Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2024 č. j. 7 Azs 67/2024-39, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2024 č. j. 13 A 42/2023-67 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. prosince 2023 č. j. OAM-7030-23/PP-2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, a A. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných správních spisů, a to vč. utajovaných informací bezpečnostních sborů, se podává, že Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") napadeným rozhodnutím zamítlo podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o pobytu cizinců"), žádost stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana EU, pro důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců byla stěžovateli stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů.
3. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III)
4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV). Shledal, že i podle názoru Nejvyššího správního soudu z obsahu spisu (vč. obsahu utajované informace) jednoznačně vyplývá, že stěžovatel představuje důvodné nebezpečí, že by při svém dalším pobytu v České republice mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Toto nebezpečí je založeno zejména na protiprávních jednáních samotného stěžovatele, za která byl i odsouzen, a dále na jeho zapojení do kriminálního prostředí. Utajovaná informace podává plastický, dlouhodobý, resp. ucelený obraz o tom, jaké činnosti a kontakty stěžovatel v České republice rozvíjí ve vztahu k nebezpečnému kriminálnímu prostředí. Nejedná se přitom o informace vypovídající o jednorázové aktivitě, ale o dlouhodobých aktivitách. Současně se nejedná o informace popisující toliko situaci v minulosti. Obsah předmětné informace nasvědčuje, že hrozba ohrožení veřejného pořádku ze strany stěžovatele je dána i do budoucna. Z obsahu spisu (vč. obsahu utajované informace) nelze dovodit ani to, že by se stěžovatel změnil natolik, že by nehrozilo důvodné nebezpečí ve smyslu § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Zohledněny přitom byly i stěžovatelem akcentované skutečnosti, včetně doby uplynuvší od spáchané trestné činnosti.
5. Stěžovatel je zejména přesvědčen, že správní orgány a správní soudy nedostatečně v posuzované věci zhodnotily narození syna stěžovatele, a to A. S., který je občanem České republiky. Stěžovatel byl v průběhu řízení aktivní a navrhoval doplnění dokazování o bližší zjištění okolností jeho rodinného života a zájmů jeho nezletilého syna, a to zejména s ohledem na zachování vztahů syna stěžovatele s oběma rodiči, avšak neúspěšně. Stěžovatel je přesvědčen, že správní orgány a soudy nedostály procesních povinností vyplývajících z čl.
3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, když rezignovaly na zjišťování skutečností klíčových pro určení nejlepšího zájmu dítěte, ačkoliv povinnost shromáždit fakta a informace s cílem opatřit všechny okolnosti nezbytné k posouzení nejlepšího zájmu dítěte tíží především správní orgány, potažmo správní soudy. Skutečnost, že správní orgány a soudy vzaly nejlepší zájem dítěte v úvahu a opravdu se jím zabývaly, musí být materiálně obsažena v odůvodnění. Vzhledem k absenci reflexe nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska byla flagrantním způsobem porušena kritéria, jež jsou stanovena pro rozhodnutí dotýkající se stěžovatelových dětí.
Tento závěr rovněž podporuje skutečnost, že Ústavním soudem nastíněná kritéria nebyla vůbec materiálně obsažena v odůvodnění správních orgánů ani správních soudů. Stěžovatel namítá též porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces s ohledem na skutečnost, že utajované informace, na základě kterých nebylo stěžovatelovi uděleno pobytové oprávnění, byly opakovaně předmětem soudního přezkumu. Je-li zamítacím důvodem obava z narušení veřejného pořádku, nelze paušálně uzavřít, že zveřejněním utajované informace se automaticky toto riziko zvýší.
Ministerstvo si v projednávaném případě evidentně nebylo vědomo toho, že má možnost informaci odtajnit. Stěžovatel se s touto utajovanou informací nemohl seznámit a brojit pro ní vlastními argumenty.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud konstatuje, že podrobné právní závěry Nejvyššího správního soudu jsou obsáhle a důkladně odůvodněny, a to i s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutkový stav ve vztahu k nezletilému synovi stěžovatele byl v posuzovaném případě zjištěn dostatečně, přičemž byl náležitě poměřován s konkurujícím veřejným zájmem a na základě takto zjištěného skutkového stavu byly učiněny ústavně konformní právní závěry (ve shrnutí srov. bod 13 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a tam odkazované závěry městského soudu).
11. Nadto Ústavní soud dodává, že ani v situaci, ve které není právním řádem České republiky zaručeno bezvýhradní právo na vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky, neznamená, že řízení o takové žádosti nemusí splňovat kautely řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, které se týkají posouzení důvodů, pro které nelze toto povolení udělit stěžovateli, u kterého je důvodné nebezpečí, že by při svém dalším pobytu v České republice mohl závazným způsobem narušit veřejný pořádek. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud oprávněn přezkoumat, zda informace obsažené v utajovaném stanovisku bezpečnostních sborů jsou svojí povahou způsobilé odůvodnit vydání negativního rozhodnutí o vydání povolení k přechodnému pobytu [přiměřeně srov. nález ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 22/20
(N 191/102 SbNU 182)]. Toto posouzení se odehrává při plném respektování vzájemného vztahu mezi zájmem na vyloučení libovůle správního orgánu na straně jedné a současně na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu na straně druhé.
12. Z vyžádaného utajovaného stanoviska příslušného bezpečnostního sboru, stejně jako z přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že k porušení kautel práva na řádně vedené soudní řízení nedošlo. Ústavní soud tak neshledal prvky libovůle či porušení jiného atributu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Samotné rozhodnutí o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky je jedním z projevů suverenity státu a jeho neudělení není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, protože stěžovatel nemá ústavně zaručené základní právo na jeho udělení, ani nárok, který by plynul z podústavního práva, nýbrž jen právo na řádné projednání žádosti o jeho udělení a náležitý soudní přezkum správního rozhodnutí o takové žádosti.
Z předložených podkladů je přitom evidentní, že žádost stěžovatele byla řádně projednána a přezkoumána v řádně vedeném správním a následně soudním řízení. Tvrzené a ústavně zaručené právo stěžovatele na přístup k soudu v mezích ústavního pořádku proto porušeno nebylo. Takovéto posouzení nemohou změnit ani okolnosti uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu