II.ÚS 229/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 9 To 414/2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního osudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 1. 2025, č. j. 37 Nt 1602/2025-11, a to z důvodu podle § 67 písm. b), c) trestního řádu. Usnesením státního zástupce ze dne 6. 3. 2025 bylo rozhodnuto o pominutí vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu.
3. Obvodní soud rozhodl v hlavním líčení usnesením ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 64 T 47/2025, o dalším trvání vazby tak, že stěžovatele propustil na svobodu a zároveň přijal jeho písemný slib; vyslovil nad ním dohled probačního úředníka; uložil mu předběžné opatření zákazu styku s poškozenou A. Z. a předběžné opatření zákazu požívat alkoholické nápoje a jiné návykové látky. Obvodní soud také nepřijal záruku matky stěžovatele za jeho další chování a uzavřel, že důvod vazby předstižné u stěžovatele bezesporu trvá, a odkázal na svá předchozí rozhodnutí ve věci. K závěru o propuštění stěžovatele z vazby fakticky dospěl na základě vyvstalé skutečnosti, kdy nebylo možno efektivně zajistit výslech poškozené jako svědkyně v hlavním líčení.
4. Státní zástupce napadl usnesení obvodního soudu stížností, jež byla Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") shledána důvodnou. Městský soud tedy podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele ponechává ve vazbě z důvodu existence vazby předstižné a v návaznosti na tento výrok zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Nepřijal jeho písemný slib a vyslovil, že nelze dosáhnout účelu vazby dohledem probačního úředníka ani některým z předběžných opatření.
Dále nepřijal ani záruku matky za chování stěžovatele a uvedl, že jeho závěr vyplývá především ze znaleckého zkoumání stěžovatele, na jehož základě je jeho osobnost hodnocena jako poruchová, nezdrženlivá, egocentrická, se sníženou frustrační tolerancí a s diagnostikovanou závislostí na alkoholu. To vše za situace, kdy se stěžovatel dle obvinění, resp. obžaloby měl dopustit násilné trestné činnosti, k níž mělo dojít krátce po skončení zkušební doby podmíněného odsouzení za jiný trestný čin násilné povahy. Městský soud uzavřel, že za této situace nelze vazbu nahradit alternativními opatřeními.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že ve vazbě se nachází již déle než rok, od března 2025 pak výlučně z důvodu vazby předstižné. Již od samého počátku trestního řízení stěžovatel odmítá, že by se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu. Stěžovatel spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení.
6. Dne 23. 1. 2026 byla poškozená vyslechnuta v hlavním líčení, avšak její výpověď nevedla k odstranění pochybností o skutkovém ději, naopak je dále prohloubila. Tyto skutečnosti zvyšují pochybnosti, zda se skutek vůbec stal, popřípadě zda jej spáchal stěžovatel. Přitom výpověď poškozené je jediným přímým důkazem ve věci.
7. Městský soud vycházel podle stěžovatele pouze z téměř rok starého znaleckého posudku, z něhož nadto vyplývá, že stěžovatelův pobyt na svobodě není z úzce psychiatrického hlediska nebezpečný. Městský soud dále nepřípustně zohledňuje (trestní) minulost stěžovatele. Stěžovatel nyní již jeden rok abstinuje, neboť je ve vazbě. Odkaz na syndrom závislosti proto není na místě. Městský soud ani nerespektoval požadavky na tzv. zesílené vazební důvody.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. U vazebních řízení Ústavní soud opakovaně judikuje, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do rozhodnutí obecných soudů se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl.
Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469)].
11. Stěžovatel zpochybňuje tzv. důvodné podezření, neboť uvádí, že se skutku nedopustil. V této souvislosti však nepředkládá žádnou argumentaci vyjma hodnocení důkazů, tj. především (ne)věrohodnosti a obsahu výpovědi poškozené v hlavním líčení. Ústavní soud sám, nota bene v této fázi řízení, kdy ještě nebylo rozhodnuto o vině a trestu, není oprávněn důkazy ve věci provedené jakkoliv hodnotit. V této fázi řízení Ústavnímu soudu postačí, že soudy se zabývaly existencí tzv. důvodného podezření podle § 67 trestního řádu a že uvedené podezření stále trvá. Tento závěr je zřejmý z obou napadených usnesení.
12. Stěžovatel dále zpochybňuje existenci vazebního důvodu vazby předstižné. S touto námitkou se opět nelze ztotožnit. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že existence důvodu předstižné vazby podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby tedy musí soudy vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti.
Zde je nutno zdůraznit, že i obvodní soud, který stěžovatele z vazby propustil, je toho názoru, že u stěžovatele trvá nadále důvod vazby předstižné v plné intenzitě (viz bod 6. usnesení obvodního soudu). Rozdílná byla u obvodního soudu a městského soudu toliko úvaha o možnosti nahradit vazbu alternativními opatřeními. Důvody vazby předstižné jsou dány především problematickou osobností stěžovatele, která je narušená, agresivní, egocentrická a s abúzem alkoholu. Městský soud zjevně neuvěřil ani stěžovatelově deklarované sebereflexi, což lze u důvodů vazby předstižné považovat za velmi významný prvek, který výrazně ovlivňuje, zda obviněný bude na svobodě jednat závadově, či nikoliv.
Ústavní soud je tedy toho názoru, že důvody vazby předstižné nadále existují a považuje napadené usnesení z hlediska naplnění důvodů vazby předstižné za logicky a řádně odůvodněné a ústavně souladné.
15. Ze stěžovatelovy argumentace lze dále dovodit, že brojí proti nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí z hlediska možnosti uplatnění alternativních opatření nahrazujících vazbu. I s touto námitkou se však městský soud řádně vypořádal, když v návaznosti na existenci důvodu vazby předstižné uzavřel (bod 11. napadeného usnesení), že osobnost stěžovatele je velmi problematická a riziková.
S ohledem na závěry znaleckého zkoumání a povahu spáchaných skutků městský soud dospěl k závěru, že na svobodě především nelze efektivně zabezpečit, aby stěžovatel zejména nevešel ve styk s poškozenou. Naplnění předběžného opatření zákazu požívání návykových látek pak vidí jako zcela nereálné. Stejně tak hodnotí i dohled probačního úředníka, který nezajistí každodenní monitoring stěžovatele. Záruka matky je pak taktéž zcela neefektivní, stejně jako jeho písemný slib.
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě obecný soud, který hodnotí podle konkrétních okolností případu možnost uložení alternativních opatření nahrazujících vazbu, přičemž zejména u tzv. předstižné vazby je nutno přihlédnout k povaze a závažnosti trestné činnosti, z níž je osoba obviněna. U stěžovatele jde o trestnou činnost proti životu, zdraví, osobní svobodě, nadto spojenou s požíváním alkoholu, který umocňuje negativní rysy jeho osobnosti. Ochrana poškozené, resp. společnosti potom představuje významné hledisko při posouzení, zda alternativní opatření uložena budou, či nikoliv.
Stěžovatel v této souvislosti namítá, že po celou dobu vazby abstinuje, a tudíž by mu abúzus alkoholu neměl být kladen k tíži. K tomu Ústavní soud podotýká, že uvedená nucená abstinence rozhodně neznamená, že stěžovatel již závislostí netrpí. Městský soud tedy nepochybil, vycházel-li ze skutečnosti, že stěžovatel je stále závislý na alkoholu. Stěžovatel se nepodrobil léčbě závislosti a ani v takovém případě by nebyl relaps vyloučen. Ústavní soud proto považuje i tyto závěry městského soudu za logické, plně přezkoumatelné a prosté svévole.
17. Ústavní soud dále podotýká, že již pominul důvod, proč obvodní soud propustil stěžovatele z vazby (z důvodu nemožnosti výslechu této svědkyně), neboť sám stěžovatel zdůraznil, že poškozená již byla vyslechnuta v hlavním líčení v procesním postavení svědka, a to v lednu 2026. Lze proto předpokládat, že stadium hlavního líčení bude v brzké době skončeno. Tato skutečnost dále zesiluje vazební důvod vazby předstižné.
18. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu