Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Libora Vaňka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024 č. j. 25 Cdo 759/2024-368 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2023 č. j. 29 Co 27/2023-271, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2023 č. j. 29 Co 27/2023-320, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Marcely Kolibové, advokátky, sídlem Třeboradická 755/9, Praha 8 - Kobylisy, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručené čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 7. 2022 č. j. 7 C 232/2021-236 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici omluvy a zaplacení částky 50 000 Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Obvodní soud usnesením ze dne 10. 8. 2023 č. j. 7 C 232/2021-292 osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal a zamítl jeho žádost o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Důvodem bylo, že stěžovatel řádně nedoložil své majetkové poměry. K odvolání stěžovatele městský soud usnesením ze dne 23. 10. 2023 č. j. 29 Co 280/2023-318 usnesení okresního soudu potvrdil.
4. Usnesením ze dne 3. 11. 2023 č. j. 7 C 232/2021-323 obvodní soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. Stěžovatel požádal o posečkání s jeho úhradou. Obvodní soud usnesením ze dne 6. 12. 2023 č. j. 7 C 232/2021-334 vyzval stěžovatele, aby do 30 dnů uhradil soudní poplatek za dovolání ve výši 7 000 Kč, s tím, že předchozím rozhodnutím byl nesprávně vyměřen. Tento poplatek stěžovatel zaplatil, načež obvodní soud věc předložil Nejvyššímu soudu.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 3. 2024 č. j. 25 Cdo 759/2024-350 stěžovatele vyzval k doplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 7 000 Kč. Vyšel z toho, že předmětem rozhodnutí napadeného dovoláním je jednak nárok na omluvu, jednak na náhradu nemajetkové újmy, a tudíž se soudní poplatek stanoví podle položky 23 bodu 1 písm. d) sazebníku poplatků, jenž tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Stěžovatel na to zareagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků, eventuálně žádostí hradit soudní poplatek ve splátkách po 1 000 Kč, a to s odůvodněním, že uvedenou částkou nedisponuje, protože musel hradit soudní poplatky v jiných řízení.
6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že i když stěžovatel v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl jiný důvod než předtím, vyhovět mu nelze, neboť ani v tomto případě nedoložil své majetkové poměry. Dále konstatoval, že není možné placení poplatku ve splátkách z toho důvodu, že jde o institut správy daní a jeho funkci v občanském soudním řízení plní osvobození od soudních poplatků, prodloužení soudcovské lhůty ke splnění poplatkové povinnosti, případně možnost pokračovat v řízení podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Prodloužení lhůty kvůli požadované délce cca 7 měsíců podle Nejvyššího soudu nepřipadá v úvahu a pro postup podle posledně uvedeného ustanovení nebyly splněny podmínky.
7. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že ve svém podání ze dne 8. 4. 2024 namítl nesprávné vyměření poplatku, přičemž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1215/2013, podle kterého jde o jeden integrální nárok na ochranu osobnosti. Poukázal i na "nesystémovost situace", která má spočívat v tom, že dovolání je vyloučeno při požadovaném plnění do 50 000 Kč, avšak ohledně nepeněžního plnění z téhož skutku, tj. omluvy, je přípustné, takže kdyby vzal své dovolání zpět ve vztahu k omluvě, aby se vyhnul doměření soudního poplatku, tak by jeho dovolání bylo zřejmě nepřípustné. Poté stěžovatel - podle svých slov - "legitimně vyčkával" rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho návrzích a námitkách, kterými upraví své procesní jednání, uvedený soud však dovolací řízení zastavil, aniž by vypořádal s jeho argumentaci týkající se výměry soudního poplatku a s návrhy, které by mu zachovaly přístup k dovolacímu soudu. V této souvislosti upozorňuje, že doložil zaplacení soudních poplatků v jiných řízeních a že na tyto výdaje si musel vypůjčit od třetích osob, kteréžto nové skutečnosti však Nejvyšší soud neshledal relevantními, a ani neuvedl, proč (podle jakého zákonného ustanovení) stanovení lhůty v požadované délce 7 měsíců nepřipadá v úvahu (a kolik by v úvahu přicházelo).
8. Názor Nejvyššího soudu, že pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích nebyly splněny podmínky, má podle stěžovatele patrně plynout z "naprosté nevěrohodnosti doložených poměrů" v souvislosti s žádostí o osvobození od soudních poplatků. To stěžovatel odmítá, přičemž obecným soudům vytýká nedbalý způsob, jakým o této otázce rozhodly, s tím, že je zcela nemajetný. Doplňuje, že proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení by se bránil ústavní stížnosti, ale poté, co obvodní soud výši poplatku snížil, půjčil si a poplatek uhradil.
9. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že nikoliv řádně a "nepřezkoumatelně" aplikoval zákonné podmínky upravující odpovědnost advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie, včetně judikaturní praxe týkající se tzv. doktríny excesu při zásahu do osobnostních práv při plnění zákonem uložené povinnosti. Požaduje, aby obecné soudy přezkoumaly činnost vedlejší účastnice, která zastupovala protistranu v jiném řízení, a to v tom ohledu, zda ji lze ještě podřadit po zákonnou licenci výkonu práv a povinností advokáta.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti tomuto rozhodnutí žádný procesní prostředek neměl k dispozici.
11. Domáhá-li se stěžovatel zrušení rozsudku městského soudu, ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Dovolání v posuzované věci bylo (mělo být) mimořádným opravným prostředkem podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a tudíž bylo stěžovatelovou povinností podle § 75 odst. 1 téhož zákona ho (řádně) vyčerpat, tzn. podat tak, aby se dovolací soud v prvé řadě mohl zabývat tím, zda je naplněn některý ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). To stěžovatel neučinil, když neuhradil soudní poplatek za dovolání, pročež Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil. Na takové dovolání je pak nutno nahlížet, jako by vůbec nebylo podáno.
12. Dlužno dodat, že nebylo-li dovolání, jak stěžovatel sám naznačuje, proti rozhodnutí městského soudu, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 50 000 Kč, přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], měl za povinnost ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku městského soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Tento rozsudek byl stěžovateli doručen dne 20. 4. 2023, a vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána dne 14. 8. 2024, je zřejmé, že se tak stalo po zákonem stanovené lhůtě. Nicméně stěžovatel byl městským soudem poučen o přípustnosti dovolání proti jím vydanému rozsudku (jako celku), a tudíž by nebylo možné klást stěžovateli k tíži, že tento mimořádný opravný prostředek podal.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že Nejvyšší soud nesprávně vyměřil poplatek za dovolání, přičemž poukazuje na usnesení sp. zn. 30 Cdo 1215/2013. Tento judikaturní odkaz je však nepřiléhavý, neboť se týká jiných položek sazebníku poplatků (konkrétně položky 3 a položky 4 bodu 6), přičemž znění těchto ustanovení je odlišné od znění (pro danou věc relevantní) položky 23 bodu 1. Interpretace a aplikace uvedeného ustanovení jakožto podústavního práva je věcí obecných soudů a Ústavní soud je do daného procesu oprávněn zasáhnout, trpí-li zcela zásadními vadami, tj. takovými, které mají zpravidla podobu excesů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn.
Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. V posuzované věci připadá v úvahu pouze exces v podobě nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, ovšem takové pochybení Ústavní soud nezjistil.
15. Dále stěžovatel uvádí, že podal k Nejvyššímu soudu žádost o osvobození od soudních poplatků, kterou odůvodnil úhradou soudních poplatků v jiných řízeních. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli v průběhu soudního řízení dostalo dostatečného poučení o tom, jaké skutečnosti jsou z hlediska § 138 odst. 1 o. s. ř. rozhodné a jakým způsobem je třeba tyto doložit. Stěžovatel v soudním řízení řádně své poměry neprokázal, a tudíž Nejvyšší soud ani nemohl hodnotit dopad zmíněných výdajů na ně. Jinak řečeno, stěžovatelem tvrzenou skutečnost nebylo možno - bez dalšího - považovat za relevantní.
16. Obdobně Ústavní soud nemůže vytknout nic Nejvyššímu soudu, jestliže nevyhověl žádosti, kterou se stěžovatel fakticky domáhal prodloužení lhůty ke splnění poplatkové povinnosti. I kdyby bylo možné tak dlouhé prodloužení lhůty (hypoteticky) připustit, musel by pro to existovat nejen relevantní, ale také adekvátně závažný důvod. Vzhledem k tomu, že nebyly náležitě ozřejměny stěžovatelovy majetkové poměry, jím uváděnou skutečnost lze z hlediska její závažnosti posuzovat jen stěží.
17. Jde-li o konstatování Nejvyššího soudu, že postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích nepřipadá v úvahu, to nevychází z "naprosté nevěrohodnosti doložených poměrů", jak se stěžovatel domnívá, ale z toho, že zjevně podmínky daného ustanovení nebyly naplněny. O tom ani Ústavní soud nemá žádné pochybnosti, zvláště když ústavní stížnost žádnou konkrétní relevantní argumentaci neobsahuje.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel si svým vlastním postupem zkrátil přístup k dovolacímu soudu, neboť ač byl k tomu vyzván, ve stanovené lhůtě neuhradil soudní poplatek, a ani neprokázal své majetkové poměry tak, aby bylo možné kladně rozhodnout o osvobození od soudních poplatků.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to zčásti (viz sub 11) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu