Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky N. B., zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem, sídlem Štefánikova 3326, Zlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2024 č. j. 19 Co 186/2024-302 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. dubna 2024 č. j. 0 P 337/2023-277, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a A. B. a Městské části Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 - Krč, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") omezil rozsudkem ze dne 29. 6. 2023 č. j. 14 Nc 13005/2022-155 první vedlejší účastnici A. B. (dále jen "první vedlejší účastnice") ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že není způsobilá volit, být volena a činit žádné právní jednání s výjimkou samostatného právního jednání v běžných záležitostech každodenního života. Jejím opatrovníkem jmenoval druhou vedlejší účastnici Městskou část Praha 4 (dále jen "opatrovník").
3. Návrhem doručeným obvodnímu soudu dne 24. 4. 2024 se stěžovatelka, která je babičkou první vedlejší účastnice, domáhala nařízení předběžného opatření ve znění (zkráceně uvedeno), že opatrovník první vedlejší účastnice je povinen ukončit nezákonný zásah do práv první vedlejší účastnice, kterým dne 12. 3. 2024 rozhodl o zákazu návštěv první vedlejší účastnice u stěžovatelky v každém týdnu v měsíci o víkendové neděli s přikázáním návštěv pouze vždy od pátku odpoledních hodin s návratem do sobotního večera.
4. Obvodní soud v záhlaví specifikovaným usnesením jmenoval první vedlejší účastnici opatrovníka pro řízení advokáta JUDr. Ladislava Salveta (výrok I.), návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl (výrok II.), jmenovanému advokátovi přiznal odměnu za zastupování (výrok III.), státu ani žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky IV. a V.). V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že první vedlejší účastnice trpí středně těžkou mentální retardací, kromě stěžovatelky má o ni zájem, navštěvuje ji a udržuje s ní kontakt i její matka a dědeček, a že celovíkendový kontakt se stěžovatelkou komplikuje pondělní docházku první vedlejší účastnice do školy, protože po víkendu se stěžovatelkou se cítí unavená, je spavá a neschopná zúčastnit se pondělní školní výuky. Poukázal rovněž na to, že i Domov pro osoby se zdravotním postižením X se ve spolupráci s opatrovníkem a rodinnými příslušníky (včetně stěžovatelky) snaží o navození optimálního prostředí pro první vedlejší účastnici. Dodal, že při zhlédnutí, i přes veškeré úsilí, bylo možné s první vedlejší účastnicí navázat jen velmi omezený kontakt, aniž by bylo možné alespoň s určitou jistotou zjistit její názor na rozsah kontaktu se stěžovatelkou. Vyslovil rovněž názor, že je v zájmu první vedlejší účastnice, aby nebyla fixována pouze na jednu osobu, ale udržovala rovnoměrný kontakt i s ostatními rodinnými příslušníky, popř. dalšími osobami (klienty Domova pro osoby se zdravotním postižením X, spolužáky apod.). Na základě uvedených skutečností obvodní soud uzavřel, že nemá za osvědčené, že by postup opatrovníka první vedlejší účastnice tak, jak jej stěžovatelka popsala v návrhu, byl v rozporu se zájmy první vedlejší účastnice a zněním § 467 odst. 1, odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
5. Stěžovatelka napadla výrok II. usnesení obvodního soudu odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu, že stěžovatelka neosvědčila, že opatrovník nezákonně zasahuje do práv první vedlejší účastnice tím, že rozhodl o zákazu jejích návštěv u stěžovatelky v každém týdnu v měsíci o víkendové neděli. Navíc podle něj nebyla naplněna ani druhá zákonná podmínka pro aplikaci výjimečného institutu předběžného opatření, tj. nebyla prokázána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů podle požadavků stěžovatelky.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně poukazuje na to, že mezi ní a její vnučkou (první vedlejší účastnicí) je silné pouto, že o ni pečovala řadu let, neboť matka ani otec její vážný stav nezvládli, zajišťovala veškerou ambulantní péči a k ukončení péče byla donucena až ze zdravotních důvodů. Uvádí, že o vnučku má nadále zájem, navštěvuje ji, udržuje s ní kontakt, vnučka má u ní svůj pokoj, kde se může věnovat všem svým zájmům. Má za to, že je jedinou osobou, která vnučce zbyla, a že omezovat jejich vzájemný kontakt se jeví nanejvýš nevhodné a neúměrné tomu, kolik vnučce věnovala lásky a péče. Nesouhlasí s argumentem rozhodujících soudů, že pobyt vnučky u ní až do neděle komplikuje pondělní školní docházku vnučky. Je toho mínění, že její školní docházku nelze stavět nad právo na rodinný život, a to s ohledem na její zdravotní stav, v důsledku kterého právo na vzdělání nezaujímá v jejím životě výsadní místo. Právo na rodinný život by podle ní mělo v daném případě převážit nad jinými zájmy a měla by mu být poskytnuta ochrana. Závěrem znovu namítá, že obecné soudy se nezabývaly obsahem jejích námitek proti zápisu o jednání ze dne 26. 3. 2024, nepřihlédly k obsahu e-mailu ze dne 5. 4. 2024 a neprovedly žádný důkaz k prověření pravdivosti tvrzení opatrovníka.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Potencialitu předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94
(N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99 , ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000 , ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, přičemž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
11. Podle § 74 odst. 1 a § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, platí, že předběžné opatření, a to i v probíhajícím řízení, lze nařídit tehdy, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že posouzení potřebnosti zatímní úpravy poměrů mezi účastníky i konkrétní způsob této úpravy jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům.
Ústavní soud do řešení těchto otázek v zásadě neingeruje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15 ].
12. Ústavní soud v nyní posuzované věci v postupu a v rozhodnutích obvodního soudu a městského soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky.
13. Ústavní soud se po přezkoumání věci ztotožnil s názorem rozhodujících soudů, že stěžovatelka neosvědčila, že by postup opatrovníka první vedlejší účastnice byl v rozporu se zájmy první vedlejší účastnice a zněním § 467 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, a že by tedy byl dán důvod k zatímní úpravě poměrů účastníků podle § 74 odst. 1 občanského soudního řádu. Podstatná je z hlediska posuzované věci především skutečnost, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že žádná z listin, které stěžovatelka předložila k návrhu na nařízení předběžného opatření, neosvědčila, že opatrovník rozhodnutím o zákazu návštěv první vedlejší účastnice u stěžovatelky v každém týdnu v měsíci o víkendové neděli s přikázáním návštěv vždy od pátku odpoledních hodin s návratem do sobotního večera jednal proti přání a zájmu první vedlejší účastnice. Takový závěr pak nebylo možno učinit ani ze záznamu o zhlédnutí první vedlejší účastnice, které nad návrh učinil obvodní soud dne 29.
4. 2024. Naopak ostatní provedené důkazy vyjmenované v napadených rozhodnutích tvrzení stěžovatelky o nezákonném zásahu opatrovníka do práv první vedlejší účastnice vyvrací (viz zejména bod 6. odůvodnění usnesení obvodního soudu a bod 10. odůvodnění usnesení městského soudu). V průběhu řízení bylo zjištěno, že první vedlejší účastnici navštěvují i její matka a dědeček, kteří rovněž mají zájem udržovat s ní kontakt, přičemž matka se podílí i na péči o ni (odvážela ji z nemocnice, doprovázela ji na přijímací zkoušky).
Ač Ústavní soud připouští, že v jistém smyslu je možno souhlasit se stěžovatelkou v tom jejím názoru, že právo na vzdělání nezaujímá v životě první vedlejší účastnice, s ohledem na její zdravotní stav, výsadní místo, nelze současně pomíjet, že stěžovatelka má s první vedlejší účastnicí prokazatelně, jak i sama uvádí, pravidelný kontakt v dostatečném rozsahu, a to nejen formou návštěv první vedlejší účastnice v domácnosti stěžovatelky, ale i formou návštěv stěžovatelky v Domově pro osoby se zdravotním postižením X, ve kterém je první vedlejší účastnice umístěna.
Nelze rovněž než souhlasit s názorem příslušných soudů, že je v zájmu první vedlejší účastnice, aby nebyla fixována jen na jednu osobu, ale udržovala rovnoměrný kontakt i s ostatními rodinnými příslušníky, případně s dalšími osobami (klienty Domova pro osoby se zdravotním postižením X, spolužáky atd.). Ostatně stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že s ohledem na svůj věk a zdravotní stav vnímá, že má s vnučkou již jen omezený čas.
15. Namítá-li stěžovatelka, že rozhodující soudy se nezabývaly obsahem jejích námitek proti zápisu z jednání ze dne 26. 3. 2024, nepřihlédly k obsahu e-mailu ze dne 5. 4. 2024 a neprovedly žádný důkaz k prověření pravdivosti tvrzení opatrovníka, ani těmto jejím tvrzením nelze přisvědčit. Městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že rozsáhlá e-mailová komunikace a stížnosti stěžovatelky adresované opatrovníkovi i soudu prokazují toliko nesouhlas stěžovatelky s postupy opatrovníka a že zápis z jednání v Domově pro osoby se zdravotním postižením X týkající se první vedlejší účastnice ze dne 26.
3. 2024 vyvrací, vedle dalších důkazů, tvrzení stěžovatelky o nezákonném zásahu opatrovníka do práv první vedlejší účastnice (viz bod 10 usnesení městského soudu). S danými důkazními návrhy stěžovatelky se tak řádně vypořádal, přičemž správně zdůraznil, že prověřovat pravdivost obsahu soudního spisu jde nad rámec zjišťování skutkového stavu v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. V takovém jeho postupu Ústavní soud neshledává žádné znaky neústavního pochybení.
16. Ústavní soud na základě uvedených skutečností shledal, že napadená rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu jsou řádně a dostatečně odůvodněna a že nenastala situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatelky takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do jejích ústavně zaručených práv.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu