku I rozsudku okresního soudu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a ve vztahu k výroku II rozsudku okresního soudu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu