Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Junkové, zastoupené Mgr. Martou Adámkovou, advokátkou, sídlem Marešova 305/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, č. j. 33 Cdo 3544/2023-327, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2023, č. j. 13 Co 83/2023-222, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vladka Nováka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník daroval stěžovatelce (dceři manželky) blíže specifikované pozemky a na nich stojící rodinný dům, a to za účelem uspokojování bytové potřeby její a jejich dětí. Později se vztahy v rodině zhoršily natolik, že vedlejší účastník odvolal svůj dar pro nevděk stěžovatelky a následně se žalobou domáhal určení, že jsou předmětné nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví.
2. Okresní soud Brno-venkov ("okresní soud") žalobu vedlejšího účastníka zamítl (rozsudek ze dne 18. 1. 2023, č. j. 7 C 36/2022-171), Krajský soud v Brně však rozhodnutí okresního soudu změnil a určil, že je vedlejší účastník vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Konstatoval, že k odvoláním daru byly splněny podmínky, a došlo tedy k obnovení vlastnického práva vedlejšího účastníka. Kasační stížnost stěžovatelky pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustnou, neboť se krajský soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Úvaha krajského soudu, že porušením příslibu nemovitosti neprodat "cizímu" stěžovatelka jako obdarovaná dárci - ať již úmyslně, nebo z hrubé nedbalosti - ublížila tak, že zjevně porušila dobré mravy, není nepřiměřená. Jednáním stěžovatelky tedy byly naplněny podmínky pro odvolání daru, jak je upravuje § 2072 o. z.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje řízení před obecnými soudy a obsáhle se věnuje vývoji situace a vzájemných vztahů v rodině. Poukazuje a přiloženým rozsudkem okresního soudu 34 C 57/2020-128 dokládá konfliktní chování své matky - manželky vedlejšího účastníka vůči ní, při kterém musela zasahovat i Policie České republiky.
4. Stěžovatelka popírá, že by s vedlejším účastníkem uzavřela dohodu, že nemovitost neprodá, nezcizí ji a nezatíží, resp. že nemovitost zůstane v rodině a bude sloužit k bydlení jí a jejím dětem. Tuto skutečnost si podle stěžovatelky krajský soud dovodil ze své vůle a v rozporu s § 118b o. s. ř. Soud prvního stupně se takovou dohodou nezabýval a ani žalobce ji neuváděl ve své žalobě. Krajský soud přitom účastníky nepoučil, že takto nově (a zcela odlišně od právního hodnocení soudu prvního stupně) hodlá spornou situaci hodnotit, a nedal stranám (zejména stěžovatelce) možnost se k tomuto postupu vyjádřit. Stěžovatelka proto namítá porušení zásady koncentrace řízení a dvojinstančnosti řízení.
5. Ačkoliv stejnou námitku uplatnila již v podaném dovolání, Nejvyšší soud se jí nikterak nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ní nevypořádal. Na nedostatečnost odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu poukazuje stěžovatelka rovněž v případě závěru, že se krajský soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, neboť jej Nejvyšší soud nepodepřel žádným konkrétním rozhodnutím.
6. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť shledal, že je právní posouzení, na němž napadené rozhodnutí spočívá, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka namítá, že v tomto případě měl ale Nejvyšší soud označit konkrétní rozhodnutí, která takovou ustálenou praxi dokládají. Z napadeného usnesení však vyplývá, že Nejvyšší soud při hodnocení přípustnosti dovolání vyšel - oproti tvrzení stěžovatelky - ze čtyř rozhodnutí, ve kterých se v minulosti podrobně zabýval otázkou, jakým jednáním obdarovaného může dojít k naplnění podmínek pro odvolání daru a jakým způsobem je nutné takové jednání hodnotit. Konkrétní rozhodnutí označil v argumentaci na stranách 3-4 napadeného usnesení, Ústavní soud proto nemůže námitce stěžovatelky přisvědčit.
9. Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší soud nevyjádřil k námitce porušení zásady dvojinstančnosti. Jak však stěžovatelka sama v dovolání podotkla, tato skutečnost nezakládá samostatný dovolací důvod. K takové vadě dovolací soud přihlédne pouze u přípustného dovolání. Jelikož dovolání přípustné nebylo, Nejvyšší soud se touto vadou - ve shodě s konstatováním stěžovatelky - nezabýval. Ústavní soud k tomu pouze doplňuje, že v řízení o žalobě na určení vlastnického práva k darované věci po odvolání daru jde primárně o posouzení důvodů, které dárce uvádí v odvolání daru. Jde o to, zda jsou dostatečně konkrétní a zda dárce prokázal, že obdarovaný jednáním popsaným v odvolání daru naplnil podmínky § 2072 občanského zákoníku. Pouze tímto způsobem lze posoudit, zda nastaly právní účinky odvolání daru a vlastnické právo obdarovaného zaniklo.
10. Vedlejší účastník uvedl jako jeden ze čtyř důvodů odvolání daru rovněž porušení závazku stěžovatelky darovanou nemovitost neprodat, a proto se posouzením tohoto důvodu obecné soudy musely zabývat. Ačkoliv krajský soud ostatní důvody vyhodnotil jako nedostatečně určitě vymezené, případně popisované jednání stěžovatelky nepovažoval za zjevně porušující dobré mravy, v případě porušení závazku neprodat darované nemovitosti (o jehož existenci nemá ani Ústavní soud pochybnosti) shledaly soudy podmínky pro odvolání daru za splněné.
Z výše uvedeného vyplývá, že není pravda, že se krajský soud sám, bez návrhu účastníků řízení a pouze ze své vůle a v rozporu s § 118b o. s. ř. začal otázkou dodržení dohody stěžovatelkou zabývat. Současně není důvodná ani námitka, že krajský soud stěžovatelku neupozornil, že bude takto (podle stěžovatelky nově) věc posuzovat, a nedal jí prostor se vyjádřit. Odvolání daru bylo primárně adresováno jí, a proto měla od počátku možnost se proti všem jeho důvodům bránit. Z napadeného rozsudku krajského soudu přitom vyplývá, že se stěžovatelka k závazku neprodat nemovitosti vyjadřovala - krajský soud k tomu odkazuje například na str.
4 podání stěžovatelky ze dne 16. 5. 2022 (číslo listu 76).
11. Ústavní soud konstatuje, že v ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal a přijatým závěrům nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je ani považovat za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem zdejší soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu.
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu