Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele RETECH, s. r. o., se sídlem Vackova 1541/4, 155 00 Praha 5 - Stodůlky, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2013, č. j. 69 Co 84/2013-128, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2013, č. j. 69 Co 84/2013-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl žalovaný (stěžovatel) uznán povinným zaplatit žalobkyni částku ve výši 28.014 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně po právu uplatnila nárok na provizi ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené podle § 652 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), přičemž žalovaným vznesenou námitku započtení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení (přeplatek na provizi) proti žalované částce neuznal, neboť pohledávka žalovaného vůči žalobkyni nebyla v okamžiku, kdy provedl zápočet pohledávky, splatná, protože žalovaný neučinil výzvu k žalobkyni, aby mu přeplatek na provizi vrátila.
Poukázal přitom na § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), podle něhož je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění požádán. Odvolací soud považoval rovněž za nedůvodný poukaz žalovaného na trestněprávní předpisy. V této souvislosti konstatoval, že skutečnost, že by žalobkyně tím, že si ponechá plnění ve větším rozsahu, než jí náleží podle smlouvy, mohla naplnit i skutkovou podstatu některého z trestných činů, je pro posouzení nároku žalovaného uplatněného vznesením kompenzační námitky v občanskoprávním řízení bezpředmětná.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví ( sp. zn. I. ÚS 68/93
, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti ( sp. zn. II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva ( sp. zn. III. ÚS 671/02
, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy ( sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
6. V dané věci stěžovatel obecným soudům vytýká, že neuznaly jeho námitku započtení, když nerespektovaly v otázce splatnosti pohledávky z obchodněprávního vztahu trestněprávní předpisy (konkrétně právní úpravu skutkové podstaty trestného činu zatajení věci), čímž se dopustily libovůle. K tomu Ústavní soud podotýká, že argumentace stěžovatele se poněkud míjí s předmětným řízením. Soukromoprávní úprava právního vztahu, kam spadá i předmětný spor, je samostatná a na trestněprávní úpravě nezávislá. Předpoklady pro uplatnění nároku za bezdůvodné obohacení je proto třeba zkoumat a vyhodnocovat zásadně podle předpisů soukromoprávních a nikoliv podle předpisů práva trestního, jak se snaží předkládat stěžovatel.
Obecné soudy otázku splatnosti stěžovatelovy pohledávky vyhodnotily v souladu s relevantními právními předpisy a nijak se neodchýlily od judikatorního nebo doktrinálního výkladu. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení typicky náleží mezi nároky, u nichž není stanovena doba splnění, a proto je doba splnění vázána právě na výzvu věřitele. Samozřejmě není vyloučeno, že se žalobkyně mohla dopustit i trestného činu, ovšem zkoumání podmínek trestněprávní odpovědnosti není a ani nemůže být záležitostí civilních soudů.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu