Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Jany Kralertové, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem Ph.D., advokátem, se sídlem Hlinky 118, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2017, č. j. 26 Cdo 5408/2016-188, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 13. června 2016, č. j. 15 Co 241/2016-151, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. února 2016, č. j. 5 C 222/2015-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 4. února 2016, č. j. 5 C 222/2015-105, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek blíže specifikovaný ve výroku I. tohoto rozhodnutí (dále jen "předmětný pozemek"); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 13. června 2016, č. j. 15 Co 241/2016-151, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaný jako nájemce uzavřel dne 22. listopadu 2012 smlouvu o nájmu půdy týkající se předmětného pozemku s původní vlastnicí jako pronajímatelkou s tím, že ji lze ukončit výpovědí s desetiletou výpovědní lhůtou. Žalobkyně se stala vlastnicí pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 19. prosince 2012 a oznámením ze dne 30. září 2013 nájem vypověděla, a to ke dni 1. ledna 2014. Žalovaný s výpovědí nesouhlasil a trval na dodržení sjednané desetileté výpovědní lhůty. Odvolací soud shledal, že žalobkyně v souladu s § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák."), vstoupila do nájemního vztahu jako nová pronajímatelka a je vázána ujednáními nájemní smlouvy včetně dohody o délce výpovědní lhůty. Shodně se soudem prvního stupně odmítl námitku žalobkyně, že sjednaná výpovědní lhůta (v délce trvání deseti let) je dle § 39 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Výpovědní lhůta sice dlouhodobě omezuje právo vlastníka s pronajatou věcí disponovat, případně ji užívat, avšak soulad smluvního ujednání s dobrými mravy je nutno posuzovat k okamžiku, kdy byla smlouva uzavřena, přičemž v případě nájmu zemědělského pozemku, jehož užívání má specifickou povahu, je nájem s dlouhou výpovědní dobou spíše pravidlem než výjimkou a je nutné respektovat rovněž zájmy žalovaného jako nájemce a jeho legitimní očekávání.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2017, č. j. 26 Cdo 5408/2016-188, odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že v dovolání nastolené otázky (rozsah přechodu práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci a neplatnost výpovědní lhůty v délce trvání deseti let pro rozpor s dobrými mravy) odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nebyl důvod se odchýlit.
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
7. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (viz výše) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání nedošlo.
8. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas s rozhodnutími soudů vycházející z toho, že v důsledku aplikace § 680 odst. 2 obč. zák. na daný nájemní vztah je stěžovatelka omezena v užívacím právu k předmětnému pozemku desetiletou výpovědní dobou. Ačkoliv se stěžovatelka snaží posunout celou argumentaci do ústavněprávní roviny opakovaným poukazováním na porušení vlastnického práva či práva na spravedlivý proces, argumentačně setrvává v polemice s podústavním právem a zejména pak se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do role další rozhodovací instance, která mu, jak již bylo řečeno výše, nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. V této souvislosti je třeba podotknout, že obecné soudy se s oběma hlavními námitkami stěžovatelky (jak s otázkou právního nástupnictví ve smyslu § 680 odst. 2 obč. zák., tak i s otázkou případného posouzení neplatnosti právního úkonu z pohledu dobrých mravů ve smyslu § 39 obč. zák.) řádně vypořádaly a svoje rozhodnutí rovněž dostatečně jasně a srozumitelně odůvodnily.
9. Proti závěru obecných soudů o přechodu práv a povinností z nájemního vztahu na nového vlastníka v případě změny vlastnictví ve smyslu § 680 odst. 2 obč. zák. včetně práva na výpověď i se sjednanou desetiletou výpovědní lhůtou nemá Ústavní soud žádné výhrady. Pokud byl při posuzování délky výpovědní lhůty zohledněn zemědělský charakter pozemků a s tím související hospodářský zájem nájemce, lze i desetiletou výpovědní lhůtu považovat za adekvátní.
10. Ústavní soud si nad rámec uvedeného dovolí podotknout, že je primárně věcí vztahu mezi původním vlastníkem a nabyvatelem, aby si v případě převodu vlastnictví upravili řešení případných vad převodní smlouvy (v daném případě tedy zamlčení rozhodných skutečností - existence nájemního vztahu k předmětnému pozemku - ze strany původního vlastníka). Stěžovatelce lze v této souvislosti připomenout zásadu vigilantibus iura. Naopak pro nájemce, který není účastníkem smluvního vztahu mezi původním vlastníkem a novým nabyvatelem věci, by změna vlastníka neměla vést ke zhoršení jeho postavení. Je možné souhlasit se stěžovatelkou, že na nabyvatele nepřechází podle § 679 obč. zák. veškerá práva a povinnosti, nýbrž jen ty, které jsou svým charakterem svázány přímo s předmětem nájmu, tj. nejsou existenčně osamostatněny. Na nabyvatele tak nepřechází např. právo na již splatné nájemné, nicméně právo, resp. v daném případě povinnost, respektovat sjednanou výpovědní lhůtu již ano.
11. Co se týče námitky, že soudy vyšly při posuzování data uzavření nájemní smlouvy z jediného důkazu (výpovědi svědkyně Marouskové), která je však podle stěžovatelky nevěrohodná, lze poukázat na dobře známou poučku, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o věrohodnosti či nevěrohodnosti důkazních prostředků jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pokud existovaly pochybnosti ohledně data podpisu nájemní smlouvy, byl to zejména soud prvního stupně, který je v rámci dokazování a následného hodnocení důkazů řádně vypořádal a dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil svůj postoj k provedeným důkazům (viz především str. 5 - 7 rozsudku soudu prvního stupně). Proti jeho postupu tak nelze z ústavněprávního pohledu nic namítat.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu